|
Obzvláště letošní přehlídka slavného amerického tvůrce Johna Cassavetese (jehož filmy jsou jedinečnými, zčásti improvizovanými, na průzkum emocí a gest zaměřenými díly) tak byla už dopředu zárukou, že diváci budou mít během festivalu možnost zhlédnout zcela výjimečné filmy a tedy že cesta na festival nebude marnou.
Jaký je tento festival ve srovnání se zahraničními?
Festival Karlovy Vary je zcela profesionálně připravovaný festival kategorie A, kteréžto označení si po právu zaslouží. Jeho slabinou je ve srovnání s jinými "áčkovými" festivaly typu Cannes, Berlína či Benátek pouze tradičně nevýrazná soutěž, v níž nenalezneme skutečně významné tvůrce současnosti, ani převratná, novátorská díla, jež by naznačovala, kudy se bude kinematografie ubírat v dalších letech.
Neirituje vás jako šéfredaktorku nekomerčního filmového časopisu Cinepur, že je český stát v podpoře např. právě kulturních časopisů tak skoupý, zatímco hradí čtvrtinu rozpočtu akce, která obrovské množství peněz utratí za "zbytečnou parádu": ohňostroj, pečování o hvězdy i hvězdičky a další všemožné pokusy dodávat festivalu lesk kategorie A jinými prostředky než výběrem dobrých filmů?
Upřímně řečeno trochu mě to štve, ale zároveň chápu, že k festivalu tohoto typu všechen ten mediální cirkus zkrátka patří (Cannes či Berlín jsou na tom obdobně). Spíše než ubírat finance Varům a dávat je projektům, které přes svou kvalitu takřka skomírají (nemyslím nyní chlubně pouze náš časopis, ale i jiné časopisy, festivaly atd.), jelikož nejsou tak mediálně "atraktivní", a nezískávají proto finanční prostředky tak (relativně) snadno jako Vary, by bylo zapotřebí, aby stát začal obecně dávat na kulturu více peněz - tolik, kolik je zvykem v jiných evropských státech -, tak aby se tu uživilo bez ustavičného stresujícího a od práce odvádějícího shánění peněz jak několik kvalitních festivalů, tak kulturních časopisů.
Které z filmů by měli náročnější diváci v Karlových Varech určitě vidět, protože se v České republice nedávají, resp. nepůjdou do distribuce?
Zmíním tři: Wild Side francouzského režiséra Sébastiena Lifshitze je nekompromisním, ale zároveň empatickým pohledem na život trojice lidí z okraje společnosti - transsexuální prostitutky, arabského prostituta a emigranta z Ruska. S pomocí vnímavé kamery Agnes Godardové bez zbytečných slov a snahy o dramatizaci odhaluje za vnější "jinakostí" hrdinů jejich intimní pocity ukazující, že přes svou "zvláštnost" mají stejné problémy a touhy jako my ostatní. Chuť čaje japonského režiséra Katsuhita Ishiia je hravým, radostným snímkem o životě členů jedné rodiny, v němž se vynalézavým způsobem prolíná realita s fantazií. Únik francouzského režiséra Abdellatifa Kechicheho je svižně natočeným, na herectví založeným filmem z prostředí pařížského předměstí vyprávějícím o první lásce středoškoláků, kdy realismus prostředí a "předměstského" jazyka, kterým hlavní hrdinové hovoří, je zajímavě stavěn do kontrastu se zkoušením klasické divadelní hry, kterou se hlavní hrdinové chystají uvést.
|
