Klauzura vždycky byla a zřejmě i stále je semestrální práce, tedy předvedení toho, co se student "naučil" za určité období, bohužel po zhlédnutí vystavených prací jsem došel k závěru, že tohle pravidlo lze s jistou dávkou shovívavosti aplikovat pouze na tradiční obory VŠUP. Ty se totiž nemohou vyhnout materiálovému zpracování a provedení. Ideový záměr, totiž funkčnost, vycházející ze zadání, tedy z nějakých podmínek, je výsledkem účelu, kterému má práce sloužit. Student musí přemýšlet v "omezení" těchto priorit, musí uplatnit kreativnost, nápaditost a současně se podřídit požadavku, musí volit kompromis mezi tím, co může a co musí.

V případě architektury prostě dům musí stát a neměl by pak spadnout. Design interiéru a nábytku musí sloužit k užití, na židli by se mělo dát alespoň trochu sedět, když už ne pohodlně, a do interiéru se prostě musí dát vstoupit. V případě ilustrace a grafiky, písma a typografie, grafického designu a vizuální komunikace, filmové a televizní tvorby i fotografie (Katedra grafiky), je podmínkou alespoň částečná srozumitelnost, čitelnost, či vůbec viditelnost. Horší to už je v atelieru grafického designu a nových médií, který nejvíce nasává současné trendy, tj. čím menší je schopnost orientace diváka, tím zajímavější práce je.

Jasné priority prokazuje i Katedra designu a její ateliery výrobků, jakož i Katedra užitého umění a její atelier skla, keramiky a šperku, módní tvorby, textilní tvorby a designu oděvu a obuvi. I zde se ale do popředí zbytečně viditelně prosazují ve studentských pracích módní vlivy, mezinárodní přehlídková mola. Sklo je naopak co nejméně skleněné, keramika a porcelán co nejvíce zhroucený a destruovaný, což má zaručit snobskou extravaganci, dnes již nudu. Šperk by měl být pokud možno co nejtěžší a nejméně nositelný, oděv co nejméně funkční, textilie použitelné ke všemu možnému, jenom ne na sebe.

Jistou výjimkou je design výrobků. Jako by autoři přece jen měli soucit s uživatelem, který navržený nástroj musí udržet v ruce alespoň chvilku a třeba v případě návrhu televize musí mít možnost se do něčeho koukat. Studentské práce v tradičních oborech VŠUP jsou nějak posouzení schopné, a tudíž hodnotitelné. V případě katedry tzv. volného umění si ale s označením klauzura opravdu nevím rady a pokud bych měřil striktně podle pravidla "ukaž co umíš", došel bych k závěru, že až na výjimky mnoho studentů neumí nic, dokonce ani přemýšlet ne, pakliže rubem klauzurní práce je "ukaž jak myslíš".

Takže telegraficky. V atelieru prostorové tvorby jsou studenti v dobrém slova smyslu vedeni v duchu názvu svého oboru a z jejich loňských prací byla determinace prostorem víceméně zřetelná. Koneckonců tři složky vstupují do hry v existenci výtvarného díla: dílo samo tím, co vyslovuje, dále prostor, který dílo vymezuje, a divák, který ho vnímá a nějak "hodnotí". Tentokrát se tu moc nedělo, práce více alternovaly ke konceptuálnímu pojetí vlastní, na ničem nezávislé svébytnosti. Vzájemné prostupování oborů mezi sebou je určitě inspirativní, variabilita forem může podněcovat fantazii a stimulovat nápady, ale dominanci by si měla orientace atelieru zachovat.

Atelier sochařství II. prof. Jiřího Beránka rovněž předvedl snahu o alespoň nějakou sochu, totiž o nějakým způsobem zvládnutou formu, do které se student snažil vtisknout nějakou svoji myšlenku. Mohu spekulovat o její nosnosti, objevnosti, novosti, ale snahu upřít nelze. Je evidentní, že v atelieru Jiřího Beránka si studenti alespoň trochu sáhnou do nějakého materiálu, opracují kus dřeva, trámu, vymodelují a nebo vysekají sochu, koneckonců je to atelier sochařství, i když i sem prosakují konceptuální přístupy. Žvýkačka v podobě růžové hmoty, plazící se po stole až na radiátor, je toho dokladem.

Atelier konceptuální a intermediální tvorby Jiřího Davida se už možná nudil, a tak prožil klauzuru v duchu svého zaměření, jako společný výlet ze stanice metra A, do stanice metra B, přičemž ve vlaku někteří prezentovali své práce, které si sebou vezli, anebo je cestou vytvořili. Po cestě do školy přečkali v atelieru společně noc a druhý den před příchodem komise dílka nainstalovali. Komentovat vlastní práci přiloženým textem je vždycky pro autora trapas, jenomže dobrat se sdělení v sofistikovaně skrytých instalacích bylo bez textové části téměř nemožné. Studenti mohli popsat alespoň nějaká východiska či motivace, jako vodítko pro orientaci diváka.

