Nejprve bych se Tě zeptal, jak dlouho děláš ve zdravotnictví, konkrétně v psychiatrii a jak ses k tomu dostal?
K práci ve zdravotnictví jsem se dostal na civilní službě, nejprve mi sice nabízeli, že bych mohl jít dělat do galerie - já přes tu kulturu moc nejsem, tak jsem chtěl jít dělat něco užitečného. No a na psychiatrii jsem teď už osm let.
Ale mám pocit, že jsi vyučen v jiném oboru, ne?
Jo, mám strojní průmyslovku, ale v současnosti si dodělávám vyšší odbornou školu, specializaci na psychiatrii.
Jelikož ten rozhovor vznikl tak nějak na popud oné mediální aférky s rušením či nerušením klecových lůžek, tak než se k tomuto tématu dostaneme, bylo by asi dobré přiblížit si situaci v české psychiatrii obecně, abychom věděli o čem se vlastně bavíme. Zkus mi popsat, jaké máš zkušenosti, jak to v psychiatrii vypadá s penězma, s lidma, vybavením...
Je to asi jako všude ve zdravotnictví, problémem jsou peníze. Od toho se v podstatě odvíjí všechno ostatní. Druhým problémem je, že tady na X let byl přerušen plynulý vývoj oboru a trochu se jelo v jiných kolejích než v zahraničí.
Takže české psychiatrii se třeba vyhnula vlna liberalizace, jak ji známe z USA i západní Evropy?
Nás ta vlna neminula. Ono už v padesátých letech bylo převratné, že byly vyvinuty první psychiatrické léky. To byl zásadní zlomový bod, který začal měnit psychiatrii obecně. Do té doby se v podstatě léčilo omezovacími prostředky a prací, existovaly i jiné terapie. Ono ty terapie konkrétně u nás byly poměrně rozvinuté i za bolševika, nicméně postupně docházelo k přeorientování celé české psychiatrie na formu léčby léky; samozřejmě nikdy nemůže být léčba složená jenom z podávání léků, ale hodně převažovaly.
Změnilo se to teď nějak, jaké jsou rozdíly proti zahraničí, západní Evropě?
I u nás je teď větší příklon k různým terapiím, jedeme v podstatě ve stejných trendech jako v zahraničí, ale bohužel není zde návaznost. Občas se projevuje, že spousta mladých doktorů radši člověku vykecává díru do hlavy - když to přeženu - než aby mu nasadili prášek. Bohužel doktoři jsou dost často v menším kontaktu s lidmi než ostatní zdravotnický personál, a tak si veškeré negativní dopady takzvané humanizace odskáčou zdravotní sestry.
V čem je teda zásadní problém s humanizací psychiatrie - je málo personálu, nebo je personál málo školený, či nevyhovující podmínky?
Tady je několik faktorů. Na začátek si musíme říct, kde se ta klecová, nebo síťová, lůžka nacházejí. Na akutní psychiatrii v podstatě neexistují, v drtivé většině se používají na odděleních pro chronické pacienty. Tam nalezneme od demencí různého typu přes v podstatě nevyléčitelné schizofreniky až po těžké mentální retardace, takže tam je úplně jiné spektrum pacientů než na akutní psychiatrii. Je tam spousta lidí, kteří se léčí třeba třicet, čtyřicet let. Nějakou tu zdravotnickou péči - ať už v psychiatrické léčebně, nebo domově důchodců s psychiatrickou péčí, nebo v ústavu sociální péče - mají v podstatě doživotně. Když to trochu přeženu, tak tihle lidé se už ani neléčí, ti se akorát zbržďují, aby to s nimi nebylo stále horší.
Třeba těžká mentální retardace je vrozená věc a tam prostě není co léčit. Takovéhle lidi si normální člověk ani nedovede představit, na ulici se s nimi zkrátka nepotkáte. To jsou lidé, kteří hodně fungují na pudové úrovni - najíst, napít. Někteří jsou schopni člověka zabít třeba kvůli tomu, že má - já nevím - třeba talíř s jídlem.
Jaký je tedy rozdíl ve složení pacientů na akutní psychiatrii?
