Hovořil jsem v pondělí v Praze se Štěpánem Kotrbou krátce o jeho polemice ZDE a ZDE vznesené proti mému článku ZDE, vyžadujícímu od uměleckého díla morální integritu. Úplně jsme se neshodli.

Štěpán Kotrba, zdá se, vyznává přesvědčení, že ať je situace jakákoliv, nad ideologií či útlakem vždycky zvítězí "přirozený, autentický život". I v stalinských padesátých letech prý podle něho existovala i v oficiální sféře široká škála tvůrčích aktivit, takže podle něho i za těchto podmínek byli schopni umělci autentické tvorby, i za cenu případných kompromisů s vládnoucí mocí. A kompromis je podle Kotrby důležitý: jaký smysl měl prý za normalizace morální postoj takové Vlasty Chramostové, která si s neostalinským režimem nezadala, ale "nemohla dvacet let nic vytvořit". Daleko pochopitelnější jsou podle Kotrby kompromisy takové Věry Chytilové, která v druhé polovině osmdesátých let natočila za peníze komunistického establishmentu, určené pro oficiální propagandu, vynikající film "Praha, neklidné srdce Evropy". Pochopitelné a přijatelné byly podle Kotrby zřejmě i morální a tvůrčí kompromisy takového Jiřího Menzela, o Otakaru Vávrovi nemluvě.

Osobně zdaleka nevidím situaci tak přímočaře a černobíle jako Štěpán Kotrba. Zaprvé nesdílím jeho idealizovaný pohled na komunistickou totalitu: možná proto, že pocházím z rodiny, která byla celý život zásadně nekomunistická, ne-li antikomunistická, a proto četní její příslušníci zažívali po celou dobu existence komunistického režimu útlak a ostrakizaci. A znám samozřejmě mnoho jiných lidí, jimž komunistický režim v padesátých anebo v sedmdesátých letech bezdůvodně, jen z čiré ideologické zloby zničil život a existenci.

Milí čtenáři, prosím nepište mi, že výše uvedeným tvrzením "jen opakuji stereotypní antikomunistickou propagandu dnešních českých sdělovacích prostředků". Ti, kdo mou práci sledují trochu systematicky, vědí, že nic takového zásadně nedělám.

Začátkem devadesátých let, kdy v českých médiích vláda antikomunistická hysterie daleko silněji než dnes, mě napadali pravicoví ideologičtí sekerníci, že si dovoluji poukazovat na to, že se lidé v Čechách pošetile zbavují hodnot a zatracují užitečné pojmy či pracovní postupy jen proto, že jich za totality užíval komunistický režim. (Pamatujete si ještě, jak se lidé báli říct nahlas slovo "plánování" ?) Argumentoval jsem tehdy: Jenom protože, že i komunisté usuzovali, že "Na obloze svítí sluce" či "Voda teče z kopce", tyto výroky s pádem komunismu přece neztratily platnost!

To, že se autentická zkušenost někdy do určité míry kryje s fakty, která kdosi zneužívá jako propagandu, přece proboha nemůže znamenat, že budu tuto autentickou zkušenost popírat. Vím z více než pětadvacetileté zkušenosti života na Západě (částečně jsem ji strávil v podnikatelském prostředí) že plánování je běžnou součástí práce každého úspěšně vedeného podniku, ať už začátkem devadesátých let tvrdili klausovští sekerníci v ČR jakékoliv nesmysly.

A obdobně: jenom proto, že dodnes v českých médiích stereotypně mnozí komentátoři zatracují komunismus, neznamená, že budu tvrdit, navzdory své osobní, zažité autentické zkušenosti, že "reálný socialismus" sedmdesátých a osmdesátých let v Československu byl jakýmsi demokratickým rájem. Ne, podle mé zkušenosti například prostě není pravda, že učitelé na vysoké škole byli moudrými odborníky, kteří porozuměli stavu rozděleného světa a "podporovali socialismus", protože věděli, že "na Západě je to horší".

Zaprvé, na Západě to v žádném případě horší nebylo a zadruhé, většina mých učitelů na pražské FFUK byli buď marxističtí šílenci, nebo zbabělci, nebo neskrupulózní, sobečtí a agresivní kolaboranti. Nemohu předstírat, že byla FFUK za mých studií v sedmdesátých letech jakýmsi "athénským rájem moudrosti". Normálnější lidé se skrývali na anglistice, ale udržovali se tam jen z posledních sil. I mezi nimi byli agenti Stb.

Ale vraťme se k morálce a k integritě uměleckého díla. Štěpán Kotrba má pravdu, že struktura uměleckého díla musí působit sama o sobě a kádrový profil umělce dílo nakonec neovlivní. Pokud někdo vytvoří opravdu vynikající, výjimečný umělecký čin, to, zda v soukromém životě znásilňoval malé děti, asi se zhodnocením onoho díla nemá příliš mnoho společného. Velký angloamerický básník Ezra Pound sympatizoval s fašismem - těžko kvůli tomu budeme zatracovat jeho poezii.

V poznámkách o špatných, ideologicky propagandistických studentských filmech z padesátých let, které jsem viděl minulý týden na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, mi šlo však o něco jiného. Jejich autoři - a totéž, zdá se mi, platí i o Otakaru Vávrovi skoro po celé tvůrčí období jeho života - při tvorbě těch filmů vědomě lhali. Věděli, že nemohou tvořit svobodně, a jenom proto, aby se mohli v daném oboru (v tomto případě v kinematografii) realizovat, příjali úkol být hlásnou troubou režimu. A přitom to ještě dělali hloupě. Jejich tvorbu to diskredituje, nejméně do doby, než své propagandistické dílo veřejně odsoudili. S tvůrčí integritou je to totiž jako s panenstvím - ztrácí se jen jednou. Jistě, člověk může prozřít v jakékoliv etapě svého života a přijmout imperativ autentického svědectví o skutečnosti. V takovém případě mu od té chvíle divák jistě odpustí. Jenže to, že daný člověk v určité etapě svého života zaprodal svou integritu jen proto, aby se "mohl realizovat", nelze už zpětně popřít.

Prostě jenom proto, že vždycky existovali lidé, kteří si osobní integritu zachovali.

A toto všechno, prosím, neplatí jen pro období komunistické totality. Je to nesmírně aktuální dodnes.