Z politického hlediska se můžeme ptát, kde je ve východní Evropě záruka, že po vyrovnání s totalitní minulostí se podobná historie nebude opakovat, zvlášť když uvážíme, že o zavedení politického systému v Československu jsme nerozhodovali my, ale mocnosti, které nás v Mnichově 1938 vydaly fašismu a v Jaltě roku 1945 komunismu. Můžeme se stokrát vyrovnat s minulostí, když je náš politický osud závislý od světové politiky. Vyrovnávání s komunismem není záležitostí mocností (s výjimkou Ruska, které se se sovětskou minulostí vyrovnávat nechce) a bez politického tlaku zvenčí Češi nebo jiný východoevropský národ k relevantnímu odsouzení komunismu nepřistoupí. Vyrovnávání není agendou politiky Spojených států amerických ani Evropské unie (resoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1096 o překonávání dědictví komunismu má pouze doporučující charakter), na práva a záruky které se obracejí jak antikomunisté tak i komunisté.

Zavedení komunistického režimu bylo nejen u nás legitimní. Sovětský svaz byl vítězem druhé světové války, kterému jeho demokratický spojenci přiznali právo mocenského vlivu. SSSR svůj mocenskopolitický vliv uplatnil ve východní Evropě. Tento vliv byl až do roku 1989 Spojenými státy americkými a Velkou Britanií respektován, co souvisí i s faktem, že nepřišlo k uznání nějaké exilové vlády některé z krajin východního bloku. A konec konců co je v historii nelegitimní?

V ideové rovině je vyrovnání s minulostí fikcí. Můžeme říci, že Češi se nevyrovnali s některými etapami své vlastní historie, jako je období které následovalo po Bílé Hoře či Mnichovu, dodnes. Výměna jednoho politického systému za druhý zůstává rošádou, při které dochází ke změně státního uspořádání, politické doktríny, hodnot, transformaci mocenských a společenských složek, přičemž mocenská podstata systému zůstává stejná.

To co dnes nejvíc upoutá současného člověka je různorodost výkladů, hodnotících soudů, hodnot, kultur, politických systémů i pravd. Tento pluralizmus odmítá výlučnost či absolutní platnost jednoho z výkladů, hodnotících soudů, pravd..., která je vlastní modernímu věku, zavádí jejich rovnocennost a vede tak k rozbití jednotného významu moderního světa a vytvoření nové situace, kterou voláme postmoderní. Postmoderní pluralismus se naplno projevuje při komunismu, který v závěrečné fázi své existence přešel z industriální moderny do informační postmoderny. Vůči komunismu společnost nemá absolutní hodnotící soud, i když statisticky převažuje jeho odsuzování jako systému zločinného. Hodnocení komunismu je diferencované, postmoderně rozdílné, od veřejného odsuzování až po veřejný obdiv. V praktické rovině to znamená, že nejen člověk z ulice, ale i politik, historik nebo umělec může vykládat a hodnotit období komunismu odlišně, přičemž každý z nich bude mít pravdu. Nemá ji historik, který poukazuje na zlo justičních vražd a represí tajné policie? Nemá ji komunistický historik, který v nich vidí zákonný boj o dobro společnosti? A nemá ji historik, který vytváří obraz komunismu přes bezplatné zdravotnictví, plnou zaměstnanost, bytovou situaci či filmovou kulturu stejné etapy dějin? Závisí jen jaké pravdy či hodnoty z její škály vyzvednete. S postmoderním bytím se neshoduje paušální odmítání a odsuzování komunismu, může být pouze předmětem různých hodnocení, prostředkem k mnohým závěrům a důvodem vynášení různých pravd. A takovým i v naší současnosti zůstává o čemž nesvědčí jen diskuse zda vysílat "Ženu za pultem" či nikoliv, ale i nejednoznačnost postojů k otázce či přijímat nebo nepřijímat příslušné legislativní normy. A když už jsou přijaty, jejich účinek je pro diferencovanost v hodnocení komunismu pochybní.

Duchu postmoderního světa není svaté monopolní vidění skutečnosti. Modernita se svou neotřesitelnou vírou v existenci světa jako jednoho celku, který se řídí stejnými pravidly aby dosáhl stupně co nejvyšší harmonie je minulostí. V postmoderní situaci může být každá etapa dějin zlá i dobrá, spravedlivá i nespravedlivá, zločinná i hodná úcty. Naše hodnotové soudy nejsou absolutní, postmoderna je rozbíjí tím, že za rovnocenné považuje i soudy jiné, které můžou zásadně protiřečit našim.

Postmoderní cesta k pluralitnímu hodnocení je připravena i pro fašismus, kde dosud pod hrozbou represe zákona je z mocenského důvodu přípustné jen jedno výluční hodnocení. Hodnotící monismus, který se příčí duchu současné doby tu dospěl do absurdní krajnosti. Nejenže neumožňuje beztrestní hlásání jiných názorů, ale klade překážky i objektivnímu bádání a vědeckému kriticismu. Tento modernistický totalitarismus zvlášť v Německu opět vede k omezování svobody ducha, které ve svých dopisech francouzskému historikovi Francois Furetovi skvěle vyjádřil Ernst Nolte prohlašující, že antifašismus oklešťuje a zjednodušuje dějiny právě tak jako ekonomický systém uniformuje svět. I tato situace dokazuje neudržitelnost hlásání jednoho hodnocení, jedné pravdy, jednoho výkladu. Je nesporné, že jakákoliv výlučnost i tady spěje ke svému zániku, otázkou zůstává jen délka času, která nás od něho dělí.

Člověk, který se nevymanil z modernity nemůže udělat nic jiného, než takový závěr označit za relativismus a pejorativně mu přisoudit negativní význam. A co se stane potom? Jeho hlas se připočítá k hlasům jiným a dotvoří tak mozaiku postmoderního bytí, ve kterém žijeme všichni.

Peter Dinuš je mj. autorem knihy Znovuzrození Evropy. Fragmenty k filosofii dějin (Votobia 2004) a studie "Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování STB". (Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004)