Britští muslimové, kteří budou bojovat v Iráku proti britským a americkým jednotkám, by mohli být po návratu do Británie postaveni před soud za zradu, konstatovalo ve středu britské ministerstvo vnitra poté, co list Guardian informoval, že se dva Britové vydali z Londýna do Iráku, kde se chtěli připojit k jednotkám, loajálním radikálnímu muslimskému duchovníku Moqtadu al-Sadrovi. Muži přicestovali do města Nadžafu, kde se tvrdě bojuje už sedm dní.

Jak se stát politikem? To je otázka na kterou existují kvanta odpovědí se stejnou pointou. Dá se tedy spíš mluvit o receptu, jak ke správcovství věcí veřejných přijít. Jsou recepty řekněme tradiční, letité a stále dost oblíbené a jsou i poněkud exotičtější varianty pro lidi preferující originalitu nad klasikou.

Když jsem si nedávno v jiném článku stýskal, že státní zaměstnanci si užívají přehledných právních databází na náklady státu, netušil jsem, že pro některá oddělení to neplatí. O výhody pohodlného a operativního přístupu k prakticky veškerému v ČR platnému právu zřejmě nemají některá státní zastupitelství a na základě článku Zdeňka Šulce to vypadá, že ani ministerstvo zdravotnictví a úřad vlády...

jsou ZDE

Snažím se pochopit stanoviska všech obránců a odpůrců akcí, jako je Czechtek. Je zajímavé, že země, kterou snad všichni považují za zemi s hlubokou demokratickou tradicí, již před 10 lety (jak jsem se dočetla v BL), pořádání podobných akcí zakázala zákonem. Svěřila policii pravomoc sledovat dodržování tohoto zákona , jehož porušení je ohodnoceno docela výraznými tresty. A je klid. Zřejmě je to země, kde dodržení zákona lze vymoci. Na rozdíl od nás.

Horečka obchodníků s ropou stoupá každým dnem. Lze jen hádat, zda tento týden cena za barel této tekuté energie vyroste v New Yorku na 45 dolarů a překročí tak další psychologickou hranici. V poslední době byli objeveni dva viníci této situace. Tím prvním je stálý ekonomický růst a tím i spotřeba energie v Číně. Tím druhým je tlak ruské vlády proti tamní největší soukromé ropné společnosti Jukos, který může ohrozit těžbu a vývoz ropy.

Je to prý jako v katastrofickém hollywoodském filmu: hrozí, že se nádherný sopečný ostrov v Atlantickém oceánu propadne do moře a vyvolá tím obří přílivovou vlnu, která způsobí po celém světě katastrofy. Vědci se snaží varovat vlády, ale ty jejich varování ignorují...

Čelný vědec, zabývající se hledáním inteligentních bytostí ve vesmíru varoval, že pro každé takové bytosti, které se nás snaží případně z vesmíru najít, Země v blízké budoucnosti zmizí.

Zdena Bratršovská a František Hrdlička: Politikův umělec a umělcův politik, Praha, Votobia, 2003

Knížka s tímto titulem zřejmě parafrázuje známý český film s Janem Werichem, ale v tomto případě nestaví autoři -- naštěstí -- umělce do role toho, kdo by měl vládnout. Nechť politik vychází z daných faktů a uspokojuje běžné potřeby, doporučují autoři v ironickém dialogu obou postav; umělec či filozof by měl naproti tomu přihlížet k věčným pravdám, které by mohly lidi povznášet.

Spisovatelé, dramatici a překladatelé Zdena Bratršovská a František Hrdlička shromáždili v této publikaci několik desítek studií, esejů, komentářů, fejetonů a recenzí, jimiž přispěli v letech 1990-97 do předních českých periodik (zčásti je také přednesli v Českém rozhlase).

