Mezi oceněnými byla pestrá škála osobností z řad vojáků, vědců, umělců a také sportovec by se našel. Atmosféra byla vysoce slavnostní, nechybělo dojetí. Dalo by se říct, že se jednalo o další, ničím příliš výjimečné, jubileum samo-státnosti. Nebýt dvou mužů, kteří na své vyznamenání čekali každý na jednom konci lavice, jakoby i toto symbolizovalo tu zvláštní situaci.

Na straně jedné generálmajor František Fajtl, bývalý letec RAF, který bojoval v řadách britského letectva proti nacistickému Německu, účastník letecké bitvy o Británii, válečný zajatec, účastník SNP a mírovský vězeň, který nezapadal do komunisty přepsané historie. Jednoduše obdivuhodný člověk, kterému se už dávno dostalo vysokého francouzského i britského státního vyznamenání, a který na to české musel nepochopitelně čekat do včerejška.

Na straně druhé režisér Otakar Vávra, taktéž devadesátník. Věk je ale asi jedinou spojnicí mezi včerejšími laureáty státního vyznamenání. Těžko říct, je-li mezi filmovými režiséry ještě někdo, jehož první a zatím poslední film dělí více než sedmdesát let. to je jistě úctyhodné, pokud se nepřihlíží k okolnostem. Vávra začal točit za první republiky, bez přerušení navázal v protektorátu a nerozhodil ho ani Vítězný únor. V jeho filmovém životě jakoby neexistovaly války, okupace ani převraty.

Zatímco František Fajtl byl za své hrdinství propuštěn z armády, vězněn a s celou rodinou perzekvován, Otakar Vávra se věnoval filmování jiráskovské mytologie, která byla stěžejní osou dějin podle komunistů. Během normalizace, kdy už sice byl František Fajtl rehabilitován, nicméně stále zazděn exkluzivitou Rudé armády osvoboditelky, Otakar Vávra natáčí filmy, jako třeba Sokolovo. V jeho filmech prostě není pro britské letce místo.

Přesto se František Fajtl a Otakar Vávra sešli, aby převzali ve stejný den ocenění z rukou prezidenta. Pomineme-li marginalitu rozdílných důvodů k jejich ocenění, vyvstává otázka, zda prezident nestál při udělování státních vyznamenání jednou nohou na suchu a druhou v louži. Jenže kterou? Pragmatik Václav Klaus se přece netají úctou k lidem, kteří jsou za každé politické situace ochotni najít si své místo a usilovně pracovat. Pane generálmajore, promiňte mi to, ale včera jste byl na Pražském hradě omylem.