Co se děje v éře globalizace ?

Globalizace je obyčejně prezentována zejména neoliberály jako neodvratný důsledek informační a technické revoluce. Ukáži dále, že je to složitější.

Začnu technickými faktory globalizace, informační a technickou revolucí. Tady dochází skutečně k historicky ojedinělému technickému skoku. Propojením informačních, komunikačních a mediálních technologií vzniká celosvětová, globální informační infrastruktura. A nejde jenom o informační revoluci v užším slova smyslu, jde o technickou revoluci v širším slova smyslu, rozvíjejí se nové vědní obory, jako genetika, bionika, kvantová fyzika, objevují se nové technologie, jako např. internet, biotechnologie, nanotechnologie atd., mohu jen vyjmenovat. Jde skutečně o velkou informační a technickou revoluci, která přináší nové výrobky a celá nová odvětví, nové technologie výroby, nové formy marketingu a obchodu, jako je elektronický obchod, nové způsoby řízení podniků, jako je bezeskladové hospodářství, či decentralizace podnikatelských jednotek směrem k uživateli, využívání informačních řídících a rozhodovacích systémů.

Tato technická revoluce může otevřít cestu ke zcela novému typu technického rozvoje. První průmyslová revoluce byla založena především na změně technologie výroby, nahradila ruční práci prací strojovou. Kvalita výrobku se však většinou zásadně neměnila -- vlněné sukno bylo "stále stejné". Produktivita práce se zvyšovala hlavně tím, že na jednotku práce připadalo stále větší množství výrobků vyrobených ze stále většího množství hmoty. Nyní je tomu téměř naopak. Produktivita práce se zvyšuje hlavně tím, že se zdokonaluje výrobek - do jednotky hmoty se "vtěluje" stále více znalostí. Intelektualizace výrobků i služeb otvírá možnost "nehmotného", ekologicky šetrného, trvale udržitelného rozvoje. Počátky tohoto obratu přinesla již druhá průmyslová revoluce, ale nyní dochází ke kvalitativnímu skoku.

Druhá stránka této změny spočívá v tom, že tento nový typ technického rozvoje je i kapitálově úsporný. Nahrazování ruční práce strojovou bylo dosahováno zvyšováním investic do fixního kapitálu. Na jednotku výroby připadalo stále méně práce, ale stále více kapitálu. Byl to kapitálově náročný typ technického rozvoje. Zvyšování celkové, t. zv. totální produktivity výrobních faktorů bylo výsledkem nejen zvyšování produktivity práce, ale i snižování produktivity kapitálu. Nový typ technického rozvoje, který zvyšuje produktivitu práce hlavně kvalitativními faktory - zdokonalováním, resp. intelektualizací výrobků, umožňuje i souběžné zvyšování produktivity kapitálu (Commission of EU/2003). Je to pracovně i kapitálově úsporný, a tedy i celkově úspornější typ technického rozvoje.

Přitom ale nově vznikající výroby a technologie jsou v jistých mezích a časových horizontech společensky neutrální -- závislost společenských poměrů na technické revoluci není jednovariantní. Nové výroby a technologie se mohou uplatňovat protikladnými způsoby. Laser může stejně tak operovat mozek jako dálkově navádět rakety. Nemá předurčeno jak ovlivní společenský vývoj. Stejně tak pokud jde o demokracii. Globální informační infrastruktura může zásadním způsobem ovlivnit demokracii, umožňuje ohromnou decentralizací rozhodování a rozvoj samosprávy. Během dohledné doby bude možno téměř ke každé důležité otázce uspořádat celosvětové referendum a uplatňovat přímou demokracii. Stejně tak ale moderní mediální technologie mohou vést k mediokracii a k takovému vymývání mozků, o jakém se Göbbelsovi ani nezdálo, protože měl "jen" rozhlas. Obojí možnosti jsou tedy otevřené, i ty pozitivní i ty negativní.