Do knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem (MF 1993, překlad A. Čechová) zařadil autor Oliver Sacks, americký profesor klinické neurologie, dvě povídky, v nichž se zabývá ztrátou paměti: Jimmie z povídky Ztracený námořník se rozpomíná jen na mladá léta, která strávil za války na ponorkách jako asistent radiooperatéra; subjektivní zážitky i objektivní události z následujících třiceti let (1945-1975) mu vypadly z paměti. Domnívá se, že je mu pořád 19 let; o svém bratru, který se mezitím stal dědečkem, mluví jako o studentovi; snímky z Měsíce pokládá za podvod.

Jako člověk, který se v oblasti práva pohybuje a s jeho aspekty přichází do styku denně, si čas od času musím postesknout, jak málo informovaně - a snad i nahodile - přistupují Britské listy (které mimochodem čtu od jejich vzniku v r. 1996) k výběru příspěvků s právní tematikou, píše právník Ivan Válek z Ostravy a upozorňuje:

Článek Jakuba Straky"CzechTek 2004: Majitel pozemků nebude nikoho žalovat" o nárocích pana Lúdika, údajného nájemce louky, na níž se uskutečnil teknival, nepřesnostmi přímo přetéká. Dovolím si proto uvést několik slov na vysvětlenou, jak to s právy pana Lúdika je.

Fascinuje mne, jestliže Jan Čulík argumentuje ve svém sloupku na jedné straně nepřijatelností zásady dvojího metru v demokratické společnosti, na straně druhé pak předhazuje odsouzenému, že on by se určitě zachoval stejně nespravedlivě, kdyby měl tu moc. Čulík píše:

Existuje v České republice demokracie nebo ne? Existuje pro všechny nebo ne? Existuje i pro Karla Hoffmanna nebo ne? Cožpak opravdu platí dvojí metr a současná politicky pluralitní parlamentní demokracie je jen další, o něco sofistikovanější zástěrka pro nadvládu jiných elit nad lidem i nadvládou nad právní kulturou "slepé" ale spravdlivé spravedlnosti? Cožpak opravdu platí, že ona spravedlnost platí pro každého jinak a je pouze pro slušné antikomunisty?

Sám šéfredaktor Britských listů musí cítit, že argumentace založená na axiomu "povážlivosti" obhajoby prostřednictvím existujícího právního řádu, "bolestínství" osmdesátiletého starce a řečnické otázky "Na to si můžeme stěžovat my, kdo nejsme komunisty" je neudržitelná a směšná. A nebo ne a pak v České republice po patnáti letech od "sametového" převratu zavládl opět "reálný socialismus" jako pokročilejší ekonomická formace, než byl "zahnívající kapitalismus" a opět neplatí žádné principy spravedlnosti, prosazované pouze a jedině cestou demokraticky přijatého, nikoho nediskriminujícího právního řádu a nestrannosti soudů ...

A to je povážlivé zjištění, neboť pak je opět jedinou čestnou možností emigrace. Ale kam? Tak jak to je doopravdy?

Upřesnění k tomuto článku.

Štěpán Kotrba v reakci na můj sloupek neporozuměl mému argumentu. Samozřejmě, že slušná demokratická společnost poskytne nestranné a spravedlivé soudnictví a právo na vyjádření svého názoru i osobám, kterou jsou či celý život byli odpůrci demokracie, jako například Karel Hoffmann. O tom není žádná diskuse. To, že se to v případě Karla Hoffmanna zjevně neděje, jen dokazuje, že česká společnost dosud není "normálně" demokratická a nemá nezávislé, nestranné soudnictví.

Jde mi ale o něco zcela jiného a lituji, pokud jsem se ve svém sloupku nevyjádřil dostatečně jasně: Zaštiťuje-li se nyní Karel Hoffmann demokratickými principy a vyčítá-li České republice, že v jeho případě tento stát tyto principy nedodržuje, je to pokrytectví a Hoffmann tím neguje celý svůj předchozí život, který zasvětil boji proti demokracii (v jeho pojetí tedy boji proti "imperialismu" či "kapitalismu"; v jehož rámci také dne 21. 8. 1968 nechal vypnout ty vysílače). Pokud to dělá jen proto, aby si zachránil svou kůži, vyplývá z toho, že komunistické ideologii, kterou celý život podporoval a z které žil, zřejmě nevěřil natolik, aby ji neopustil, když jde do tuhého. Nešlo mu tedy zřejmě o podporu komunistické ideologie, ale jen o moc.

Je směšné, když lidé, kteří celý život proti demokracii ("imperialismu") bojovali, její principy najednou volají na pomoc, když se octnou v úzkých. Nepřijde Karlu Hoffmannovi, že zradil svou věc, když nyní požaduje, aby byl Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu "politicky nestranný"? Pokud stále ještě věří v komunistickou ideologii, jak byla šířena za jeho režimu, musí vědět, že to, jak se nyní hájí, je z hlediska komunistické ideologie nepřijatelné a pokrytecké. Jak to, že mu najednou přijdou demokratické principy tak užitečné? Že by prozřel? Nebo se jen účelově snaží přijmout jazyk svých úhlavních nepřátel, "imperialistů"?

Londýnský primátor Ken Livingstone požádal imigrační úředníky, aby přestali obtěžovat cizince poté, co vyšlo najevo, že kontrolují v londýnském metru cizince, kteří mluví neevropskými jazyky.

Tříletá studie skupiny 1013 dětských bezdomovců v Montrealu ukázala, že je úmrtnost u dětí, které žijí na ulicích, 11x vyšší než u těch, které mají střechu nad hlavou. Pro dětské bezdomovce býval v češtině výraz bezprizorné děti, jenže ten se používal v případě, že se psalo nebo mluvilo o Rusku. Je známo, že ještě nedávno žilo v brazilských velkoměstech na ulicích tolik bezprizorných dětí, že je soukromá policie najímaná obchodníky střílela jako škodnou. Mladí bezdomovci v Kanadě si o sobě myslí, že žijí romanticky a také hledí na sebe jakožto na dobrodruhy nebo na lidi, kteří žijí svobodně podle svých vlastních představ.

Známý levicový hollywoodský filmový producent Robert Greenwald vytvořil rychle, v tajnosti, aby mu nebylo soudně zabráněno dílo dokončit, během několika týdnů, film Outfoxed: Rupert Murdoch's War on Journalism (Převezli vás: Jak Rupert Murdoch vede válku proti novinářské práci).

Film byl nejprve publikován na internetu a nyní vyšel také na DVD. Distribuuje ho především protibushovská internetová stránka MoveOn a za prvních čtrnáct dní se prodalo 100 000 kopií. Film se promítal na tisících koordinovaných politických setkáních po celých Spojených státech a dostal se na vrchol žebříčku bestsellerů společnosti Amazon.com. O minulém víkendu se dostal v Americe do kin. Promítá se ve čtyřech kinech v Los Angeles, v San Francisku, v New Yorku a ve Washingtonu. Pokud tam bude úspěšný, jeho distribuce by mohla být rozšířena.

Poučením z tohoto úspěchu je, že se lidé nedívají na televizi tak kriticky, jak by si člověk představoval, konstatují autoři filmu. Lidé prostě nevědí o manipulaci v politice, přestože tato fakta už byla zveřejněna, a jsou šokováni.

"Král bez meče - království bez krále" řekl (mág a mentor) Merlin Artušovi nad (zbytečně) zlomeným mečem Excaliburem, který beztak, byť proponován k ochraně království sloužil jen k ješitnému pokoření Lancelota u jezera a posléze k zabití vlastního (Artušova) syna. Jinak byl Excalibur celkem k ničemu - stejně jako Blaničtí rytíři.

To vše se odehrávalo mezi "věrchuškou" rodící se Británie někdy v šeru dávnověku a potom pořád dokola, až do dnešních dob ustavení vlády České republiky.

