Předseda je mrtev, ať žije předseda!

21. 7. 2004 / Jan Sýkora

Ještě ale zdaleka není jasné kdo, kam, za co, komu a proč vlastně? Vyjednávání vždy provázejí pikantní kachny a jejich následné dementi (kdo chtěl teď na svou obranu zakejhat, sám se usvědčil z hlouposti - nejde teď ani o drůbež, ani o dementy!). Proto nechme být dohady a podívejme se pro změnu na něco, co je svou hmatatelností a neodbytnou aktuálností až příliš často pohřbívaným svědkem - na spravedlnost, nebo ještě lépe na jejího méně otesaného souputníka - zákon.

EU vznikla na základě konsenzu evropských států a jejím prvním pilířem jsou Evropská společenství s právní subjektivitou a třetím pilířem je spolupráce v oblasti justice a vnitřních záležitostí. Tím se v současnosti rozumí i všeobecná působnost a závaznost právních aktů EU v jednotlivých státech.

Jak si ale vysvětlit, že taková zásadní věc není respektována!? V některých případech je samozřejmě dostatečně motivujícím důvodem k renegátství hospodářský zájem jednotlivých států, který jsou bohužel jednotlivé státy nuceny považovat za jedinou státnickou otázku, na níž nejširší voličstvo opravdu slyší. Porušení Paktu stability ze strany Francie a Německa bylo nakonec odsouzeno, ale jaká asi bude pokuta, když určení její výše bylo soudem opět přiřknuto politikům? Jsou ale případy, v nichž se takto zaštiťovat nelze. Tak je to i v případě slíbené a "nedodané" harmonizační legislativy, jak je o tom nejnověji referováno v HN.

Je to téma, o němž se příliš nemluví, protože je pro politiky ostudou. Je to téma, o němž se mluví obtížně, protože informace jsou v rukou politiků samotných (naštěstí tu máme institut úniků informací a tajných zdrojů, na kterých je nucena stát celá investigativní žurnalistika). Také je to téma, o němž se mluvit nedoporučuje - stát by se totiž mohl dostat do nepříjemné situace přeshraniční ostudy a symbolických sankcí ZDE nebo ZDE.

Asi není těžké vyvodit, proč je to právě tak a ne naopak. Mluvení o výhodách, integraci, spolupráci a problémech v EU zabírá politice tolik vzácné energie, že se pohříchu nedostává na produktivní činnost. I když produktivnost je velmi relativní - sami sobě politikové zabezpečují další zvolení navzdory tomu, že budou mít méně práce a skutečných povinností. Sociální státy si již zvykly žít na dluh, neplatí to ovšem zdaleka jen v oblasti financí. Nezájem publika jim dává dostatek prostoru pro okaté úhybné manévry a dolce far niente... Oni se přitom na nabubřelou legislativu, která by je omezovala v rozletu vymlouvat nemohou. Nebo že by je jejich vlastní soukromé záležitosti rovněž natolik vytěžovaly?

Takže chtít po politicích aby v legislativě odváděli dobrou (tedy svou) práci, i když je za to nikdo nebude hned chválit, je bohužel nepraktické, když se necháváme tak lehce opíjet rohlíky v poloinscenovaných debatách a polemikách. Dobře odvedená práce zákonodárce se bohužel pozná jen tak, že něco funguje, neprodukuje průšvihy a tudíž na sebe vůbec neupozorňuje! Možná bychom měli zvážit, zda není vhodné institucionalizovat u nás také "novinářskou pochvalu před nastoupeným občanstvem". Každý zkušený manažer s pochvalou pracuje stejně často, jako s konstruktivní kritikou. A že naši politici vést potřebují, to už prokázali dostatečně. Média prostředkují kontakt široké veřejnosti, tedy voličstva, s politiky a naopak. Mají tedy možnost dělat to kriticky, ale stejně tak i pochvalně. Objektivita tím nemusí být nutně dotčena. Samochvála naproti tomu smrdí a ojedinělé beatifikace zase příliš zavánějí podjatostí. Nebo snad opravdu není co pochválit?!

