O klecových lůžkách:
Český systém ústavní a sociální péče se musí změnit
20. 7. 2004 / Jan Čulík
Britské listy se pokusily osvětlit problém klecových lůžek a české sociální a ústavní péče rozhovorem s dr. Janem Pfeifferem, ředitelem pražského Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví.
Je potřeba vědět, kolik těch lůžek vlastně je. Ono jich nakonec není tolik a je třeba vědět, pro koho se používají. Používají se velmi často pro starší lidi se stavy zmatenosti, kteří stejně dostávají léky. Velmi často jsou ti pacienti v klecových lůžkách jako na běžných postelích. Jen z určité pohodlnosti zaměstnanců ústavů jsou síťová lůžka zavřena. Máme řadu zařízení, kde síťová lůžka nejsou. Ta mají stejný typ pacientů, stejný počet personálu a nedá se říci, že by tam byla vyšší medikace než v těch ostatních. Což je myslím docela pádný argument.
Moderní psychiatr -- ale i management takového zařízení - se hlavně snaží vytvořit takovou atmosféru, aby k takovým stavům docházelo co nejmíň. Ony totiž ty stavy povětšinou nepřicházejí jen tak z čistého nebe, ale jsou reakcí na celkovou atmosféru v oddělení, na způsob komunikace zaměstnanců. Je vidět velký rozdíl mezi výskytem takových neklidných stavů nebo agresivit mezi jednotlivými odděleními a je to zřetelně závislé na celkové atmosféře toho oddělení.
Dotyční lidé jsou víc citliví, křehčí, takže daleko intenzivněji reaguje na některé věci, jako že se nevyzná v situaci anebo že je mu nepříjemně. To se může stát v běžném životě, ale od toho jsou právě odborníci odborníky, aby tohleto věděli a uměli s tím zacházet. A máme řadu dobrých příkladů, kdy to prostě umějí. Jistě, částečně, je to tak: Atmosféra celého procesu příjmu k léčbě, léčení hraje výraznou roli v tom, jak se ta nemoc projevuje a jak se ten dotyčný chová.
Pak samozřejmě, když dojde k takovému stavu, a může k němu dojít, je zapotřebí, aby se skutečně hledaly jiné přístupy, to znamená hovor s tím člověkem, vytvoření ještě obzvlášť nějakého prostředí, které reaguje na to, co se děje, nebo se snaží řešit, proč on je neklidný. To znamená, vysvětlit situaci, oddělit ho od ostatních. Většinou už to nese samo sebou velké uklidnění a ujištění.
Pak, samozřejmě mohou někdy nastat situace, kdy ani toto nepomůže. Pak je samozřejmě, medikamentózní léčba je adekvátní, ale ta se používá stejně a velmi často ti, kteří jsou umístěni v síťových lůžkách, mají stejně medikaci.
Jsou i situace, které vždycky budou, kdy bude potřeba použít nějakých omezujících prostředků, jako je třeba poutání k lůžku, ale to stačí někdy opravdu na velmi malou dobu a rozdíl mezi síťovým lůžkem a upoutáním k lůžku je jednak fyzický -- býti v kleci je přece jen něco jiného než být na lůžku -- a zároveň například používání nějakých pásů nebo jiného připoutání k tomu lůžku nabádá zaměstnance, že se musejí o dotyčného daleko víc starat, než když je v tom lůžku. To je myslím jedno z největších rizik těch síťových lůžek, neexistence toho vědomí.
Myslím, že tím vyjádřením se neříká, že by se neměly vůbec používat, ale aby to nebylo kus za kus, to znamená, že místo síťových lůžek někoho připoutáme. Je nutno, aby se přemýšlelo, jak ten systém udělat jinak. Nemyslím si, že by Amnesty International nebo jiná organizace zcela vylučovala použití nějakých krátkodobě omezujících a velmi dobře dokumentovaných prostředků. Ty se konec konců v nějaké míře používají a jejich možnost použití je legální všude na světě.
Ale na rozdíl od ČR je všude na světě jejich použití velmi dobře zpětně kontrolováno, dokumentováno. Ty ústavy jsou transparentní a to je to, co zajišťuje, že se tyto prostředky rozhodně budou používat jenom v krajních situacích.
To se dá vyčíst z řady vyjádření, včetně Výboru proti mučení Štrasburského soudu pro lidská práva a dalších, kdy to, že v izolaci vytvořím ještě další izolaci podoby klece, to je něco, co úroveň pojímání důstojnosti člověka v evropskounijním světě, v demokratickém světě, prostě není přijatelné.
Je chybou vidět to kus za kus: místo sítě na stejnou dobu upoutání na lůžko je jistě špatná vize. Takhle to ani být nemůže. Takto by to samozřejmě bylo špatné. Co se týče představy, že jsme přehnaně korektní vůči nějakým evropskounijním normám, myslím si, že pokud jednou chceme sounáležet s tímto kulturním prostředím, tak asi musíme i něco respektovat. Já se s tím plně osobně ztotožňuji.
Myslím si, že ta reakce, o které jste mluvil, je v něčem možná překvapivá, zvlášť, když byla podpořena vrcholnými českými politickými reprezentanty, byla velmi nacionalistická, ve smyslu: "Co nám do toho budete mluvit" -- to vypovídá o mnohém. Zdá se, že se to z obou stran zpolitizovalo.
Ano, i z české strany se z toho stalo politikum, v tom smyslu: "Co nám sem ti lidé z Evropské unie budou co říkat." Takže se přestalo vnímat meritum věci a dostalo to národnostní, vlastenecký charakter. Takže tím se ta diskuse posunula úplně někam jinam.
