V Češích musí být někde hluboko v podvědomí zalezlá ta stará poníženost, jen tak se nemohla vypařit. Ze srdce Evropy, kde je malá kotlinka obklopená vysokými masivy silných kultur, není jednoduché stát se jiným a předat babu poníženosti dál. Je-li k tomu národ veskrze ateistický, pak nemůže směřovat své naděje ani jediným volným směrem, tedy nahoru.

Já už vím. V Češích ještě stále přežívají stopy hrdosti na to, jak se jim podařilo vyhnat tou nepřekonatelnou silou cinkajících klíčů komunistické krysy z jejich sekretariátních děr na náměstí, kde byly donuceny odhalit své hlodáky a špinavou srst. Tak se přece jen ta opatrnost -- mít všechno pod zámkem -- vyplatila. Představte si to fiasko, kdyby místo tlustých zámečnických svazků měl každý u sebe jen jeden či dva klíčky...

Věc se má samozřejmě trochu jinak. Malý český kluk se postavil výrostkovi aparátčíkovi a své vítězství naivně považoval za důkaz svých sil. Ani si moc neuvědomuje, že měl celou dobu za zády několik dospělých. Ještě že tak.

Nabyté svědomí je sice neoprávněné, ale velmi důležité. Pomáhalo mu a stále ještě pomáhá v mnoha těžkých krocích. Bez něj by se těžko mohl pustit do bezprecedentní privatizace a těžko by budoval exemplární politickou scénu. Takových nevzhledných báboviček naplácal spoustu, ovšem s pocitem, že teď už půjde všechno jako po másle, mu všechny připadaly jako ty nejkrásnější hrady a zámky.

Zkrátka, z našeho Pepíka se vyklubal vševěd a všeuměl, radost pohledět, tedy když zrovna nemá prst v nose. Jen závistivci se po straně šklebí, že je to takový rozmazlený fracek, budižpozdě a budižkničemu. Naposled se klevetilo, že prý má Pepík doma klece, do kterých z "terapeutických" důvodů zavírá svěřence ústavů. Pepík začal křičet, to se ví, ještě aby si nechal takhle dirigovat, co může a co nemůže u sebe doma. "Tak za prvé" uhodil "to není pravda a za druhé jsou tam zavíráni jen v zájmu vlastního zdraví". S nechutí klece zakázal (jen napolo), ale neodpustil si pár nadávek o všelijakých populistech. Teď se tomu bude muset navíc věnovat, ačkoli by šel raději na pivo.

Tolik shrnutí dávnějších i nedávných událostí a teď by bylo vhodné si říct, proč je vlastně celá ta situace i s jejím vyvrcholením, tedy zákazem používání klecových a síťových lůžek, tolik důležitá.

Česká republika se stala, po dlouhých letech přístupových pohovorů, z vlastní vůle a na vlastní podanou žádost (viďte pane prezidente) členem evropského společenství. Ty přístupové pohovory byly tak dlouhé hlavně proto, aby si obě strany ujednotily své hodnoty a z nich vyplývající normy. Uzavřením těchto pohovorů bylo řečeno, že došlo ke shodě, a že tedy mohou vstoupit do svazku manželského. Jenže -- stejně, jako je v manželství nutné dodržovat dohodnutá pravidla, je to důležité i v podobných "na věky" uzavřených dohodách na mezinárodní úrovni. Na rozdíl od běžného manželství by byl totiž případný rozvod asi problematičtější.

Nelze se tedy nakvašeně divit, že je mimo naše hranice zájem o to, co se děje pod českou dekou. A to je ohnisko sváru. Pro českou mentalitu bude jistě velice těžké smířit se s faktem, že už nemůže jen tak chodit doma ve špinavých spodkách. Čech si spojuje svůj domov s oázou "svobody", kde mohl po osmihodinovém, více či méně nadšeném kývání oslí hlavou spočinout ve své animální poloze a s radostí ulevovat svým potlačeným biologickým potřebám. Nebyl sice nikdy ochoten bojovat za svobodu veřejně, ale tu svou specificky zasmrádlou parodii na ni, tzv. svobodu domácí, si přece nenechá větrat nějakými mezinárodními dohodami.

Amnesty International, uznávaná mezinárodní organizace zabývající se monitorováním dodržování lidských práv po celém světě a britská média (Sunday Times a BBC) přinesla nezávisle na sobě zprávu o používání klecí v českých sociálních a zdravotnických zařízeních. Českou oficiální scénou to ani nehnulo, MPSV pouze sdělilo, že celá věc je v jednání a zvažují se reformní kroky, což je taková univerzální zaklínací formulka správného tiskového mluvčího.

Česká média opět přiběhla až poté, co byl nebožtík už několik dní zahrabán, když si o tom pověření zvědi přečetli v černé kronice na Britských listech. Nevadí, už jsme si zvykli. K první reakci se nečekaně odhodlal až ministr zdravotnictví, který s děsivou představou, že se bude v příštím díle Harryho Pottera jmenovat ta nejnechutnější postava Kubiniy, zakázal ve svém resortu používání klecí (jestli to nebyla opravdu chyba, možná by je mohl využít přímo na ministerstvu). Za to byl veřejně nakopán do zadku prezidentem, protože prý podlehl populistickým tlakům a vypadá to, jako bychom nevěděli, kde nám hlava stojí.