Nová kvalita v rozvoji intelektualizovaných služeb zásadně mění celou strukturu ekonomiky a společnosti. V éře post- průmyslové revoluce docházelo ve vyspělých zemích k rozvoji tak zvaného terciárního sektoru, tj. sektoru odvětví služeb, kdy podíl těchto odvětví na celkové zaměstnanosti přesáhl 70%. Nyní však nastupuje nová éra, v níž se z odvětví služeb vydělují intelektualizované služby, věda, výzkum, školství, zdravotnictví atd. Jestliže dnes podíl těchto služeb -- spolu se sociálními službami -- na hrubém domácím produktu dosahuje ve vyspělých zemích Evropské unie kolem 30% - 40%, díky jejich explozi stojíme před novou epochou, epochou společnosti znalostí. V ní budou převažovat právě tato odvětví kvartérního sektoru, t.j. odvětví intelektualizovaných služeb.

Její uskutečnění se může dít zase dvěma protikladnými způsoby:

Může to být buď neoliberální cesta, kdy i intelektualizované služby školstvím a vědou počínaje a zdravotnictvím konče, se zpoplatňují a potržňují, přesto že je to nákladnější a tím jsou z nich do značné míry vyloučeni chudí. V tom případě se bude polarizovat nejen životní úroveň a kvalita života, ale i vlastní možnost a délka života. Nebo to může být sociálně tržní cesta, která umožňuje tyto služby rozvíjet jako služby veřejné, všem přístupné, poskytované na principu solidarity ve prospěch většiny společnosti.

I ve vlastní výrobě, ve vlastním průmyslu a ostatních výrobních odvětvích se rozvíjejí nové intelektualizované služby. Mohou se rozvíjet zase dvěma způsoby. Na jedné straně, jak o tom mluví Robert Reich (Reich/1995), americký teoretik, kdysi také Clintonův ministr práce, je to tržní cesta. Z ohromných multinacionálních společností se osamostatňují malé společnosti o několika stech lidech, komerční, akciové společnosti tzv. systémových analytiků. Tyto nové, střechové společnosti vyhledávají nové potřeby, novou poptávku po nich a nové výrobky, které je uspokojují. Tyto malé společnosti analytiků - inovátorů si pak objednávají od ohromných multinacionálních společností výrobu těchto výrobků. Sami tito systémoví analytici koncentrují více zisku než mamutí multinacionální společnost. Na druhé straně si však lze představit i jinou, solidární cestu. Jestliže počítač je mnohem levnější než na něm vytvořené znalosti -- tzv. software, pak mozky v těchto intelektualizovaných službách budou hrát větší roli než fyzický kapitál, duševní vlastnictví větší roli než hmotný, resp. finanční kapitál. Pak se může zcela nově vyvíjet i úloha a podíl "vlastníků" mozků" -- pracovníků - na rozhodování, na vlastnictví a na rozdělení zisku těchto společností. Vlastníci mozků i kapitálu mohou v takové intelektualizované společnosti splynout v jakémsi novém typu samosprávného podniku budoucnosti.

Z tohoto krátkého výčtu je zřejmé, že informační a technická revoluce sama jednoznačně nepředurčuje společenský vývoj, že otvírá možnost rozdílných cest společenského vývoje.

Druhá skupina faktorů je z oblasti společenské.

První závažný konflikt vyplývá z rozporu mezi monopolizací a liberalizací. Na jedné straně dochází k ohromné liberalizaci trhů, která umožňuje jejich propojení ve světovém, globálním měřítku. Liberalizace mezinárodního obchodu zbožím a službami se koncem minulého století vrátila zhruba na úroveň, na jaké byla na rozhraní 19. a 20. století (Giddens/2001). Padají skoro všechny bariéry mezinárodního obchodu a navíc dochází k tomu, co nikdy nebylo, k absolutně nebo téměř absolutně převažující liberalizaci kapitálových toků ve světovém měřítku. To znamená, že ve spojení ohromné liberalizace s propojením informačních a komunikačních technologií je možné poslat miliardy, desítky nebo i stovky miliard dolarů během zlomků vteřin na druhý konec zeměkoule. Ale stejně tak je tam možné poslat spekulační vlnu kapitálu.