Hodnotit výsledné práce v tomto atelieru je prakticky zbytečné a nemělo podle mě žádný smysl. Aktéři happeningu přece sami nejlépe vědí, co spolu prožili, a podělit se o to s divákem ani moc nechtěli. Každopádně jednou z nejlepších prací byla instalace Lady Gadziové. Na posteli pod mohutnou peřinou zachumlanému ježkovi vykukovala na polštáři jenom hlavička. Na semestrální práci dospělého studenta možná trochu málo, ale přesto dětsky odvážně jednoduchá a lapidární výpověď křehkosti a citlivosti autorky, konfrontující brutalitu světa s touhou po bezpečí. Tento atelier bych vyvázal z jakýchkoliv povinností směrem ke škole, otázka ale je, proč ji potom vlastně navštěvovat.

V atelieru malby Stanislava Diviše selhali skoro všichni, včetně tamějších "hvězd" Štědrého a jinak malířsky velkorysého Hanvalda. Ptáci na střeše školy si už delší dobu štěbetají, že práce studentů až příliš viditelně reagují na malířské postupy pana profesora. Čímpak to asi je? Výjimkou byla sice Šárka Zadáková figurálními kompozicemi výjevů z metra (jak to souviselo se zadaným tématem stromu, mi uniklo), ale za její nezvládnutou školáckou malbu by se styděl i absolvent střední výtvarné školy. Jiného studenta usvědčily z myšlenkové prázdnoty do dřevěné desky pájkou vypálené imitace struktury dřeva, z kterých by možná mohli mít radost mazáci v trampské osadě, ne však jejich autor.

Čest tomuto atelieru zachraňovala alespoň Jana Vojnárová kolekcí malých formátů a zvětšenin dvou vybraných motivů, jejichž smysl jsem nepochopil. Podle mého řekl seriál malých obrázků už vše podstatné. Přesvědčivým a malířsky zralým uvolněným gestem zobrazila s citlivou monochromatickou barevností různé typy předškolních dětí ve strnulé fotografické pozici, tu s míčem, tu s jiným předmětem. Záměrně nedomalované dětské obličeje vyjadřovaly stejnost, odlišenou tu a tam jen oděvem a barvou. Smutné defilé uniformní ztuhlosti působilo svíravě. Autorka potlačením dětské radosti a spontánnosti obnažila naléhavé téma manipulace nejen dětské duše. Už si neumíme hrát.

Atelier sochařství I. Kurta Gebauera, označovaný jako atelier veškerého sochařství, je už zcela v zajetí konceptuálních přístupů. Byly k vidění různé formy, od videa (no vida, co všechno je sochařství!) přes fotografii až k bezduché "interaktivní" hře pexeso, na jehož zadní stranu nalepila autorka fotografie své tváře v různých grimasách. Zahrajte si, vyhrává ten, kdo odkryje nejvíc dvojic, vybízí autorka diváka a jen ze slušnosti nechci domýšlet, co touto semestrální prací skutečně obnažuje. Určitě sebe, s tím souhlasím. Podobně na tom byla i studentka, imitující v náročném rukodělném zpracování pomocí korálků a tkanin různé vnitřnosti. Hodně úsilí, nepatrný výsledek.

Její instalaci doprovázel fiktivní deníček, v němž se vyznala ze strachu před různými nemocemi, včetně rakoviny prsu, onemocnění dásní, až po obavy ze stařecké demence. Necítím se dobře, svěřuje se autorka, nic konkrétního mě nebolí, ani nemám nějaké vnější projevy nemoci, přesto trpím utkvělou představou, že mi něco je. Já mám zase pocit, že myšlenkovou hypochondrií onemocněl celý atelier Kurta Gebauera, včetně už několik let možná globálním oteplováním zlenivělého Daniela Paula a tentokrát i Denisy Hriciscové, která ještě před rokem předvedla sochařsky skvělou klauzuru. Návštěvníkům výstavy nyní ale jen prostřela krajkovou dečku. No dobře, byla alespoň z betonu.

Nebýt Pepy, dřevěné sochy Jiřího Němce z atelieru Jiřího Beránka, odcházel bych zklamán. Prý je to kýč, nechala se údajně slyšet jedna z autorit na této škole, ale mně to nevadilo, prostý občan Pepa si v tažce nesl svého milého psíka a odkazoval alespoň k nějaké normalitě. Člověk si nevybere, na jedné straně je prý kýč již autonomní součástí současného umění, na straně druhé má občas účelově nahrazovat hodnotící stanovisko, kategorii dobře, či špatně. Podstatné je, že realisticky nevypiplaná socha byla řemeslně přesvědčivě zvládnuta a bez zbytečného sentimentu vypovídala cosi poeticky archaického ze zapomenutého světa prostých radostí. A radost, tu jsem už v klauzurách nikde neobjevil.