Ano, vypadá. Nereagovat na apel uznávané organizace, opomíjet tlak zahraničních médií a vylekaně jednat až poté, co napíše kouzelný dopis anglická pohádkářka je opravdu smutně komické. K jednání nepřiměl odpovědné instituce odborně podložená výzva Amnesty international ani reportáže britských médií, ale dopis celebrity. Je to vizitka "o nás samých", jak to briskně vyjádřil Václav Klaus v zamyšlení nad filmem Fahrenheit 9/11. V tomto případě hlavně o něm. ČR si v mezinárodním kontextu zase kousla do kyselého jablíčka, pokolikáté už. Člověk si říká, že je snad nepoučitelná.

Svůj díl viny na tom nesou i česká média. Kdo jiný by měl upozorňovat na témata, která jsou mimo politický diskurs a chtělo by se, aby tam nepovšimnutě tlela. Pro česká média se však klece staly tématem k diskuzi, stejně jako pro politickou elitu, až po inkriminovaném dopise paní Rowlingové. Pojala to originálně. Zřejmě vycítila ohrožení národní soběstačnosti a semknula se s politiky v jeden obranný štít proti těm barbarským útokům ze západu. Umíme se sjednotit, když jde do tuhého, Čechy Čechům (pozn.: Kdo neskáče, není Čech). Zajímavá, leč trochu nevhodná shoda.

Byl-li článek v Sunday Times záměrně vyostřen, aby upoutal pozornost, středeční Téma LN (14.7.) je stylizováno jako protipól. Vyznění reportáže se nese v duchu "be cool", všechno je jen účelově nafouknutá bublina, nic se neděje. ČT se obšírněji, mimo běžné zpravodajství, věnovala klecovým postelím formou diskuse až v Událostech a komentářích (15.7.). Co to přineslo? Situace je taková, že chybí personál, v Rakousku se klece používají, v Itálii ne, protože tam už 20 let neexistují veřejné ústavy. Efektem je zdání, že zákaz klecových postelí je nanejvýš diskutabilní.

Tvrdím, že ne, pročež se dostávám k tomu, proč je hlavně a nejvíce dobré klecová a sí'tová lůžka zrušit. Prezident si po pohrůžce z říše pohádek sezval odborníky, aby mu vysvětlili, je-li tato metoda "péče" o klienty ústavů vhodná či ne a jak by se mělo postupovat dále. Resumé je takové, že optimálním řešením je dostatek personálu.

Je pravda, že toho je v českých ústavech procentuelně méně než ve srovnatelných západoevropských zařízeních. Je to práce velice zodpovědná a společnost by si lidí, kteří ji vykonávají, měla setsakra vážit. Na druhou stranu výkon této práce předpokládá, že si člověk svou zodpovědnost uvědomuje. Můžu s potěšením konstatovat, že k tomu přinesly středeční LN polemický názor psychologa Jeronýma Klimeše, který podával svědectví na základě svých vlastních zkušeností (je však pravda, že se neshoduje s názorem redakce). Mimo jiné říká, že personál by měl ke klientům zaujmout lidštější přístup. Zopakoval např. pro mě nepochopitelné oslovování příjmením nebo napomínání praktikujících studentů, aby si s dětmi nehráli, že potom budou víc brečet, což by stálému personálu neumožnilo sejít se v kuchyni na kávičku... J. Klimeš je zásadně proti klecím a jeho názorem je, že by šla situace zvládnout i za současného stavu, pochopitelně při změně přístupu.

Ale i kdyby to možné nebylo, přece zákaz přinese něco pozitivního. Pokud se totiž jednotlivá zařízení ocitnou v situaci, kdy nebudou moci využívat svých původních metod (a samozřejmě odpadne možnost jejich zneužívání) budou muset hledat jiná řešení. To může krátkodobě způsobit problémy, protože bude nutné se na novou situaci adaptovat. Může to některé ústavy dostat i do stavu, který nebudou moci samy zvládnout. Budou tedy muset vyvinout tlak na stát. Ten již nebude moci tuto otázku zasouvat do desek s nápisem "možná někdy příště" a bude muset celou věc, vzhledem k zákazu, neprodleně řešit. Může to vést k dalším výdajům, jenže co by mělo být prioritou, když ne snaha o humánnější zacházení se zdravotně a sociálně hendikepovanými lidmi?

Možná se ale dostane k přetřesu pro budoucnost podstatnější otázka, kterou zmiňuje také J.Klimeš. Stát jistě bude chtít dalším výdajům zabránit a v tom případě se nabízí alternativa. Péče o klienta ústavu stojí průměrně 250 000 korun ročně, kdežto za současných 60 000 korun se o hendikepované daleko lépe starají rodiny, kde jsou tito lidé v přirozeném prostředí a kde budou mít to, co je pro člověka hrozně důležité a co jim ústav nikdy nedá -- citové zázemí. Přeloženo do úředničtiny: integrace, nikoli izolace. Jaký je nepoměr mezi částkou vynaloženou na klienta ústavu a tou, která je poskytována pečovatelským rodinám, nechť čtenář zhodnotí sám.

Nabízí se tedy možnost, jak zkvalitnit systém péče o postižené a ještě ušetřit, a to i v případě, že se pověření úředníci slitují a pečovatelským rodinám významně zvýší finanční podporu. Zatím to ale vypadá, že se tomu chce stát se svou typickou zatvrzelostí odhodlaně bránit.

P.S. Chystám se napsat prosebný dopis paní Rowlingové. Neměla by totiž zapomenout na opovrhované české školství, slabé a místy zkorumpované soudnictví, přeplácenou a nevýkonnou polici, bezskrupulozní a přihlouplou politickou scénu atd. Vždyť by to mohlo spravit jen pár dopisů.