Taková liberalizace umožňuje propojování trhů a ekonomik ve světovém měřítku. Tento proces sice zatím probíhá nerovnoměrně. Nejdále došel v celosvětovém propojování trhů kapitálu, trhy zboží jsou zatím převážně propojeny regionálně (v rámci EU z 80%) a trhy práce zatím jen málo překračují národní úroveň, i když v tom trhy "mozků" mnohem víc. Přesto dochází k procesu globalizace trhů, ekonomik i technologií v dosud nebývalém rozsahu.

Na druhé straně dochází zejména se vznikem multinacionálních společností k takové monopolizaci ekonomik, že dvě třetiny světového obchodu přímo či nepřímo ovládá několik stovek multinacionálních společností, zčásti přímo jako svůj vnitropodnikový trh, zčásti formou kooperační závislosti. To znamená, že základní předpoklad a ideál tržní ekonomiky - soutěžní trh - je vytlačen na okraj. Dvě třetiny světového obchodu jsou něco zcela jiného než soutěžní trh. Jsou trhem nerovných subjektů, kam za prvé multinacionální společnosti do svých sítí jen tak nepouštějí další subjekty, a kde za druhé diktují ceny. Jsou to ceny nerovné, ceny, které multinacionální společnosti přímo určují jako své vnitropodnikové ceny ve všech svých světových sítích, nebo je diktují všem ostatním kooperujícím partnerům.

Takovou míru monopolizace patrně světová ekonomika ještě nezažila. Monopolizace došla nesrovnatelně dál, než panovala na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy kapitalismus dospěl do svého monopolního stadia.

Nyní však vzniká základní, nepřeklenutelný konflikt mezi obnovenou a extrémně prohloubenou absolutní, maximalistickou liberalizací na jedné straně a maximalistickými monopolizačními tendencemi na druhé straně. Místo snahy o udržení soutěžního trhu s rovnými podmínkami pro všechny subjekty se dává volná ruka hrstce multinacionálních společnosti k uplatnění jejich převahy.

Druhý, neméně závažný konflikt vyplývá z toho, že při liberalizaci světového obchodu je uplatňován dvojí metr.

Rychlá liberalizace je prosazována v celosvětovém měřítku i vůči méně vyspělým zemím. V devatenáctém století a obdobně v období obnovy po druhé světové válce dostaly rozvíjející se a obnovované ekonomiky -- západní Evropa, Japonsko a potom "asijští tygři" - čas na překonávání odstupu úrovně své produktivity od úrovně nejvyspělejších zemí. Bylo jim umožněno dočasně využít přiměřené -- celní i necelní - ochrany svých trhů. Nyní však i méně rozvinuté země jsou nuceny k předčasné liberalizaci. Okamžité konkurenceschopnosti mohou dosáhnout jen extrémním cenovým podbízením -- extrémně nízkými mzdami, extrémně nízkým kursem měny a nízkými daněmi.

To na jedné straně vytváří gigantické přerozdělování výsledků z méně vyspělých do vyspělých zemí.

Na druhé straně to vyspělým zemím přináší ztrátu cenové konkurenceschopnosti. Kapitál na to má svou přirozenou odpověď. Buď stěhovat podniky do rozvojových zemí s extrémně nízkou mzdou, nebo je nechat pracovat v metropolích s obdobnou mzdou a pracovními podmínkami. První cesta ještě nepředstavuje lavinu, ale již vyvolává stále větší znepokojení v USA i v EU. Je v současnosti spojena se segmentací dělby práce i podle výrobních fází. Polarizuje tak specializaci zemí -- úměrně jejich ekonomické vyspělosti -- podle sofistikovanosti a kvalifikační náročnosti nejen výrobků, ale i jejich segmentů. Současně vede k přebujelosti protisměrné dopravy, poškozující životní prostředí -- "každý šroubek se vozí několikrát kolem zeměkoule". Druhá cesta je jednou z hlavních příčin extrémní polarizace bídy a bohatství nejen mezi Jihem a Severem, ale i "uvnitř" Severu.

