Měli jsme už jednoho prezidenta, který se nestyděl svému protikandidátu nechat svými lidmi vyhrožovat a jednoho poslance s příliš negativním názorem na svou osobu dát zavřít jen proto, aby mohl být prezidentem znovu. A byl zas a nikomu to příliš nevadilo. Lidé si zvykli... Měli jsme prezidenta, jehož slova byla stejně nesrozumitelná, jako jeho činy, i když pravil, že pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Humanista, který propagoval humanitární bombardování - ve jménu vítězství oné pravdy, ze které se vyklubala lež.

Dnes máme prezidenta, který má pokoru před nedávnou minulostí a nesoudí příkře své spoluobčany, neboť těch, kteří pracovali a ve své práci celý život propagovali poctivost - bez ohledu na režimy, které zrovna vládly - bylo daleko více, než těch "svatých", z nichž mnozí si svou aureolu svým životem nezasloužili. Poctivost života či práce, stejně jako přínos pro společnost se neměřila POUZE počtem osprchování na demonstraci, počtem výslechů na policii či počtem prohladověných dnů či týdnů, strávených v kriminále.

Mě nemrzí, že na jedné straně dostal vyznamenání generálmajor Fajtl a na druhé straně režisér Vávra. Oba jsou součástí pestré minulosti tohoto státu, která nebyla jen leteckým soubojem dobra se zlem... Oba jsou součástí minulosti, v níž různé skupiny občanů měly své hrdiny i své darebáky. A ne vždy se všichni shodli, kdo byl hrdina a kdo darebák. Protože i kritéria se mění. Časem. Oba vyznamenaní prošli onou prověrkou času i svých bližních a svůj život nežili nadarmo. Oba dokázali ve svém životě víc než ti, kteří si dnes osobují právo hrát si ve jménu mýtů o nás samých na mravokárce a strážce neposkvrněného početí naší světlé budoucnosti.

Za sebe, vám, pane prezidente, děkuji. Za to, že jste se rozhodl být prezidentem všech. Že jste se rozhodl správně.

Polemika o kontextu díla národního umělce Otakara Vávry v Britských listech
ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE