1. Návrh n-té verze nového českého školského zákona

Připomíná už notně opotřebovaný pingpongový míček. Ministryně kalkuluje nejen se svojí mediální popularitou, ale i faktorovou analýzou všeobecného celospolečenského znechucení, s únavou a resignací poslanců i veřejnosti z nekonečných polistopadových školských tahanic.

I nejvyšší velerada moudrých v Senátu před prázdninami jen opatrně taktizovala, když monstrózní staronovou vládní předlohou detailněji neanalyzovala a pod záminkou absurdit kolem maturity na středních školách ji vrátil do Parlamentu. I tak se možná v příštích dnech podaří pod jiným názvem, se zavřenýma očima a zacpanýma ušima, odbočit na švédsko-českou úvozovou cestu "jednotného" školství. To se expremiérovi, nyní už v Bruselu, bude jistě líbit a i český chlapecky nejmladší premiér na světě - je sám důkaz, jak je si možné poradit se vzděláním i s kariérou bez reforem školství. I s celoživotním vzděláním je za vodou. Jiní maximalisté ale jdou dále a pošilhávají si už nikoliv po Británii, ale přímo po Skotech v sukních, jak tam ten "étos" do škol navrátili a jak jej teď kontrolují a i jinak důmyslně zjišťují kvalitu škol.

Většina řadové pedagogické veřejnosti i s rodiči je tu ale dále spokojená se středoevropskou vzdělávací tradicí založenou na vědomostní škole, buď akademicky zaměřené nebo s odbornou středoškolskou přípravou, umožňující získat profesionální vzdělání pro praktický život tak říkajíc ve zkráceném řízení, v nejhorším případě s tříletou vyšší "nástavbou" - nyní někde i "bakalářskou".

Češi jsou vůbec nedůvěřiví pochybovači, váhavci, počtáři a pokrytci -politiky a ministry nevyjímajíce. Módní trendy nedávno z Východu a teď zas ze Západu zde "lid" jen tak post-moderním vůdcům z ruky nesezobe. Každá průměrná rodina ví, kolik korun je stojí mateřská, základní a střední škola, a přibývá těch, kdo si už vůbec nemohou dovolit financovat svoje ratolesti na školách vyšších a vysokých, ani když je prý školství "zdarma". Některé páry už děti raději neplánují.

Nabádavě uhlazené věty několika sociologů, že by bylo třeba zvýšit prostupnost systému a dostupnost vyššího a nejvyššího vzdělání i pro rodiny sociálně slabé a nemotivované a přibrzdit tak marginalizaci a rozpad sociální soudržnosti zatím tyto trendy neobrací.

Česká mládež ze škol v cizině nám píše, že se tam k vlastnímu školství chovají citlivěji ( v Německu, Rakousku, Švýcarsku, ale i ve Francii a jinde), ale byla zveřejněna i četná svědectví, kde se čeští studenti usmívali nad nároky např. amerických středních a "high" škol. Studující mladí tam prý zase vyjádřili údiv nad vědomostmi a rozhledem našich žáků a chtěli by je mít také.

Zvláštní kategorií v českém školství jsou pak inteligentní, pilní a zdvořilí Asiaté, kteří začínají stále více zabírat přední místa při přijímacích zkouškách. Mluvit zde o pojetí vzdělávání a životním a pracovním stylu v zemích odlehlých, např. učitelů v Japonsku, raději zůstává tabu. V éře "globalizace" je to s podivem.

2. Příklady léta pokračujících omylů

Těmi jsou v návrhu zákona opět příliš stručně a neurčitě vymezené úlohy a styly práce České školní inspekce (ČŠI), ač jde o zcela novou organizaci budovanou už ve svobodných demokratických podmínkách. U instituce vzniklé na zeleném drnu bychom předpokládali, že její nosný skelet i vnitřní obsahová struktura budou splňovat nároky nejmodernějších principů pro sledování a vyhodnocování kvality. Kde ale v Česku nalézt pro takovou vysokou ambici oporu?

Nejspíše u "České společnosti pro jakost", obsahově v mezinárodně platných Normách pro řízení jakosti ( tzv. EN a ISO) a z nich odvozených ČSN ISO. Jejich myšlenková podnětnost po transformaci by pro využití ve školství byla také žádoucí a už před léty mohla zabránit tomu nejhoršímu při tvorbě inspekčních "koncepcí", "metodik" i vlastní kontrole kvality.

Druhým významným zdrojem kontrolu škol by měly být obecné zásady pro audit jakosti.

Žádnou z takových inspirací v dosavadních činnostech ČŠI a ani v navrhované kodifikaci sekce zákona však nenajdeme.

Paragrafy o kontrole školství tak opět vznikly jen jako odvar rutinních právně-byrokratických schémat, které známe ze starších zákonných norem o školní inspekci, kde zejména předválečné a říšsko-rakouské normy byly ale manažersky i věcně daleko promyšlenější, odvážně precizní i v detailech.

