Izrael řeší už celá desetiletí otázky, které vyvstaly v Americe v souvislosti se skandálem v Abu Ghraib. Kde je v demokracii hranice mezi vynucováním výpovědi a mučením? Jaké techniky výslechu jsou morálně přijatelné, když vyslýcháte podezřelého, který má zřejmě vědomosti o blížícím se teroristickém útoku? (Podle mezinárodních zákonů není mučení přijatelné nikdy.)

I když izraelští činitelé nepoužívají slova "mučení", Izrael je zřejmě jedinou demokracií západního stylu, které přiznává, že oficiálně schvaluje týrání vězňů při výsleších. V roce 1987 po dlouhé debatě v právních a bezpečnostních kruzích vypracovala státní komise tajné předpisy pro vyšetřovatele, podle nich lze užívat toho, co komise označila za "mírný fyzický a psychologický nátlak". V roce 1999 izraelský Nejvyšší soud tyto předpisy zrušil a rozhodl, že mučení je za každých okolností protizákonné.

Avšak jakmile vypuklo druhé palestinské povstání a zejména po celé řadě ničivých sebevražedných atentátů začala izraelská tajná policie znovu užívat fyzického násilí jako běžné praxe. Při tom ji podporuje většina izraelské veřejnosti, které nevadí, že dochází v boji proti terorismu k mučení Palestinců. Celá řada izraelských premiérů a ministrů spravedlnosti buď popírala, že by tajná policie užívala mučení, anebo ho ospravedlňovala jako nutné opatření proti teroristickým útokům.

Když koncem osmdesátých let se Hannah Friedmanové, pracovnici Asociace za občanská práva v Izraeli, dostaly do ruky první případy obvinění z mučení, bylo nesmírně obtížné najít právníky, zabývající se lidskými právy, kteří by byli ochotni se těmito případy zabývat. Nakonec spolu s profesorem Stanley Cohenem, který se přistěhoval do Izraele z Jihoafrické republiky, založili Veřejný výbor proti mučení v Izraeli.

Mučicí procedury nebyly nikdy v Izraeli oficiálně zveřejněny, ale každý Palestinec, který kdy byl zatčen, je zná. Vězni byli nuceni celé dny stát, anebo byli v železech ve zkroucených pozicích na nízkých stoličkách, ta procedura se jmenuje šabah. Bylo jimi násilně třeseno, byli zbavováni spánku, bombardováni hlasitou nepřetržitou hudbou, vystavováni extremům horka a zimy a donuceni defekovat v šatech. Na hlavu jim byly umisťovány kapuce, páchnoucí močí nebo zvratky.

Tyto techniky měly širokou veřejnou podporu. V roce 1996 je podpořilo 73 procent Izraelců. Občas vyšetřovatelé mučení trochu přehnali.

Během času byly vypracovány jemnější a méně brutální praktiky. Když byl Ziad Arafeh zatčen poprvé v roce 1983, vyšetřovatel si nasadil gumové rukavice a mačkal mu varlata tak, že vězeň řval bolestí. Jindy byl Arafeh vězněn podzemí v malé studené cele a každých několik hodin ho strážci polili studenou vodou. Později se přesunul význam na psychologický nátlak. Před rokem byl po zatčení Arafeh podroben spánkové deprivaci, nebyl ale bit.

Je velký rozdíl mezi vojáky a vyšetřovateli. Vojáci jsou normálně brutální a krutí, kopají a ponižují vězně podobně, jako tomu bylo v Abu Ghraib. Vyšetřovatelé se chovají daleko profesionálněji.

Novými technikami v poslední době je režim spánkové deprivace, umisťováni do želez, fackování, bití a kopání, vystavování extremnímu horku a chladu, nadávky a urážky a dlouhé věznění za nelidských podmínek.

Anan Labadeh, 31, který je na kolečkovém křesle, protože spadl z balkonu v třetím patře, když ho honili koncem osmdesátých let kvůli házení kamení izraelští vojáci, byl loni v únoru zatčen v Nablusu kvůli podezření, že pomáhá extremistům. Byl vězněn měsíc a pak propuštěn bez obvinění. Labadeh konstatuje, že ho během věznění běžně bili a kopali vojáci, kteří ho eskortovali do vojenského střediska a pak po dobu dalších tří dnů jiní vojáci. Byly mu zavázány oči, byly mu odpírány voda a potraviny, byl zanechán venku v dešti a v zimě, byl podroben spánkové deprivaci a nucen močit a defekovat v šatech.

"Byl jsem vyčerpán," svědčí. "Čas přestal existovat. Druhý den dál pršelo a já nevěděl, jestli je ráno nebo večer."

Každý večer přicházeli vojáci a nechávali se fotografovat s pomočeným Labadehem, připoutaným ke svému kolečkovému křeslu. Bili ho a uráželi. "Seděl jsem tam, invalida na kolečkovém křesle, a jediný voják neřekl: Přestaňte."

Právník izraelské vlády, kterému list Washington Post předložil problémy, jimiž se zabývá tento článek, vyjádřil přesvědčení, že vnitřní normy brání Palestince před náhodným týráním a zdůraznil, že pro Izraelce je nejdůležitější vlastní bezpečnost. Pro Izraelce toto není problém.

Ale pro mnoho Palestinců je mučení jádrem všeho. Labadeh konstatuje, že k mučení vězňů jako v iráckém vězení Abu Ghraib vždycky dochází, když je země pod vojenskou okupací. Proto ho fotografie z vězení Abu Ghraib nepřekvapily.

Podrobnosti v angličtině ZDE