Bylo v tom příliš podivných zvuků. Mnohem více než sám Karel Kryl připustil na jím samotném později odsouvaném albu Dopisy. Autor pořadu se nepoučil. Domníval se, že sám nalezl recept, jak zapojit více hlasů a více nástrojů a vytvořit něco, co tu ještě nebylo. Tak nám předvedl svou vlastní show. Bohužel současně i velmi angažovaným způsobem šířil své názory. A tak se na nás valily obrazy nejen nevidomých dívek, pro větší patos na jevišti políbených, ale urážela také špatná intonace interpreta, který se předem neprofesionálně omlouval, že ztrácí hlas. Také výzvy, jak se máme chovat, podpořené příklady jak se chová sám on, momentálně pro zdůraznění vážnosti chvíle v jakémsi hábitu, slovy vlast a národ nešetřil. To vše podpořené účastí několika veřejnosti známých tváří a v neposlední řadě místem konání v kostele Petra a Pavla na Vyšehradě.

Když Kryla interpretuje Nohavica, je z toho zase spíše Nohavica, ale to je interpretace skutečného básníka skutečným básníkem. Bez ničeho než nezbytného zdůvodnění tohoto kroku a úvodu jednotlivých písní. Je těžké někoho přesně interpretovat, stejné, ne-li těžší to provést svým způsobem, vnést tak kus svého uměleckého já tak, aby to bylo přínosné.

Namísto Karla Kryla a národa se dostalo v neděli večer z obrazovky ven během jedné hodiny něco, co kromě diskutabilního uměleckého záměru bylo i (nebo především?) politickou manipulací jednotlivce, jenž si je jist že on je schopen a předurčen národ vyburcovat, podle něj, tím správným směrem.

Bylo to zneužití písní Karla Kryla a váhy jeho tvorby, jeho osobnosti a odkazu.

Slovo vlast a podobná slova se možná z našeho života vytrácejí a není vůbec špatné o jejich významu přemýšlet. Jenže se to musí umět. A neurážet veřejnost.