Na otázku, jak funguje spravedlnost, si nejlépe odpovíme v okamžiku, kdy i nám laikům se zdá, že termín právo se s termínem spravedlnost minul. Pak čteme zdůvodnění jedné i druhé strany letitého a složitého sporu, ve kterém jednotlivé soudy navzájem vyvracely svá stanoviska tak vášnivě, že nakonec nebylo jasné, kdo byl hříšník a kdo nevinný. Na počátku tohoto čtení je třeba si uvědomit, že právo není totožné se spravedlností a zákony neřeší otázky viny morální, ale pouze vyhovuje své liteře, která může být pro každou dobu jiná. Když se chce, tak se tak dlouho hledá klacek, až se najde. Našel se na Kájínka, našel se Líznera, na Hučína, na Minaříka, na Štěpána, na Schrejbera, chtěl se najít na Macka a našel se na desítky dalších. Pokaždé to byl klacek jiný a pokaždé sice nějaké liteře nějakého zákona bylo vyhověno, aniž by bylo vyhověno spravedlnosti. Aniž bychom po vysloveném slově spravedlnost neměli v ústech pachuť něčeho hořkého a nejedlého. Stejně je tomu i nyní - v případě Karla Hoffmanna. Osmdesátiletý stařec nastoupil po čtrnácti letech vyšetřování a odsuzování všemi stupni soudů čtyřletý trest odnětí svobody, přiřčený mu Nejvyšším soudem v rozporu s rozhodnutím bývalého "porevolučního" prezidenta republiky Václava Havla o amnestii ze dne 5. února 1993, vyhlášené pod č. 56/1993 Sb., kde se praví, že prezidentovi se ... mají předložit k rozhodnutí návrhy na zastavení trestního stíhání ..., jde-li ... o muže starší 60 let.

Jelikož obžaloba Karla Hoffmanna je známá veřejnosti dostečně medializací v pracích historiků i novinářů, avšak jeho obhajoba nikoliv, tak v rámci zásady Audiatur et altera pars zveřejňujeme dokumenty, které předložil na svou obhajobu Karel Hoffmann, odsouzený za něco jiného, než za co byl po "sametové revoluci" obžalován. Podle svých slov a zjištění soudu plnil pouze rozhodnutí tehdejšího prezidenta republiky.

Současný prezident republiky Václav Klaus nyní zvažuje, zda odsouzenému starci udělí milost.

Mělo by se stavět více jaderných elektráren, aby se vyřešily problémy s nedostatkem energie a se skleníkovým efektem. Přitom určitá míra radiace je zdravá - v jejím důsledku klesá u lidí výskyt rakoviny, argumentoval netypicky v britském deníku Daily Telegraph Dick Taverne.

Vydáváte zajímavé věci, já nevěděl, že BL podporují rasové teorie, to bych spíš čekal na serveru, který má v záhlaví heslo "Nic než národ". Žlutá sestra, škaredá jak noc, vyřazená z nenáročných bordelů? Drbající se Indové, plazící se jako hadi přes půl světa? To už nemá s názorovou pluralitou nic společného, píše Bohumil Kartous a pokračuje:

Existuje ještě jedna možnost, a to taková, že je to součást prezentace současné naturalistické prózy. Pak je to určitě v pořádku. Až na to, že není příliš jasné, zda se jedná o nadsázku nebo o autorův upřímný názor, asi by to tedy chtělo komentář:)

Přiznám se, že mám také značný problém s dnešním pokračováním našeho prázdninového čtení od Sergeje Chelemendika, ruského kontroverzního autora žijícího na Slovensku, My...ich. Jeho sžíravé komentáře na adresu Rusů, případně Slováků, mi připadají zajímavé, alespoň z antropologického hlediska. Dnešní pokračování o "barevné svoloči" v německém Frankfurtu jen prokazuje, že mimo vlastní prostředí Chelemendik nerozumí ničemu a dokáže se zmocňovat skutečnosti pouze prostřednictvím drsně bigotních, rasistických stereotypů. Důležité je však snad hodnotit jeho knihu jako celek a v každém případě je asi dobré vědět, že tento typ psaní na dnešním Slovensku existuje - měli bychom se asi také ptát, proč je čtenářsky tak úspěšný...