Klecová lůžka nejsou samozřejmě jenom v psychiatrii, jsou také v ústavech sociální péče a jsou v nich nejen duševně nemocní či mentálně postižení. Samozřejmě, každý segment má svá specifika, ale obecné problémy jsou podobné.
Ty problémy jsou v tom, že tak, jak se začalo v devatenáctém století, a vláda komunismu v tom pokračovala, se handicapovaní lidé odstraňovali ze společnosti a umísťovali do institucí, kde úroveň péče měla charakter spíš udržovací než jakýkoliv léčebný. Je mnoho studií o tom, že ústavy samy o sobě vedou ke ztrátě kontaktu pacientů s realitou, k úpadku praktických dovedností a schopností a samozřejmě rozrušení veškerých přirozených vazeb, které ten člověk ještě měl.
Těch ústavů my máme v ČR velmi mnoho, teče do nich velmi mnoho peněz. Když se to spočítá, tak těch peněz teče tolik, že by bohatě v řadě případů stačily na to, aby třeba rodina se postarala o mentálně postižené dítě, nebo aby vznikly nějaké alternativy pro duševně nemocné v komunitě.
To je to, o co usilujeme. Je to proces, kterému se říká deinstitucionalizace. To neznamená jen redukci ústavů, ale proměnu celé atmosféry od výrazně dominantního postavení profesionálů k partnerskému vztahu. To je něco, co se už v ČR děje, nicméně zatím spíše jakoby v pilotní fázi než v celospolečenském procesu.
To se postupné stává, řekl bych. Oficiální státní politikou ale ještě to není dostatečně deklarováno a proklamováno. Tyhlety prvky se objevují například v nově tvořeném zákonu o sociální péči.
Systém je špatný. Jedna věc je zákon, druhá věc je systém. Systém běží špatně. Neobhajuju státní politiku, jen říkám, že prvky nového přístupu, povědomí, že se má něco měnit, už dorazilo i do vrcholných orgánů. Samozřejmě s velkou liknavostí a složitostí se to prosazuje, jako mnoho prvků v této společnosti. Častokrát jde o alibismus i v tom, že -- podívejte se, my jsme ten zákon měli připravený dávno, kolikrát nám ho odmítli v poslanecké sněmovně. Určitě, kdyby byla dobrá nebo silnější vůle, dá se dělat mnoho věcí už teď.
Malý příklad: Tuším, že je to asi čtyři nebo pět let, kdy se musely ústavy, jejichž budovy se restituovaly, nějakým způsobem proměnit. Ta proměna spočívala v tom, že se investovalo několik miliard, asi šest miliard Kč, na výstavbu nových ústavů. To byla situace, které bylo možno výhodně využít a velká část těch ústavů sociální péče, myslím, že jich tenkrát bylo asi třicet, se mohla už z velké části transformovat do něčeho jiného. To se nestalo.
Mluvím tady z postavení nestátní organizace, která se snaží klopotně, už nejmíň deset let prosazovat věci, které děláme za státní sféru.
Možné je, že povědomí potřeby změny je malé. Existuje samozřejmě také mnoho předsudků zvláště vůči duševně nemocným. Narážíme i na to, když se snažíme zřídit nějaké zařízení přímo v běžných životních podmínkách, že se někdy objevují hlasy: "Ano, bezva, ale ne tady." Ale zase na druhou stranu mám zkušenost, že když se lidem poskytuje dostatek informací, že povětšinou se jejich pohled dost mění.
Jeden problém je přece jen s masmédii, protože se zatím nachází velmi málo sdělovacích prostředků, které jsou ochotny přijímat příběhy, které nejsou jenom bombastické, dramatické a ukazují šílence rozřezávající někoho na malé kousíčky, ale které jsou ochotny i nebombastickým způsobem hovořit i o tom, co je zapotřebí.
Určitě. Nejlepší je to ukázat na konkrétním případu pomoci představit si lidem, jak by jim bylo, kdyby oni byli na jejich místě. Tam pak velmi často a velmi rychle dojde k podstatnému zážitku. Takové tréninky děláme i se zaměstnanci těchto zařízení, kdy je to jakoby magie, když jsou v roli zaměstnanců, tak mají pocit, že se nic nedá měnit, a pak když se vytvoří atmosféra, že oni jsou pocitově v situaci klientů, říkají: "Ježíšmarija, to je příšerný, to bych tedy opravdu nechtěl tady bejt."
Další články na toto téma ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE
VytisknoutObsah vydání | Pátek 23.7. 2004
-
24.7. 2004 / Jan ČulíkČeská byrokracie zabránila známému íránskému režiséru, aby přijel do Uherského Hradiště24.7. 2004 / Deník Guardian je za posledního půl roku na Google News nejpopulárnějším zdrojem zpravodajství24.7. 2004 / Usáma bin Ladin se šíří jako počítačový virus23.7. 2004 / Útoky z 11. září byly "selháním americké vlády"23.7. 2004 / Špidla bude "vykopnut nahoru"?23.7. 2004 / Jan Čulík na Větrných mlýnech22.7. 2004 / USA: Spiklenecké teorie a atmosféra strachu23.7. 2004 / Internetová svoboda a její budoucnost1.7. 2004 / Hospodaření OSBL za červen 200422.11. 2003 / Adresy redakce29.12. 2003 / Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů18.6. 2004 / Inzerujte v Britských listech17.6. 2004 / Provizorní umístění starých archivů