Pane Bohumile Kartousi,

měl jsem tu smůlu, že jsem se jako lékař nachomýtl v roce 1985 k válce v Afghánistanu, píše Petr Wagner. Ve Fallúdži umírají lidé! To není hra na paintballovem hřišti! Nejsou to Vaší blízcí, to chápu, ale jsou to lidé jako Vy nebo já. Buď jsem ztratil smysl pro humor, anebo jste úplně ztratil vkus nebo se zbláznil!!!

Odpovídá Bohumil Kartous:

Vážený pane doktore,

já chápu, že Vaše osobní zkušenosti s válkou Vám nedovolují dívat se na ní jinak než jako na tragédii, ale to se mému názoru nijak nepříčí. Tady nejde o humor. Takovou situaci lze popsat různě, třeba jako tragédii (adekvátním stylem) nebo jako šílenou absurditu - a v tom případě je nutno zvolit i odpovídající styl, absurdní styl. Nesmyslné lze někdy lépe popsat tak, že jej nebudeme nazývat smysluplnými pojmy.

Věřte, že cítím velkou účtu k životu, z mých dalších článku to jistě vyplývá.

Píše čtenář Petr Pokluda: Absolutně nechápu, proč pan doktor Wagner své rozhořčení neprezentuje jinde a proč obviňuje z nevkusu někoho, kdo celkem trefně popsal chování "koaličních spojenců" v Íráku, které se jednoho dne bude nazývat tupou genocidou prováděnou s požehnáním tupých hlav z ještě tupějšího obsazení jednoho, nabílo nabarveného, domu.