Povolené hrdinství bývá kontraproduktivní, navíc přemnožení hrdinů je v našem regionu pokaždé rekordní. Náhle slýcháme rekovské žvatlání, historické renonce, nu, nekopni si do mrtvoly, bratře a sestro. Jen do toho, žádné strachy, nic se ti nestane.

Divíme se příkladně domácímu násilí, ale méně pátráme po jeho příčinách. Hulvátství otcovo většinou u syna nastartuje nápodobu. Ženské cumplochy vynechám z důvodů jasných. Nechci ztrácet iluze, už tak jich má člověk poskrovnu. Vytváříme azylové domy, kam uniknou oběti za našeho tichého přihlížení. Zajímavé, mezi obětmi nenalezneme ženy, co vytváří opět za našeho souhlasu a někdy nevšímavosti, legendy o hnusných mužích, neboť každý muž je hnusný proto, že je mužem -- a přestárlá holčička trpěla pod krutým otcem, vytvořila si mindrák jak stodolu a dává rady ženám, vytváří lichá evangelia, odsuzuje šmahem a vtipně, nakrucuje se a snaží se podobat Vlastě. Běda každému, kdo má odlišný rozkrok!

Otázka: Proč neexistuje možnost umístění vzteklého mizery do pečlivě střežené karantény, jeho okamžité vyšetření odborníky a následné soudní rozhodnutí, že pokud se podobný exces bude opakovat, skončí úskočný mizera v zařízení k tomu určenému, aby mu zašla chuť zkoušet sílu na slabším pohlaví, na dětech, na starých rodičích.

Odpověď: Koho to zajímá?

Církev zřejmě prožívá pastorační depresi a někdy se může dokonce zdát, že se do společenského dění zapojí pouze ve chvílích, kdy je ohrožena na majetku, krácena ekonomicky, oškubávána za státního dozoru a mediálního pozoru. Ona by měla vyjít z anonymity svatých dómů, ona by měla oslovovat hříšníky bez bázně a hany, ona by měla označovat viníky, lháře, zloděje, nevyhýbat se konfrontaci se zlem posilovaným státními ouřady, neschopnými policisty, nedovzdělanými učiteli s chabou znalostí života vezdejšího, špatnými otci a matkami, profesními analfabety.

Jel jsem jednou s velkým hanbářem v automobilu a ten se u každého kostelíku i božích muk křižoval v domnění, že udělá-li kříž na svých prsou obsahujících duši černou jak dehet, bude zbaven těžkých hříchů proti přikázání o nepožádání manželky bližního svého. Církevní vyslanci málo chodí do veřejných míst, nedokáží usměrnit ani ty největší morální mrchožrouty. A někteří, považte, ztratili zbytek pokory a paktují se přímo se zlem, dokonce mu posluhují, neboť mrzký peníz nepáchne. Lotříci chodí do kostelů a vykupují se vhozením peněz do kasičky -- odpustky všeho druhu posilují ve veřejnosti názor zbytečnosti církve v naší málo zbožné zemi.

Bůh prý neexistuje -- zajímavé, kolik neznabohů jej však volá v ohrožení svém před konečným vydechnutím, při strachu o své blízké. Bůh prý neexistuje, prosím, co existuje? Nadčlověk z čeledi nadutých? Bůh nejspíše neexistuje a s ním se prý vytratila víra. Budiž. Co máme a kam směřujeme? Budeme-li k sobě upřímní, neznamenáme ve vesmíru mnoho, ale byl nám dán mozek k myšlení, to není málo. Jen chtít a začít s jeho každodenním používáním.

O lidském násilí můžeme listovat v knihách, pozorovat jej v rodinách. Všude kolem, kam šlápneme, ukazují nám líté boje, teror nejodpornějšího druhu fyzického i duchovního, a nebo zkombinovaný do jakýchsi mlžných oparů zla. Televize násilí a chudoby ducha, sociální nepolitika sociálních bloudů a představitelů malých krajanských lapků, mravní nevíra v cokoli a kohokoli, nezájem o společenské dění. K tomu touha po majetku a výhrách, lákavost zmocnit se cizího snadno a rychle i za cenu odporné vraždy.

Kde brát a nekrást dnes morální jedince?! Ke všemu ještě dokážeme snadno a rychle každého apoštolsky zaníceného a čistého pošpinit, zašlapat, zesměšnit, unavit stovkami výmyslů, polopravd a vyložených lží -- nepotřebujeme zřejmě nikoho, koho by bylo hodno následovat. Jistým způsobem tomuto nevážení si vznešenějších napomáhají naše volitelné Strany velké i malé (někdy zhola zbytečné a programově připomínající eunuchy v domě nevěstek). Hádavé tetky bývají často našimi zástupci svrchovaného lidu. Diví se pak tito licoměrníci z různých satrapií lidu hřímajícímu, že politika je dobrá akorát pro šupáky, zloděje, korupčníky, bytosti trpící tulení chorobou, profesionální pochybovače, rozvratníky, nedouky, písklata a zanedbaná holátka.

Udivuje nás dětská kriminalita, ona tu byla ale vždy. Možná v menší míře, i když statistiky jsou kapitolou pro okamžitý výzkum! Necháme bublat zlobu v dětech tak dlouho, až dojde k tragediím s nedozírnými následky. Prevence: výchova v rodinách, kontrola, kontrola, kontrola. Škola, méně tabulek a nástěnek, schůzí, ale výchova, výchova, výchova! Kasáme se vyspělou společností, ale lékařství zabývající se psychikou dětí vůbec existuje? Když nás bolí zub, jdeme ho nechat opravit -- jen drsňáci a málo movití vyhnít. S duší nechodím, k čemu?! Přitom by bylo potřeba zjistit, kdo má a nemá sklony k násilí, přijmout opatření, nečekat na konečné řešení v násilí již s obětmi!

Násilí má mnoho podob. Budeme muset upřít více pozornosti, aspoň pro začátek, na provokatéry s kachním žaludkem, objednavače mrzkého zla, duchovní mrňouse a vychytralé zbabělce, na slova pronášená těmi, kdo vystupují veřejně a dostávají často nezaslouženou možnost z dobových kazatelen pronášet soudy a názory podobající se přesládlé culifindě opatřené jedem.