1. 3. 2007
Trojí bída komunismu II.(pokračování eseje o duchovním a historickém osudu českých komunistů)Často se tážeme sami sebe, jestli byl reálný socialismus, který byl v Evropě poražen, špatný. A odpověď, která zaznívá z většiny společnosti, nikoliv od členů KSČM, říká, že špatný nebyl, ale byl slabý a v tom souboji na sklonku 20. století prohrál pro svou slabost, nikoliv protože byl špatný. (Vojtěch Filip, předseda současných českých komunistů, 2007) "Příšerný profil Horákové, ... při zdánlivé kultivovanosti nízce hrubá a politickým morem nakažená tvář ..., zlotřilá chamraď zavilých zločineckých typů nejprohnanějších podlidí ...". "Psům psí smrt!" (český komunistický tisk o nevinných obětech komunistického režimu, 1950) Pravda je to, co se hodí straně. (komunista Gletkin) V předcházející části našeho eseje jsme se pokusili velmi stručně naznačit, které rysy Marxovy teoretické práce souvisí s pozdějším dogmatismem a etickým relativismem komunistického hnutí. |
Dospěli jsme k závěru, že se jedná především o Marxův morální futurismus, který ospravedlňuje současné (kupříkladu nemorální) konání budoucím vítězstvím dobra. Aniž si toho byl Marx vědom, lze v jeho díle vystopovat postoj: člověk se má postavit na stranu budoucích vítězů! Naše budoucí vítězství ospravedlní činy, které jsme pro jeho dosažení museli vykonat! Druhým nebezpečím pak bylo Marxovo částečné přijetí metody hegelovské dialektiky, která je v přímém rozporu s konceptem kritického racionalismu, protože každé prokazatelně nepravdivé tvrzení může ukázat jako konec konců dialekticky pravdivé. A konečně třetím nebezpečím se stalo Marxovo přesvědčení, že nalezl vědecký způsob zkoumání vývoje společnosti, jež umožňuje předikovat její budoucnost. Přesvědčení že objevil nutnou zákonitost dějin, které se nelze vyhnout, a která určuje náš další společenský pohyb. V následující části úvahy se budeme věnovat dalšímu vývoji komunistického hnutí, přičemž se dopředu omlouváme za mnohá zjednodušení plynoucí z rozsahu našeho eseje. Marxovy ideje padly velice záhy na úrodnou půdu. Otřesné životní podmínky velké části lidí práce v tehdejší Evropě, pokrytecký přístup církví i buržoazie a na druhé straně přesvědčivá teorie, která nepostrádala morální přitažlivost, vykonaly své. Vzniklo velmi silné, organizované hnutí, jehož cílem bylo zlepšovat podmínky dělnické třídy a připravovat budoucí revoluci. Komunistické hnutí, jehož vůdci v naprosté většině nepochybovali o vědeckosti Marxových teorií, nutnosti dalšího zbídačování dělnické třídy a z něj plynoucí vítězné revoluce. Přišly však dvě zásadní události. Oproti předpokladům plynoucím z Marxových teorií se život proletariátu počal od konce devatenáctého století v kapitalistických státech postupně zlepšovat. Komunistické hnutí dosáhlo za pomoci nátlakových akcí i solidarity dělníků, a díky tolik opovrhovanému demokratickému politickému systému, několika významných vítězství. Začalo se ukazovat, že se Marx ve svých vědeckých předpovědích nutného zániku kapitalismu mýlil. Že politická demokracie není jen slepým nástrojem buržoazního vykořisťování, ale může pracovat i ve prospěch jiných než vládnoucích skupin. V komunistickém hnutí následně vznikl zásadní rozkol mezi těmi, kteří tuto zjevnou pravdu chtěli zahrnout do svého uvažování, a těmi, kteří i nadále věřili pouze revolučnímu řešení, tak jak je předpověděl Karel Marx. Mezi těmi, pro které realita byla důležitější než ideologie a těmi, pro které byla ideologie, důležitější než realita. Všichni ti, kteří si od roku 1900 -- 1930 říkají komunisté, jsou následovníci té části komunistického hnutí, která se rozhodla nebrat v úvahu fakta odporující jejich teorii! Je přitom velmi zajímavé, že vzrůstající dogmatismus této frakce původního komunistického hnutí a neochota vnímat nepříjemnou realitu kopírovala vzrůstající rozpor původní teorie a skutečnosti. Zjednodušeně můžeme říci, že všechny komunisty působící po roce 1930 poznamenává tento zásadní rozpor jejich teorie s každodenní realitou a především pak méně či více sofistikovaný dogmatismus, kterým si tento rozpor zakrývají. Druhý zlomový bod vývoje komunistického hnutí je snad ještě důležitější. Radikální frakci původního komunistického hnutí se podařilo uskutečnit dlouho očekávanou revoluci v mimořádně zaostalém, téměř feudálním Rusku. Také tato revoluce byla v rozporu s Marxovou teorií, ale díky obrovským obětem dělníků i komunistů a protidemokratické centralizaci strany se stala úspěšnou. Lenin však ani zdaleka nebyl Marx. Nebyl v žádném případě hloupý, ale se svojí vírou v posvátné poslání strany plynoucí z jejího "vědeckého" světonázoru velice záhy zaujal pozici osvíceného diktátora. Bolševická strana zná pravdu a i když se může v nepodstatných maličkostech mýlit, v zásadních otázkách je díky Marxově učení neomylná! Proto má právo a povinnost všechny ostatní členy společnosti řídit, a to i proti jejich vůli! Dočasné utrpení nepřátel i prozatím nevědomých spojenců vynahradí budoucí dokonalost komunismu. Nastupuje první reálná diktatura komunistické strany. Jenže komunisté se zde záhy podruhé dostávají do velmi problematické a rozporné situace. Komunismus budovaný podle rysů Marxovy teorie selhává a strana se musí z pragmaticko-sebezáchovných důvodů vrátit k jakési pseudo-kapitalistické ekonomice. Lze v situaci, kdy marxistické vidění světa zjevně znovu a znovu neodpovídá realitě udržet kriticko-racionalistický postoj ke světu, otevřenost kritice a komunistické přesvědčení? Podle mého názoru nikoliv. Stalina vidím v tomto světle ne jako překrucovače Leninových myšlenek a zrádce čistých ideálů, ale jako vcelku zákonitou odpověď na rozpor mezi komunistickými teoriemi a realitou. Co dělat v situaci, když se jednoznačně prokázalo, že vědecké poznání světa, na kterém jsem založil své právo ovládat druhé, je pouhým omylem? Mohu se zříci moci, nebo musím svoji moc postavit na násilí a lži. Stalin jednoduše udělal to druhé. Nepřekroutil Leninův odkaz, ale domyslel jeho omyly do důsledků. Od třicátých let dvacátého století je vedoucí síla komunistického hnutí -- sovětská bolševická strana - postavena na myšlence neomylnosti, kterou nepodpírá žádné intelektuální úsilí sovětských komunistů, ale diktátorská, totalitní moc. Realita již není důležitá, protože ovládáme mysl lidí, kteří ji vnímají. Máme pravdu, protože máme moc si souhlas ostatních vynutit. Myslím, že není za potřebí zdůrazňovat jak destruktivní je tento přístup z hlediska intelektuálního a morálního rozvoje komunistického hnutí. Ti, kteří vidí a nebojí se mlčet mizí, ti, kteří vidí a ze strachu mlčí se morálně lámou a nahoru stoupají ti, kteří jsou slepí, morálně podlí či obojí. Sovětský svaz, totalitně--diktátorský stát, vedený (sic!) "pokrokovou" bolševickou stranou však navíc začal spoluurčovat politiku ostatních evropských komunistických stran, včetně české. A protože z původních ideálů zákonitě nezbylo nic než lživé fráze a imperialistická politika probouzející se mocnosti, museli se čeští komunisté přizpůsobit potřebám sovětských zájmů v kabátě komunistických myšlenek. Připravili se tak mentálně na budoucí stalinskou epochu. Bez jakýchkoliv skrupulí byli nejdříve zuřivými odpůrci nacismu. Po podepsání paktu Ribbentrop-Molotov se pro ně náhle boj mezi Anglií a nacistickým Německem stal pouhým soubojem dvou stejně zrůdných imperialismů. Po napadení Sovětského svazu je úhlavním nepřítelem znovu nacistické Německo. Skvěle tuto mentalitu tehdejšího komunistického hnutí popsal ve svých esejích George Orwell či Arthur Koestler. Není snadné tvrdit v krátkém čase opačná tvrzení a dokázat, že vlastně stále vyznávám totéž. Musíte si vytvořit dokonalou imunitu vůči kritickému myšlení a stejně dokonale zašlapat váš vlastní úsudek. Musíte dogmatismem zaštítit svou víru a zároveň hegelovskou dialektikou dokázat, že jste nadále otevřeným a kritickým myslitelem. Důsledky pro morální a intelektuální klima tehdejších komunistických stran opět nemusím rozvádět. Byly znovu jednoduše katastrofální. Kdo se s nimi chce seznámit blíže, může si pročíst například knihy Julia Fučíka ze třicátých let. Komunistické hnutí se naposledy vzepjalo v době nacistické nadvlády nad Evropou. Tvrdě a obětavě pomáhalo porazit nacistický totalitarismus, a také díky obětavosti komunistů byl nakonec nacismus poražen. (A všem těmto komunistickým obětem patří náš vděk.) Bohužel i tato, chtělo by se říci hrdinská epizoda, dějin komunistického hnutí měla pro ně samotné katastrofální následky. Ti kdo zahynuli v koncentračních táborech či mučírnách gestapa byli většinou právě ti, kteří si zachovali zbytky morální cti a intelektuální poctivosti. Vladislav Vančura budiž uveden jako příklad. Takto nejprve intelektuálně a morálně a později i personálně zdevastované hnutí se v roce 1948 dostává v tehdejším Československu k moci. Pokračování příště. P.S.: Jsem si vědom velkého zjednodušení předchozí části mého eseje. Jako příklad mohu uvést tato fakta: Sovětský svaz byl hned zpočátku své existence napaden několika kapitalistickými státy a tato intervence byla velmi krutá a nemilosrdná. To však nikterak nemění odpovědnost tehdejších ruských komunistů za následnou morální devastaci vlastního hnutí, celého Sovětského svazu a později i národů jiných! Či: Intelektuální klima značné části meziválečných buržoazních vrstev bylo samo o sobě děsivé: odkazuji například na paměti již zmíněného Artura Koestlera a většina zajímavých, myslících intelektuálů inklinovala k radikální levici víceméně právem. To ovšem opět nic nemění na faktu, že právě v této době proběhl asi nejzávažnější úpadek komunistického hnutí. Za zmíněná zjednodušení se omlouvám. Jsou ve své většině způsobena omezeným prostorem úvahy. |
Komunistická idea a její reflexe v politice i teorii | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
1. 3. 2007 | Trojí bída komunismu II. | Bohuslav Binka | |
1. 3. 2007 | Trojí bída hlubinného ekologa | Michael Kroh | |
1. 3. 2007 | Trojí bída antikomunismu | Josef Vít | |
28. 2. 2007 | Trojí bída komunismu | Bohuslav Binka | |
14. 2. 2007 | Marx je mrtev, ať žije Marx! | Martin Škabraha | |
1. 2. 2007 | Ekologická politika KSČM aneb Audiatur et altera pars | Miroslav Prokeš | |
31. 1. 2007 | Byl komunismus lepší než kapitalismus? | Uwe Ladwig | |
26. 1. 2007 | Čo znamená socializmus 21. storočia vo Venezuele? | Gregory Wilpert | |
23. 1. 2007 | Šéfredaktor deníku Daily Mail obvinil BBC z "kulturního marxismu" | ||
15. 1. 2007 | Jak se chodí po vodě? | Martin Škabraha | |
18. 12. 2006 | I v marxismu je to jinak | ||
14. 12. 2006 | I marxističtí diktátoři jsou diktátoři | Miroslav Šuta | |
11. 12. 2006 | Strana aneb partaj | Ladislav Žák | |
7. 12. 2006 | Co Vojtěch Filip o komunismu řekl a říci nemusel | Vojtěch Filip | |
2. 12. 2006 | KSČM: Rvačka o střechu nad hlavou skončila defenestrací Václava Exnera | Štěpán Kotrba |
Karl Marx | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
1. 3. 2007 | Trojí bída komunismu II. | Bohuslav Binka | |
1. 3. 2007 | Trojí bída hlubinného ekologa | Michael Kroh | |
1. 3. 2007 | Trojí bída antikomunismu | Josef Vít | |
28. 2. 2007 | Trojí bída komunismu | Bohuslav Binka | |
24. 2. 2007 | Ecce homo economicus! | ||
23. 2. 2007 | Pragmatika energetické i jaderné bezpečnosti - vyvážená multilaterální politika | Štěpán Kotrba | |
14. 2. 2007 | Marx je mrtev, ať žije Marx! | Martin Škabraha | |
31. 1. 2007 | Byl komunismus lepší než kapitalismus? | Uwe Ladwig | |
26. 1. 2007 | Čo znamená socializmus 21. storočia vo Venezuele? | Gregory Wilpert | |
23. 1. 2007 | Šéfredaktor deníku Daily Mail obvinil BBC z "kulturního marxismu" | ||
15. 1. 2007 | Jak se chodí po vodě? | Martin Škabraha | |
31. 12. 2006 | Jak sesbírat moudrost civilizace na rozcestí | Tibor Vaško | |
18. 12. 2006 | I v marxismu je to jinak | ||
14. 12. 2006 | I marxističtí diktátoři jsou diktátoři | Miroslav Šuta | |
25. 9. 2006 | Marx protestuje v naší době - a to právem | Uwe Ladwig |