Vyspělé země však naopak bez okolků uplatňují svůj protekcionismus zejména v jednodušších výrobách, kde by jim méně vyspělé země mohly snáze konkurovat. Symbolickým příkladem jsou dotace do zemědělství, které v Evropské unii dosahují na jednu krávu 2,2 USD za den, zatímco téměř polovina lidstva má ke svému živobytí méně než 2 USD (Evropská sociálně demokratická strana/2002).

Místo toho, aby nerovnoměrný postup liberalizace zahraničního obchodu dával čas na přizpůsobení méně vyspělým zemím, je jím naopak zesilována převaha vyspělých zemí.

Jaké to má důsledky ?

V éře globalizace, která se rozvíjí již zhruba po dobu jednoho čtvrtstoletí - od doby ropných krizí dodnes - dochází především ke zpomalení světového ekonomického růstu, a to navzdory ohromným možnostem, které přináší informační, technická revoluce a ohromným možnostem, které přináší globální propojení světových trhů a ekonomik.

V předchozí poválečné éře, až do ropných krizí, někdy se tomu říká "zlatý keynesiánský věk", zhruba ve třetí čtvrtině dvacátého století, docházelo naopak ke zrychlení růstu světové ekonomiky -- ekonomická úroveň (hrubý domácí produkt na obyvatele) rostla asi o 3% ročně (Maddison/1995, 2001). Tento růst byl přitom odstupňován převážně ve prospěch méně vyspělých zemí, kde byl růst vyšší než v zemích vyspělých. Tím docházelo ke zmenšování rozdílů v ekonomické úrovni mezi vyspělými a méně vyspělými zeměmi. Obdobně docházelo i ke sbližování životní úrovně mezi sociálními skupinami "uvnitř" zemí.

Nyní je tomu naopak. Ekonomická úroveň roste ročně jen asi o 1%. Obnovuje se extrémní polarizace nejen mezi zeměmi, ale i uvnitř zemí. Dnes je denní příjem na obyvatele v 20 nejbohatších zemích čtyřicetkrát vyšší než v 20 nejchudších zemích, zatímco před čtyřiceti lety tento poměr činil "jen" dvacetinásobek. (Evropská sociálně demokratická strana/2002). Co víc, odhaduje se, že 20-30 milionů lidí v chudých zemích ročně umírá hlady. Polarizace dosahuje tedy až genocidní úrovně. To je několikanásobek holocaustu každý rok. Ještě v osmdesátých letech rozdíly platů mezi zaměstnanci v USA nepřesahovaly čtyřicetinásobek. Dnes jsou to až čtyřistanásobky (Samuelson/2003). I v některých zemích EU podíl chudých přesahuje 20%. Přitom se projevuje jednoznačná závislost: čím jsou daně v poměru k HDP nižší a stát je méně sociální, tím je podíl chudých vyšší.

Nepřísluší mi hodnotit zde kvalitu demokracie a zkoumat, jak se vyvinula za 200 let od francouzské revoluce, zda se kvalitativně zlepšila a zda využila svých možností. Ale mohu alespoň konstatovat, že v podmínkách globalizace se sféra jejího rozhodování kvantitativně zužuje dvěma směry. Přesunuje se z politického, tedy demokratického rozhodování na mimopolitické, tedy nedemokratické rozhodování a přenáší se z národních na nadnárodní úroveň. Nadnárodní rozhodování se neděje převážně v univerzální OSN -- nebo obdobně v EU - s pravidly, právy a demokratickými prvky, ale v multinacionálních společnostech. Neoliberálové hlásali heslo "co nejvíce trhu, kolik je jen možné" a "co nejméně státu, jen kolik je nutné". Ale když se toto mimopolitické rozhodování přenáší i do politických otázek, tak je to adekvátní zásadě "co nejméně demokracie". Takže "hřiště", na kterém se rozhoduje demokraticky, se v globalizaci zužuje.