Tady člověk přijde na příjmové oddělení přes centrální příjem, pak ho pošlou na oddělení, které je pro něj adekvátní. Dejme tomu, že v psychiatrické léčebně v Praze Bohnicích jsou tři až čtyři příjmové baráky pro každé pohlaví, takže je to diferencované - feťáka nebo alkoholika dají pochopitelně na jiné oddělení než schizofrenika. Takže se člověk dostane na příjmové oddělení, kde je nějaká zvýšená péče. Jedná se o oddělení, kde bývá snížený počet pacientů, protože musí mít zvýšený dohled.
Co znamená v našich podmínkách zvýšený dohled?
Tak například po sebevražedném pokusu člověka prohledají, jestli nemá nějaké věci, kterými by si mohl ublížit, je tam zvýšený dohled kvůli kontrole užívání léků. Obecně nelze říct, kolik je na takovýchto odděleních pacientů v poměru s personálem, záleží na konkrétním oddělení, ovšem lze to paušalizovat asi tak, že personálu je málo. Posléze z příjmových pavilónů jsou pacienti rozdistribuováni - buď jdou rovnou domů, nebo jdou na jiné oddělení, kde je odlišná péče. Je tam třeba větší důraz na různé terapeutické aktivity a tak dále.
Jo. No tady se asi ona klecová lůžka nepoužívají. Na druhou stranu když jsem se byl na jednom takovém oddělení v Bohnicích podívat, viděl jsem tam terapii typu holé místnosti, kam se zavírali lidi na samotku, říkali tomu tuším "léčebná izolace".
No tys byl konkrétně na jednom z oddělení akutních příjmů...
No počkej, já tam byl na návštěvě, ty to říkáš, jak kdyby mě tam uvrhli do léčení...
...he he, konkrétně na tomhle oddělení jsou zejména psychotici a tam je prvotní postup léčby nasazení léků. A samozřejmě, že ty léky mají určitou dobu, než se v krvi utvoří terapeutická hladina a začnou působit.
Ty léky mají člověka zklidnit?
Nelze to takhle paušalizovat. Je několik druhů psychiatrických léků a mají odlišné až protichůdné účinky.
Jistému omezení pacientů se tato oddělení ale nevyhnou, je třeba lidi zvládat po dobu, než zaberou prášky. Řeší se to kombinací neklidových injekcí a kurtování. Na kurtování jsou standardy, které se musí dodržovat. Člověk smí být přikurtován maximálně půl hodiny, pravidelně musí být kontrolován. Druhá věc ale je, že tato pravidla jsou do jisté míry alibismem. Třeba na protialkoholním oddělení, když je pacient v delírce, může být klidně přikurtován 24 hodin denně. Protože ten personál zkrátka nemá jinou možnost. Lidé v delíriu jsou absolutně mimo sebe, klidně bezdůvodně zabijou. Jednou se mi třeba odvázala dvoumetrová delírka a viděl ve mně policajta, který mu někdy před dvěma rokama ublížil a chtěl mě zabít.
No jo, smůla. Jak tyto akutní problémy řeší v západní Evropě, nebo jinde? Existují nějaké alternativy?
To je dost různé. Co země, to nějaký přístup.
V západní Evropě mají výhodu, že mají daleko více personálu než u nás. Třeba na akutních neklidech bývá běžné, že tam je na jednoho člověka jeden člověk z personálu. A zase: ty metody, které tam používají, jsou dost odlišné - od vypolstrovaných místností, přes důraz na neklidové injekce, přes kurtování až k tomu, že jednoho pacienta drží čtyři lidé tak dlouho, dokud se neuklidní. Záleží to na personálu. Osobně si myslím, že kolikrát je humánnější toho pacienta přikurtovat na postel, než ho strčit do vypolstrované místnosti.
O tom, které z výše popsaných metod by bylo nebo nebylo možné použít v podmínkách českého zdravotnictví, by se asi dalo diskutovat déle. Jak vidíš možnost odstranění oněch klecových a síťových lůžek, existují nějaké alternativy? Jak se obecně koukáš na tu kauzu, která se objevila počátkem léta?
Ono diskuse o omezovacích prostředcích byla v českém prostředí vyvolána už před několika lety. Vyvolali ji sami lidé, kteří v psychiatrii pracují - doktoři, sestry.
