Jsem tedy doma a starám se o něj. Je nádherný, komunikativní, veselý, A to i přesto že v pěti letech nesedí, nechodí, neleze, nemluví. Máme se moc rádi a život s ním je nesmírně náročný, ale fajn.

Co fajn rozhodně není, je podpora našeho státu. Jsem rozvedená, se synem jsme na životním minimu. Za péči o něj dostávám měsíčně 3 700 korun, nemám nárok na pečovatelku, výpomoc, nemám nárok na nic. Zachází se tu se mnou jako s asociálem a podivínem. Nechápu proč. Jsem zodpovědná a starám se o své dítě. Nikde jinde by se můj syn tak dobře neměl. Přestěhovali jsme se do Prahy, aby mohl navštěvovat vynikající speciální školku - Integrační centrum Zahrada, ale aby nemusel na internát. Kdo by v pěti letech chtěl dobrovolně na internát?

Bydlíme v garsonce s nájmem 7 000 korun, škola stojí téměř dva tisíce korun měsíčně, no a my žijeme z devíti tisíc.

Živí a šatí nás široká rodina, přátelé, občas se najdou sponzoři. Jsme vlastně žebráci - společnosti na obtíž. A já se ptám proč? Do šestadvaceti let jsem byla dobrým daňovým poplatníkem a teď jsem nepohodlnou matkou od plotny.

Upozorňuji na tento problém, kudy chodím. Píši dopisy a čekám na nový zákon. Nový zákon o sociálních službách se připravuje už přes deset let! A my žijeme každý den, Kuba roste a těžkne a není nám pomoci.

Ta situace se prostě musí změnit i za cenu mezinárodní ostudy. Mimochodem, píši paní Rowlingové, v České republice jsem zatím zastání nenašla.

Martina Dostálová, matka od plotny.