Pokud zůstanete v České republice doma a staráte se o své postižené dítě, máte nárok na tzv. příspěvek v péči o osobu blízkou.Ten činí 3700 korun českých. Tedy zhruba 120 euro. Dalších 3500 korun českých si ze zákona smíte měsíčně přivydělat, přičemž platí podmínka, že Vaše předškolní dítě nesmí být ve stacionáři déle než 4 hodiny denně.

Ve chvíli, kdy se Vám podaří tuto částku navíc získat -- vydělat, máte ze zákona povinnost okamžitě ji nahlásit na úřadech, kde Vám vyplácejí státní soc. podporu a doplatek do životního minima. Zjednodušeně řečeno, co si vyděláte vlastní pílí abyste si přilepšili, okamžitě Vám seberou na dávkách. Jste tedy tam, kde jste byli předtím s tím rozdílem, že jste uštvaní. Pokud se Vám podaří vydělat větší částku než 3.500 korun měsíčně, ztrácíte nárok na celý příspěvek v péči o osobu blízkou.

Ovšem ve chvíli kdy s dítětem skončíte neplánovaně v nemocnici , nemůžete tedy pokračovat v práci jste zákonitě okamžitě bez veškerých prostředků, neboť naběhnutí agendy zpět do systému sociálních dávek chvíli trvá.

A teď tedy osobní zkušenost.

Úspěšně jsem absolvovala konkurs na obsazení pozice moderátora v jednom nejmenovaném nově vznikajícím rádiu.Dostala jsem též pro mne velmi vhodný vysílací čas od desíti dopoledne do dvou hodin odpoledne.V praxi by to znamenalo odvést v osm dítě do spec. školky, a ve tři hodiny si ho poté vyzvednout.

Obnovila bych tedy živnostenský list -- v ten okamžik bych přišla o první dávku - doplatek do životního minima.

Dítě jsem ovšem potřebovala mít ve stacionáři déle než čtyři hodiny - konkrétně šest -- v tu chvíli okamžitě přicházíte o další dávku -- příspěvek v péči o osobu blízkou.

U pracujícího člověka se též okamžitě zvyšuje sazba za stacionář, nebo chcete li spec. školku, zhruba na dva a půl tisíce měsíčně.

V konečném důsledku aniž máte jistotu, že vyděláte jedinou korunu, už jste bez příjmů.

V našem případě se zkomplikovala situace navíc tím, že jsme se synem skončili v nemocnici z důvodu epileptické dekompenzace. Podotýkám, že oba, protože v našem případě dnes už hospitalizace samotného syna není téměř možná. Bylo mi řečeno, že pokud bych chtěla z nemocnice každé dopoledne odcházet do práce, musím si za sebe najít hlídání. Po svých zkušenostech bych tam syna stejně samotného nenechala. Znovu opakuji - Kuba nesedí, nechodí, nemluví, neleze, je plně závislý na dobré vůli dalšího člověka.

Poté Jakub na tři týdny onemocněl akutním infektem, tedy i doma bych si musela najmout hlídání pokud bych chtěla pokračovat v práci. Podotýkám, že bych pracovala čtyři hodiny denně, hlídání bych potřebovala na šest hodin a taxa za takovou službu byla stejně vysoká, jako moje hodinová sazba v práci. Kromě toho i v době nepřítomnosti dítěte ve spec. zařízení se jeho pobyt platí.Takže kromě nákladů za hlídání doma, náklady ve stacionáři. Závěr je tedy jasný. Do práce jsem nenastoupila.

Díky "Příspěvku v péči o osobu blízkou" jsem nejlevnější pracovní silou v této republice Nikdo jiný než matka milující své dítě by na takové podmínky nikdy nepřistoupil. Když rozpočtete mojí odměnu od státu za péči vychází vám zhruba pět korun na hodinu. Čtyřiadvacet hodin denně, neboť nejsou v republice rovnoměrně rozložené vhodné stacionáře, bez možnosti odpočinku, bez možnosti být sám nemocný, bez možnosti zaplatit si a odjet na dovolenou, s výhledem důchodu, který je vypočítaný z minimální mzdy.....Toto je novodobé nevolnictví .

A teď z opačné strany. Pokud by moje dítě bylo v ústavu, stát by na jeho pobyt přispíval roční částkou zhruba 250 tisíc korun ročně. Není to trochu nepoměr? Komu fandí tento stát? Lidem zodpovědným, aktivním, pracovitým? Toto je dědictví komunistického systému, komunismus odešel, systém zůstal. A není vůle ho změnit. Tělesně postižení totiž nevolí, jejich matek si v České republice váží leda pár odborníků, kteří vidí, kam vede ústavní péče. Není jich mnoho. Pojem matka od plotny má velmi pejorativní nádech a my se divíme, že porodnost je mizivá.

Pane redaktore, prosím Vás, píši v rychlosti. Omluvte prosím mé případné chyby a stylistické nepřesnosti. Doma na mě čeká Kubík s mojí maminkou, která ho hlídá.Ona spěchá domů, má dvě práce. Píši ve stresu.

Přikládám jedno foto. Nechci Vás jím obtěžovat, nebo citově vydírat . Ale nabízím srovnání Kuby a toho chlapečka z ústavu Vašíka. Oni jsou přibližně stejně staří a asi i zhruba stejně postižení. Jde to bez klecí, jde to s radostí, jde to s výlety, jde to s láskou. Ale nejde to v tomto státě. To říkám zcela při smyslech.

Martina Dostálová