Kde se vedla ta diskuse?
V odborných materiálech, na toto téma se pořádalo i několik debat a konferencí. To ale nikoho z novinářů a všech, kteří se do debaty zapojují nyní, nezajímalo.
Přístup paní spisovatelky Rowlingové mi zavání totální neznalostí. Tuším, že celé to bylo rozpoutané na základě reportáže z nějakého ústavu sociální péče. Ze zpráv v tisku jsem odvodil, že se jedná o zařízení, kde se zaměřují na mentální retardace. Jsou to neléčitelné případy, vrozené vady, vrozené defektní osobnosti. Tyto lidi nelze moc posuzovat našimi kritérii. Tím tedy nechci ty lidi degradovat, naopak. Na jejich svět je třeba hledět úplně jinak. Je úžasné, jak jsou ti lidé vděční za pozornost, za zájem druhých. Úplně z nich třeba čiší radost, když se jim něco líbí, když jim třeba dáte čokoládu.
Abychom se vrátili k té mediální kauze - začalo to zjednodušeně tím, že ta lůžka jsou nehumánní a měla by se zrušit. Následně se ohradili lidé z oboru, že v našich podmínkách zkrátka nemají moc jiné možnosti.
Zase. Personál je nedostatečně placený. V podstatě i nedostatečně školený, ale já zastávám teorii, že občas jsou teorie úplně k hovnu a záleží na konkrétním vedoucím pracovníkovi, aby třeba řekl pracovníkovi co to dělá třeba dva měsíce - "myslím že ses to dobře naučil", nebo "spíš bys měl jít dělat na to a to oddělení, to by ti sedlo líp". Problém také je, že je
v psychiatrii málo mužů. To zase souvisí s penězi - pořád je tady stereotyp otce živitele rodiny, který by měl mít vyšší plat.
S touhle problematikou souvisí negativní dopad zrušení civilní služby - jednak to byla pro chudé zdravotnictví levná pracovní síla, zároveň spousta těch kluků, včetně mě, zjistila, že je ta práce baví a zůstali tam pracovat jako řadoví zaměstnanci, udělali si zdrávky a stal se z nich velmi kvalifikovaný personál. Myslím si teď, že těch chlapů bude v psychiatrii čim dál tím méně. Jenom co já znám - odhadem asi polovina mužského personálu zůstala po civilkách.
Zajímavé, jak to bylo s mužským personálem v psychiatrii za bolševika?
Byli. Ale vesměs to bylo zaměstnání...ani ne tak druhé kategorie, jako spíš třetí, čtvrté.
Aha takže archetyp dvou Arnoštů z Jáchyme hoď ho do stroje?
He he, no třeba. V té práci se mimojiné uplatňovali lidé, co měli třeba nějaké škraloupy - kriminálníci, alkoholici - takhle to alespoň znám z doslechu.
Je dnes spíše tendence než mít na oddělení chlapa-mlátičku zaměstnávat kvalifikovanější personál?
No ono jde spíš o to, že přítomnost toho muže na oddělení udělá hodně. Nastaví prostě jiné hranice. Třeba na ženských odděleních je přítomnost toho chlapa neocenitelná. Za prvé má respekt, no a za druhé se ty pacientky před ním předvádějí a chtějí vyniknout, takže to dělá jinou atmosféru, než když na oddělení pracují samé ženy.
Jaká je situace se zdravotními sestrami v psychiatrii, liší se nějak od ostatního zdravotnictví?
Dlouhodobý problém absolventek zdravotnických škol je, že spousta holek tu práci nikdy nezačala dělat. Veliký problém je, že se jedná o hodně zodpovědnou a těžkou práci a myslím si, že když se 14ti-15tiletá holka nebo kluk rozhoduje jestli studovat zdrávku...no asi je to brzo na takhle závažné rozhodnutí. Další věc je, že v Praze se té absolventce vyplatí jít dělat někam do kanceláře, v podstatě dostane kolikrát i víc peněz a nemusí sloužit noční, nemusí dělat tak těžkou práci. Jiná situace je zase v regionech s vysokou nezaměstnaností.
