Pan Kotrba ve své obhajobě Otakara Vávry píše, že mnoho lidí pracuje a houby se stará kdo vládne. To je i případ Vávry, který točil filmy za každého režimu. Ale Fajtl mohl také zůstat sedět na zadku a přetlouct válku v poměrném klidu. Rozdíl mezi těmito pány je v morálce. Zatímco Vávra se držel vždy striktně přísloví "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej", Fajtl odešel bojovat. Proto je Vávrovo vyznamenání absurdní, zdůrazňuje M. Navrátil.

Pozn. JČ: Věc je, myslím, ještě složitější. Potíž totiž je, že se v určitých etapách komunistického režimu (v podstatě pořád, s výjimkou let 1963 - 1970) nedaly natáčet filmy, aniž by člověk nebyl aktivním a hlučným spolupracovníkem režimu, nejlépe členem komunistické strany. Na Vávrovy filmy Dny zrady či Sokolovo se vedla hlučná kampaň v normalizačních sdělovacích prostředcích a oba filmy byly jádrem ostré propagandistické kampaně neostalinského režimu. Dělat filmy, jaké natáčel Vávra, tedy neznamenalo osamoceně, samostatně vyrábět chleba v nějakém zapadlém městečku a na politiku zcela kašlat, vyhýbat se jí, "houby se starat, kdo vládne".

To, mimochodem, nešlo za komunismu skoro v žádném zaměstnání: Václav Havel ve svém eseji Moc bezmocných docela názorně vysvětlil, jak každý člověk, vlastně i disident, MUSEL být součástí systému a musel ho podporovat, i když třeba nechtěl - jinak se nedalo přežít. Toto vede tedy k argumentu, který je v tomto případě do určité míry proklausovský: jestliže je pravda, že lidé museli s režimem kolaborovat, měli-li aspoň trochu normálně žít, museli se nechat morálně zkompromitovat, neměli na výběr, neměli bychom tuto "vinu" dnes, patnáct let po pádu komunismu smazat a dělat, jako by neexistovala? Je to v každém případě od Václava Klause zajímavý návrh.

Pozn. ŠK: Přiznám se, že nesnáším propagandu jakéhokoliv zbarvení. Nesnášel jsem barnumskou reklamu na "angažovanost" děl Vávry, které ale neinicioval Vávra, ale různí poloanonymní režimní pisálci. Vávrovy filmy bych si rád prohlédl ještě i dnes protože jejich "angažovanost" byla v něčem úplně jiném, než tvrdili oni koryfejové doby. Byla v akcentované roli jednotlivce a jeho odhodlání změnit historii činem - ať už na barikádě či na poli.

Ze stejných důvodů jako kdysi se mi hnusí - stejně barnumská - reklama na film Tmavomodrý svět, kterou dnes už neinspiroval kterýsi polovzdělaný partajní tajemník, ale stejně naivní a stejně jednosměrná a stejně účelová propaganda dneška - pouze s obráceným znaménkem, doplněná o potřebu získat investované peníze zpět. A ke svému pocitu zhnusení z propagandy nepotřebuji - narozdíl od Jana Čulíka - ani dílo Václava Havla...

Nedávná polemika o kontextu díla národního umělce Otakara Vávry v Britských listech
ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE