Z celé polemiky vyplynula zvláštní okolnost. Štěpán Kotrba i Alexandr Vojta velice tvrdě srovnávají jednání současného prezidenta s tím minulým. Není to v naší domovině nic neobvyklého, ale oni tím nijak nereagují na můj článek o záměrných souvislostech předávání státních vyznamenání (prezident udělal to, co předtím vyjádřil v projevu), ale automaticky a bez zjevné příčiny srovnávají uvažování a jednání Václava Klause s jeho předchůdcem. Mě ale není úplně jasné, proč? Já jsem se o Havlovi v nejmenším nezmínil a z mé poznámky o nepochopitelně dlouhém čekání generála Fajfka na státní vyznamenání jsem spíš Václava Havla obvinil z ignorace.

V reakcích obou pánů je ale patrné, že mě jakoby řadí k nějakému havlovskému křídlu a sami spíše inklinují ke Klausovu tlustočárismu. To je opravdu nepřijatelná redukce a nelogické směšování. Aniž bych k tomu byl jediný relevantní důvod, byl jsem jakoby přiřazen k jedné ze stran, protože mimo havlovsko-klausovskou opozici zřejmě neexistuje žádný prostor pro vyjádření politického mínění.

Lze se tomu divit, ale existuje pro to vysvětlení. Ten dojem, že existuje pouze dvojí pojetí politického procesu, tedy filosoficko etické podle Havla a pak ekonomicko pragmatické podle Klause, je díky jejich letitému sporu o reálnou nebo nominální podstatu politické existence živen v médiích, jako by šlo o jediná politická východiska. Může být, pro zjednodušené chápání politické teorie sdělované občanům se to docela dobře hodí, ale podíváme-li se na to, kam přivedla tato východiska oba české prezidenty ve vztahu k historické satisfakci, pak je "překvapivé", že jejich rozdílná cesta dospěla, alespoň na domácí scéně, k téměř stejným cílům.

Václav Havel a jeho politická existence vychází z jeho disidentství, odporu vůči komunistické diktatuře a z jeho vůdčí role v tomto hnutí, jakožto ve světě známého dramatika a nekomunistického komunikátora. Je teď mimo téma, jakým způsobem došlo ke zhroucení všestranně neefektivního komunistického systému, ale tím, že Václav Havel jako "prezident osvoboditel" ustavil prvním postkomunistickým předsedou vlády komunistu, naznačil, jakým směrem se bude vyrovnávání se s minulostí ubírat.

Že "nejsme jako oni", mělo být sice morálním apelem, ale pro budoucnost znamenala tato premisa v podstatě to, o čem dnes hovoří Václav Klaus, jako o našem současném cíli, tedy o vyrovnání se s minulostí jakýmsi "smířením s námi samými". Václav Havel tímto rádoby morálním postojem vlastně položil základy všeobecné apatie vůči špatnostem minulosti i vůči jejím protagonistům.

Důkazem může být např. absence jakéhokoli významnějšího justičního verdiktu nad komunistickými funkcionáři. O to překvapivější je Havlův nekompromisně souhlasný postoj k válečnému způsobu použitého k dosažení vítězství dobra nad zlem" v zahraničí, když u sebe doma odmítl jen právně progresivnější odsouzení. To, že s komunisty během svého prezidentování nekomunikoval, pak působí opravdu pokrytecky.

Václav Klaus není cynik, ale velice dobrý kalkulant. On totiž ví, v jaké atmosféře se současná společnost patnáct let po plynulém převratu nachází, a formuluje své záměry sice v kontextu vlastního způsobu uvažování, jenže na základech, které mu postavil jeho předchůdce v prezidentském úřadě. Využívá k tomu jednak zmiňovaného zjednodušení na havlovskou a klausovskou politiku, které mu dovoluje být svůj a zároveň stavět na svém oponentovi a také nechuti většiny intelektuálů stále dokola omílat protikomunistickou mantru.

Navíc, tady je vyslovováno přání až poté, co se už předmět tužby naplnil. Za patnáct let od změny režimu se vnímání nedávné minulosti změnilo tak, že všechna hlavní média přešla k promítání komunistů, jako oficiální politické autority, a to je podstatný indikátor toho, že společnost už si svým "vyrovnáním" dávno prošla. A proč to není vidět? Protože v politice se stále jedná o velice citlivé téma (naposled případ Pavla Přibyla a dalších ne moc významných předlistopadových policistů), které může stále sloužit jako záminka k útoku na opozici. A proto jsme zároveň skrz média svědky toho, že KSČM se už zbavila ze svého historického stigmatu, ale u jiných stran se zároveň předpokládá, že toto stigma budou stále nést alespoň před sebou samými.

Jenže to je politika, která je touto vlastní realitou od života veřejné většiny poněkud odtržena. Veřejnost se už dávno směje předlistopadovým seriálům a v rádiu vám hrozí nebezpečí, že jste se nějakým krutým žertem octli v nedávné minulosti, se kterou jste se ještě nedokázali smířit, což vás třeba z hlediska většinového názoru diskriminuje (čímž zdravím a propaguju Rádio 1).

Václav Klaus tedy jen popsal skutečnost, ale pro lepší rétorickou působivost tomu dal formu presidentského přání typu "novoročních", které taky jeden rok uzavírají jako dveře do toho druhého, samozřejmě úplně jiného. Za to se totiž dají v téhle atmosféře posbírat cenné body, protože společnost se sama se sebou už smířila, což je asi největší přednost nenásilného převratu.

A tak si výrok o smiřování se sama se sebou lze vysvětlit jako velký projev upřímnosti od prezidenta. Vzhledem k tomu, že nebyl disidentem, měl vždy problém s tím, že ho veřejnost může vidět jako neutrála vůči totalitě, a to bylo hlavně těsně po převratu jistě nepříjemné. On vlastně nikdy na komunisty kvůli jejich minulosti neútočil, protože jeho nestranictví se odehrávalo v tehdejším prognostickém ústavu. A možná je za společností v tomto pozadu.

Bezesporu je vidět, že vyrovnávání se s minulostí není u morálního Havla nijak moc rozdílné od pragmatického Klause. To co Václav Havel započal, Václav Klaus jen ukončí. Zároveň bych chtěl zdůraznit, že plně respektuju nemožnost dlouhodobě ideologicky ostrakizovat nějakou skupinu lidí, jenže se to dalo udělat rychleji tak, že by byla komunistická strana zakázána a silně levicové proudy by splynuly s levicovým tokem. Je to sice pokrytecké, ale efektnější, než pokrytectví současné.

Tak takhle může taky vypadat interpretace nedávné historie. Já jsem samozřejmě kverulant, takže mám od pana Vojty povolení do ní nahlížet, ostatní nechť tak nečiní, neboť je okolo nich už velice slušná přítomnost a k ní mají všichni daleko větší odpovědnost. I při vší skepsi vůči historicismu, nejsem schopen si uvědomit, s čím by se ale měl člověk umět identifikovat. Já si nemyslím, že by již nastala doba, kdy se můžeme věnovat svým rozmanitým zálibám dneška, neboť genetika z nás učinila nesmrtelné a veškerou materiální produkci za nás odvádí umělá inteligence. Toť vše.