Předkladatelé se nepoučili ani na konstrukci Zákona o NKÚ, k jehož filosofii a stylu práce lze ČŠI částečně přirovnat.

Místo toho se předkladatel v paragrafech soustředil jen na popis znaků, rituálů, procedur a dokumentů o školní inspekci.

Že účel světí prostředky úřednických lobby a dalších zájmových skupin dokládají ve školském zákoně i některé "zásady" vypíchnuté jako nové "priority": Sídlem ČŠI musí být zřejmě jen Praha, o nezávislosti kontrolorů tam není ani zmínka, školní inspektory nebude už jmenovat ani odvolávat jako dosud ministr školství, aby měli aspoň ten drobínek "nezávislosti" a "jistoty". (Taková pojistka ke komunikaci přímo s císařem pro krajní nouzi tam ale byla i za zesměšňovaného starého Rakouska!) Organizační struktura ČŠI nemá být demokraticky "plochá", ale přísně vojensky hierarchická atd.

Větou: I z hlediska moderního managementu bude zase kodifikována bezzubá fosilie?

3. Kontrola a řízení jakosti ve školství vždy obtížně odolávaly tlakům

Přicházejí i teď zevnitř i zvenčí. ČŠI a OECD ( viz letošní Education at a Glance) se o zdejším školství jediné vyjadřují pravidelně i autoritativně.

Vlády doma i v zahraničí přesto raději otálejí s veřejnými diskusemi o vzdělávání. Výstupy ČŠI jsou zde už léta formalistické, opatrnické, obecně málo konkrétní a tápavé v metodologii i metodice.

Po zkušenostech převládla však rezervovanost i k doporučením dle indikátorů OECD. Ty jsou sice ambicióznější, ale statisticky diskutabilní, balancují mezi ideologickou předpojatostí a nezávislým auditem.

Terénní zprávy ČŠI mají už léta bohužel minimální význam pro školy, zřizovatele i pro veřejnost. Tabulky, grafy a další virtuální výstupy vznikající selekcí a filtrací ve vrcholových analytických odděleních této organizace z databází nepostihují analyticky komplexně a do hloubky faktický stav školství, jeho potřeby, jeho silná, neuralgická i velmi slabá místa. Navzdory tomu, že vedení ČŠI v Praze se za deset let už znásobilo z původních asi 20 lidí pětkrát. ( Celkově má ČŠI zhruba 600 lidí, z toho 300 školních inspektorů.)

Je zde skoro zásadou, že i naše školské platné právní normy a úmluvy se interpretují formálně, a umožňují tak únik z reality i od odpovědnosti. (ČŠI např. odmítala řešit stížnosti, jeden z klíčových indikátorů jakosti.)

Delikventní kauzy žáků státní inspektoři ( a politici) dále právně relativizují, ač by vyžadovaly činy.

Jsou trvale ignorovány i všeobecné auditorské standardy a metodologie pro práci v terénu a při sestavování atestovaných zpráv s jasně formulovanými názory.

Sporné indikátory pro jakost, se kterými po letech inspekce přišla, se ukázaly být nekompatibilní se zavedenými rutinními postupy a zlozvyky podle inspekční, byrokraticky rigidní metodiky, takže aktuálně v organizaci zavládla bezradnost.

Po roce 1990 ( na rozdíl od Rakouska či Francie ) je zde znemožněna náprava zjištěných vad na místě. ČŠI chybná rozhodnutí, procesy a personální selhání nesmí pozastavit, nesmí jmenovitě ukázat na chyby, zejména ne na ty, které by se týkaly mocenských elit v exekutivě.

Zavedené formy a rituály tak soustavně a dlouhodobě rdousí všechny pravdivé obsahy a smysl aktivit.

Na rozdíl od staré konstituční legislativy už není ČŠI orgánem poradním a iniciativním, vše mimo schéma metodiky je přísně trestáno. Důsledkem je i proto průměrnost, opatrnost, alibismus, resignovanost inspekčních zpráv.

Tak úřad po listopadu původně vnímavý, flexibilní, komunikativní, značně nezávislý, založený na důvěře v profesionální zdatnost a věrohodnost inspektorů, se změnil v dispečersky řízenou para-militární organizaci s rozkolísanými kritérii a umělými výkonovými parametry.

Letošní závěrečná veřejná zpráva o školství byla dle našich zdrojů např. předem konzultována a "připomínkována" s šéfy na ministerstvu. Dle ústředního mustru byly pak napsány veřejné zprávy v regionech. Obdobně je ale nakládáno s dalšími profesionálními analýzami. Jeden z důvodů frustrace i fluktuace slušných lidí v organizaci.

Ploché soft-vedení, profesionální kontrola sobě rovnými a kolektivní inteligence, byly potlačeny právě před deseti lety.

Smutné výročí instalace byrokratické tuposti, vytěsnění odbornosti, nástup ignorance a resignace na nezávislé kritické myšlení.