Hodnoťme tedy Chelemendika, až zpětně, až vydáme více kapitol z této knížky, s jejímiž názory se redakce v žádném případě neztotožňuje. Předkládáme ji čtenářům jako kontroverzní rys dnešní středo-východoevropské skutečnosti.

Štěpán Kotrba o Chelemendikovi ZDE

V říjnu roku 2002 jsem po čtyřleté pauze opět navštívil knižní veletrh ve Frankfurtě nad Mohanem. Hlavní dojem z výstavy: na celý "Východní blok" se světový knižní a vydavatelský business zvysoka vykašlal. Jeden poloprázdný pavilón, kde se pro celou padesátimilionovou Ukrajinu našly přibližně čtyři metry čtvereční. Hned vedle Turků, Kurdů a Řeků. Ruská expozice se vyznačovala tím, že si přinesla tabuli dvakrát tři metry v podobě tříbarevné vlajky. Pod tabuli umístili počítač a nějakou ženskou, která se na zákazníky dívala jako vlčice, v duchu nejlepších tradic ruského servisu. Víc už tam nebylo nic, dokonce ani židle. Naši vydavatelé posedávali, opírajíce se zadními částmi svého těla o knižní police, a byli živou ilustrací ruského frazeologismu "sedět jako kokot na tyčce".

Toto je čtvrtá kapitola kontroverzní knihy ruského autora žijícího v Bratislavě Sergeje Chelemendika s názvem "My objebiem ich", kterou uvádíme na pokračování.

V červenci 2004 přispěli čtenáři na provoz Britských listů částkou 5750,00 Kč. Příspěvky stačí na běžný administrativní provoz listu, avšak neumožňují nám zatím financovat systematickou novinářskou práci ani systematickou technickou správu a technický rozvoj ani odbornou právní pomoc.

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Za finanční pomoc od čtenářů, za pomoc sponzora Globe.cz i za bezplatnou reinstalaci zařízení, kterou provedli Jan Panoch a Dominik Joe Pantůček, upřímně děkujeme. Dominik Joe Pantůček stále ještě (zadarmo) postupně zprovozňuje četné dosud nefunkční části časopisu, po lednové havárii serveru.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.

Na autogramiádě knihy Jak Češi bojují jsme se dověděli, že čtenáři v Německu tisknou Britské listy svým příbuzným v ČR, kteří nemají připojení na internet, a v papírové formě jim je rozesílají poštou. Totéž lze učinit jednodušeji, koupíte-li svým přátelům a příbuzným bez přístupu k internetu naši novou knihu.

Nový knižní výbor z Britských listů Jak Češi bojují, který představuje to, co je podle našeho názoru na časopise nejzajímavější, je k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas ZDE a v dobrých knihkupectvích - například v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici na Starém Městě (nedaleko stanice metra Staroměstská) a v knihkupectví Academia na Václavském náměstí. Kniha obsahuje informace, které jinde v České republice nenajdete. Objednat si ji můžete i emailem na adresu libri@libri.cz.

Kniha, kterou sestavil Jan Čulík, má 704 stran, její obsah je ZDE. Ve čtrnácti oddílech zahrnuje výbor texty sedmi autorů (Jana Čulíka, Fabiana Golga, Štěpána Kotrby, Radka Mokrého, Kathryn Murphy, Jana Paula a Jakuba Žytka) a desítky barevných i černobílých fotografií s mnohdy pikantním pohledem do zákulisí české politiky, všedního dne či událostí, které stály za zaznamenání.