Jan Čulík píše, že udělit státní vyznamenání zároveň Františku Fajtlovi a Otakaru Vávrovi je možný pokus Václava Klause o stmelení národa, ale že udělení vysokého vyznamenání Otakaru Vávrovi je nevhodné. Podle mého se tu nenaskýtá otázka předpokladu širší diskuze na téma morálních hodnot, protože tohle je poměrně jednoznačná situace. Byl by --li Otakar Vávra oceněn pouze v souvislosti se svou tvorbou, tedy nějakou uměleckou komisí, nebylo by zřejmě námitek. Jenže on dostal státní vyznamenání za zásluhy o stát. Zbývá se pouze ptát o který.

U Štěpána Kotrby to spíš vypadalo, že polemizuje s Václavem Havlem, než s mým článkem, ale přesto vidím nesrovnalosti.

Člověk je vlastně takový inteligentní primitiv. V jeho uvažování je stále patrná ta binární konfigurace dobra a zla. Na téhle zdánlivě jednoduché stupnici mezi pouhými dvěma body se neustále pohybuje a není ji schopen překročit, ačkoli se o to už mnozí snažili, jenže tam vysoko v horách krutě fouká...

Celá společnost je postavena na tom, že si tuto skutečnost uvědomuje natolik, aby stále rekonstruovala složitý právní systém, který má dobré od toho zlého oddělovat, nehledě nyní na různost těchto systémů. Z téhle člověčiny vychází také koncept lidských práv, který může apelovat jedině na univerzálně harmonizovaný způsob rozeznávání dobrého a zlého.

Historie tohoto státu jistě není jen okamžikem letecké bitvy, ale právě v této historii se snad rozlišuje, kdo si státní vyznamenání zaslouží a kdo ne. Jestliže podle Štěpána Kotrby existují lidé, kterým pro dílo unikají širší společenské souvislosti, jsou to vesměs lidé, kteří tvoří apoliticky. A to se o Otakaru Vávrovi rozhodně říct nedá.

A co vlastně myslí slovem poctivost? Konformitu vůči jakémukoli systému? To ale v tom případě žádná poctivost neexistuje, ale existují pouze její neplatónské mutace. Tak třeba v dobách komunistické diktatury by jistě bylo poctivé udat možného rozvraceče. Nebo třeba natočit sérii oslavných pseudohistorických filmů.

Já moc nerozumím té vzletné větě Štěpána Kotrby o vyznamenání, jako odrazu hodnot dneška. Já sice vím, co tím chce říct, ale působí to komicky, když si uvědomíme, že Vávra byl oceněn za to co představuje jeho minulost, a ta byla panečku pestrá ne zrovna ocenitelnými postoji a díly. Na hrdinovi bych se tady jednoznačně dohodnul a tomu kontroverznímu bych si netroufl státní vyznamenání udělit. Ani Mašínovým, ani Vávrovi.

A už vůbec nechápu, jakouže to pokoru má prezident před nedávnou minulostí. Nezdá se mi, že by se Václav Klaus kdy vyjadřoval pokorně o mnohých svých politických rozhodnutích minulosti. Jen tehdy si vzpomínám, když ohlásil kandidaturu na prezidenta.