4. Největší krize ČŠI od jejího vzniku je dnes. Bude i zítra?

Do kyberprostoru před prázdninami vyhřezla vzpoura školních inspektorů popisujících bossing a mobbing, současný i letitý marasmus, nevolnické poměry v organizaci. Úřední výzva náměstka bývalé šéfky ČŠI k denunciacím kritiků vnitřních poměrů v úřadě tomu dodala podúřednický odér.V tichosti byla o prázdninách ministryní odvolána ústřední školní inspektorka.

Je to jen další trapná pointa v mezihrách opakovaných personálních krachů v nejvyšší kontrolní státní instituci pro školství?

Přesto návrh školského zákona chce dekapitovat školní inspektory úplně. Když nebudou jmenováni a odvoláváni přímo ministrem, ale nadřízenými, budou přece méně sebevědomí, vzpurní a manipulovatelnější. Fluktuace profesionálů bude pokračovat?

5. Examinátoři a doporučení OECD

I OECD je ve zprávách závislé na mravní integritě a povinné profesionální péči auditorů-examinátorů. Ani ono není ale imunní ke globální post-moderní hodnotové relativizaci demokratické legitimity i legality.

Proč např. tvrdí, že bude tolerovat tradice národních vzdělávacích systémů, když srovnávacími studiemi vytváří tlak na globální unifikaci školství?

Její hrubé indikátory jakosti jsou necitlivé zejména na kontexty, nerespektují nuance a vlastní národní důvody a motivace. ( Je otázka, jak zde k letošnímu (pod)průměrnému obrazu českého školství v mezinárodním srovnání přispěly i medvědí služby místních poturčenců.)

Zdrženlivost národních vlád k vlastní i globální komparatistice školských systémů je proto rozumná. Je pojistkou před hysterií, excesy a poručníkováním zevnitř i z venku, které starší generace pomatují z minulosti.

Ohroženo je zde nyní zejména střední odborné školství- středoevropská zvláštnost typická i pro německy mluvící země a Švýcarsko. Kvazi-žebříčky zemí dle "kvality" a "pokročilosti" u kvantitativních ukazatelů je nutné bohužel dále znovu prověřovat i z hlediska obsahů a organizačních struktur. Těžko porovnávat hrušky s jablky.

Potvrzuje se, že na rozdíl od tendencí ke globální jakosti u (nad)národních komplexů např. v průmyslu a obchodě, sotva kdy budou ve školství platit dvě zlatá pravidla pro audit jakosti: 1/ Dělat věci správně napoprvé. 2/ Počínat si správně uvnitř, aby vycházely jen správné věci (myšlenky, osoby) na výstupech.

6. Standardizační a jiné sociálně inženýrské manýry

I v pedagogice nás to přibližuje k orwellovskému světu manipulací, ve kterém už zčásti stejně žijeme.

Po zkušenostech zde a na základě školské inspekční praxe v zahraničí, kde opět ustupují od neosobního kontrolování ve prospěch lidského dialogu a metodické pomoci, bylo by už konečně na čase , aby za poslední léta neuvěřitelně zbytňující úřednická mašinérie ČŠI , ujídající z rozpočtu školství stamiliony, už konečně promyšleněji plnila úlohu spolehlivé kontrolní, analytické a prognostické zpětné vazby pro občany, školy, veřejnou správu, vládu a Sněmovny. S těmito novými rolemi krásná ministryně jen slovně a tajemně koketuje. To je ale velmi chabý pokrok v poznání.

Do budoucna by stát neměl už tolerovat , aby ČŠI zůstávala nedospělá - i ve vážnosti, i v odpovědnosti za výsledky vlastní práce. Zatím je zbytečný luxus pro tento stát, který si koleduje o rozpuštění.

Role ČŠI se musí změnit nejen proto, že je zatím jediným profesionálním nástrojem pro nezávislé, objektivní a kritické monitorování českého školství, ale i proto, že se novým správním uspořádáním školy vymanily z detailního ministerského poručníkování. Paradoxně se s rostoucí autonomií škol ale naše vědomosti o jakosti škol ještě více rozostřují, zvyšuje se i nespokojenost mezi rodiči a v samosprávě. Některé radnice už předvedly, že na jakost škol jsou velmi citlivé, mají svoje názory, očekávání a dokáží zasahovat. (Tento jejich mandát má ale nový zákon neutralizovat, což je velmi sporné.)

Historickou situaci z hlediska nových celospolečenských interakcí inspekce návrh zákona nedomyslil a hrozí, že, podobně jako zrušené školské úřady, také kraje a obce si budou zřizovat stínové kontrolní orgány pro jakost. Odborný tisk už popsal, jak si kontroloři v některých školách už podávají dveře...

Bylo by osudnou chybou pro české školství , kdyby tak málo povedený školský zákon i Českou školní inspekci v její dosavadní nefunkční podobě legislativně zakonzervoval na další léta.