Další rozdíly v placení jsou také mezi soukromým zdravotnictvím a takzvaným státním. Ve státním sektoru platí tabulkové paty, v soukromém nic takového není...
Což je ve finále pro personál lepší nebo horší?
...samozřejmě že to je horší. Záleží tedy pochopitelně na tom, na co se ten konkrétní soukromý špitál specializuje. Na nějakém soukromém sanatoriu pro lepší lidi, kteří za to platí, můžou být platové podmínky lepší, ale pro zdravotní sestry to nebývá pravidlem.
Pak jsou soukromé nemocnice, které poskytují obvyklou péči, jako třeba Boromejky pod Petřínem. Tam katolíci nasadili takový platy, že lidi odtamtud neustále utíkají, protože to je opravdu zoufalost. Část personálu jsou mladá katolická děvčata ze Slovenska, která v rámci své dovolené jedou jednou za půl roku na nějakou náboženskou pouť, che.
Jinak ve velkých městech dělá hodně zahraničních sester, zejména Slovenky. Situace se zaměstnaností je na Slovensku ještě horší a ony si zde vydělají víc i při těch mizerných platech, které panují.
Já bych se možná ještě trochu vrátil k té diskusi, která probíhala ohledně klecových lůžek. Kromě absolutních hlasů po okamžitém zrušení, nebo klausovských odmítnutích celé záležitosti se např. v Reflexu objevila reportáž o jednom psychiatrickém zařízení, kde bez těchto lůžek pracují již nyní.
To opět ale záleží na skladbě toho oddělení. Pokud jsou menší psychiatrická oddělení při normálních špitálech, tak tam si vybírají, jaké pacienty přijmou. Vesměs se totiž zaměřují na léčbu nějakých neagresivních pacientů. Pokud se jim tam ten člověk jak se říká rozjede, tak ho - he, he- samozřejmě přeloží na klasickou velkou psyachiatrii jako jsou Bohnice. Tam jsou oddělení, která jsou zařízená pro takovéto agresivní pacienty. No a co se týče konkrétního problému, jestli klecová lůžka rušit nebo nerušit, myslím si, že u některých pacientů to bez klecových lůžek nejde. Naopak pokud by se používalo třeba zvýšení medikací a podobně, tak to toho člověka ještě poškodí.
Síťová lůžka se používají nejenom u agresivních lidí, ale třeba i u různých stařeckých demencí, alzheimerů a podobně - třeba při nočních zmatenostech. Protože to jsou pacienti, kteří sice nejsou agresivní, jsou jakoby bez problémů, ale uhlídej čtyřicet babiček nebo dědečků celou noc, aby ti nevstávali a neztráceli se po oddělení. Jsou tam třeba lidé, kteří udělají dva kroky a jdou k zemi. Takže když se tady ta síťová lůžka zruší, bude tyto pacienty třeba na noc kurtovat, což je dost nereálný, nebo se jim zkrátka budou muset zvyšovat medikace, dávat prášky na spaní. Samozřejmě každý zásah léků...no v podstatě nejsou léky bez vedlejších účinků.
Dobře, díky za rozhovor. Napadá tě ještě něco? Třeba veselá historka??
Ale jo, veselých historek je samozřejmě spousta, mně přijde veselé i to, že snad budeme agresivní pacienty, kteří občas chtěj třeba pořezat sebe nebo i tebe, nebo urvou nohu od stolu a praštěj člověka do hlavy, léčit tím, že je budeme přesvědčovat.
Pozn. red.: Celá kauza klecových lůžek byla bohužel v českých médiích zkreslena. Nejde totiž vůbec v první řadě o klecová lůžka, ale, jak Britské listy zjistily rozhovorem s Justinem Sparksem, autorem prvního článku v týdeníku Sunday Times k této věci, jde o odlišný přístup k péči o pacienty. V západní Evropě se ustupuje od principu obřích psychiatrických léčeben a o většinu pacientů se pečuje individuálně v rámci komunity. Stará-li se o mentálně postižené dítě s dostatečně velkým finančním příspěvkem a pomocí od státu jeho matka, dítě je daleko šťastnější, než kdyby mělo být uzavřeno v ústavu a výdaje na péči o něj jsou pro stát daleko nižší než v ústavu.
|