Možná je to jen otázka té přehlednosti problematiky. Ve státě, kde přístup k právním normám navzdory pokrokovému publikačnímu právu představuje složitý problém, by to nebylo nic divného. V ČR je zaveden institut formální publikace - každý je povinen právo znát a může si ho také přečíst na krajských a obecních úřadech, nebo na internetu v té podobě, v jaké postupně vychází. Portál veřejné správy a jiné státní servery sice právo v elektronické podobě uveřejňují, ale úplná znění novelizovaných zákonů jsou spíše vzácnou výjimkou než samozřejmým standartem, převážně kvůli úsporám při poněkud přežívající se povinné papírové publikaci na státní útraty. V přehledné formě samozřejmě přístup k právu mít můžeme, ale stojí to okolo 10 tisíc a výše! Hledat konkrétní právní informace z oficiálních zdrojů je činnost na tolik fundovaná a časově náročná, že by si to asi zasloužilo pořádání národních šampionátů. Není divu, státní zaměstnanci mají komerční právní databáze na náklady státu a nemají tedy důvod se nějak zatěžovat tím, že občané za ně musí platit, ať už v podobě databází, nebo mnohdy polovičatých právních příruček. Je smutné, že i tady vítězí komerce nad veřejnou službou.

Pro ilustraci toho, že problém má dostatečně obecnou platnost nezbývá než dodat, že stejné resty a nedodělky mají takřka všechny ostatní členské státy, které tak kálejí na autoritu Evropských společenství coby nadnárodního útvaru! S družnými projevy politiků při každé dokumentované příležitosti se to jistě neshoduje. Přitom nejde obvykle o nic menšího, než naše práva a ochranu před zájmy komerčních gigantů. Ti samozřejmě záležitost sledují naopak velice pečlivě a nepochybně se na laxnosti politiků ve všech státech nemálo podepisují. Škoda, že nelze žalovat stát za to, co ještě neuzákonil, ačkoli to slíbil při jiné příležitosti. Nedělá totiž nic jiného, než že nás bezdůvodně krátí na "právech", mnohdy i těch přirozených!

Nový předseda Gross se ve svém projevu ZDE nadšeně svěřuje do potenciálu EU a věří v její nakloněnost "soc-dem" programu. Tento potenciál je ale ztělesněn v harmonizaci práva, která je zatím právě a jen na papíře; současná ani budoucí vláda se k tomuto odkazu nehlásí. Jaký je tedy jiný potenciál, ze kterého hodlá ČSSD přežívat do dalších voleb, v nichž jim varovný prst z Vysočiny přisuzuje pětiprocentní podporu? Přitom není sociální demokracie v EU žádným outsiderem, ale druhým nejsilnějším blokem stran ZDE. A věřím, že EU by měla mít hlavní poslání v tom, že usnadní překonání krize sociálního státu, před kterou stojí většina Evropy. ČSSD je svou proklamovanou orientací této myšlence nejblíže, ne tak svými skutky.

Začal jsem zvoláním, které charakterizuje posloupnost ve funkci, která - naštěstí - své nositele obvykle přežívá. Snad jen král českých komiků Vlasta Burian byl bohužel ve své funkci výjimkou...

Stanislav Gross je nepochybně schopným politikem, ve vyjednávání je hráčem až nebezpečně pragmatickým. O jeho působení coby portfejovaného ministra už tak přesvědčen nejsem. Nicméně spíše organizační charakter funkce předsedy vlády a enormní úsilí při udržování nesourodé koalice při dalším životě by mohlo pohltit dostatek jeho politické energie a osvědčit ho jako politika prospěšného nejen vlastní straně. Rozhodně by mohlo jít o lepší variantu, než v případě nějakého dočasného zmetku v intencích ODS (předčasné volby). Doufejme, že prezident bude pokračovat ve své dosavadní konstruktivní činnosti a neprokáže nakonec tajné srozumění se zájmy domovské strany tím, že by zajistil jmenování neživotné vlády a nakonec předčasně rozpustil Poslaneckou sněmovnu.

Vytisknout