Dochází i k zostření globálních problémů, které již existovaly: populační exploze Jihu a stárnutí Severu, slumová urbanizace, devastace životního prostředí a celosvětové riziko ekologické krize, ohrožení života na planetě. Místo emancipace nejchudších národů dochází rostoucí polarizací k opaku, dochází k migračním pohybům z chudých zemí do bohatých, což vyvolává extrémistické šovinistické nálady a protidemokratické ideologie a hnutí ve vyspělých zemích.

Neoliberální přístup ke globalizaci vede svět k ekonomickým krizím a k ekologickému ohrožení. Ve svých důsledcích vede k ohrožení demokracie v jednotlivých státech a v mezinárodním společenství k růstu napětí mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Tento konflikt se přiostřuje až po snahy o jeho řešení ozbrojenými konflikty, a to na obou pólech: na jedné straně radikálové Jihu přenášejí atentáty do nejcitlivějších "srdcí" Severu (11. září v USA), na druhé straně jestřábové Severu vyvolávají preventivní války proti jimi obviňovaným zemím Jihu.

● ● ●

A ještě nikdy těchto možností tolik nevyužívalo k prohlubování těchto neduhů. .

Kde jsou příčiny ?

Bezprostřední příčina toho, že rostoucí bohatství prohlubuje chudobu, není ani v informační a technické revoluci, ani v globalizaci.. Příčina spočívá ve společenských podmínkách jejího uplatnění a využití, respektive neoliberálního zneužit

● ● ●

Neoliberální globalizátoři vnucují jiným zemím podle svých představ nejen hospodářskou politiku, ale i změnu ekonomických systémů. Pro deregulaci méně vyspělých ekonomik a pro tak zvanou transformaci postkomunistických ekonomik byl přijat Washingtonský konsensus. To bylo společné doporučení ministerstva financí USA a Mezinárodního měnového fondu. Tato strategie je, zjednodušeně řečeno, zaměřena na "trojúhelník" opatření: okamžitá liberalizace, rychlá privatizace a přísná makroekonomická restrikce poptávky. Začalo to v sedmdesátých letech v Latinské Americe a v devadesátých letech v postkomunistické střední a východní Evropě. Vrhlo to ekonomiky těchto zemí většinou o deset až dvacet let zpátky. Vedlo to v nich již na počátku k tzv. transformačním krizím, z kterých se až po dekádě vracely na předchozí úroveň. To neznamená, že se v ničem nedostaly dále, ale přece jenom si naordinovaly zbytečnou krizi a potom poměrně pomalý růst.

Na rozdíl od toho prve uvedené země, které ve svém rozvojovém stadiu dočasně ochránily svůj trh před vyspělejší zahraniční konkurencí, nejen ani na počátku neměly žádné "údolí smrti", jak tomu říkali někteří naši tzv. "transformátoři", ale od počátku nastartovaly rychlý růst, který byl tehdejším světem označen jako "hospodářský zázrak".

Mohl bych vyjmenovávat příklady jednotlivých zemí Latinské Ameriky a střední a východní Evropy, které byly postiženy Washingtonským konsensem. Za všechny jenom jeden, který asi představuje největší katastrofu. Hrubý domácí produkt Ruska se při této terapii propadl asi na polovinu své předchozí úrovně a ostatní postsovětské ekonomiky na 40 i méně procent. To asi nemá v ekonomické historii světa obdobu nejen v mírových dobách, ale ani v nejhorším období nejhorší války dějin. Ani když Hitlerovy armády okupovaly Sovětský svaz až k branám Moskvy, Leningradu, dovnitř Stalingradu a Kavkazu, neklesl výkon sovětské ekonomiky pod 70% předválečné úrovně. Je přitom příznačné, že Putinovi stačilo obnovit elementární funkce státu a ochranu trhu před vyspělejší zahraniční konkurencí, včetně celní ochrany, aby došlo k "zmrtvýchvstání" Ruska.

U nás je hrubý domácí produkt po patnácti letech o necelých 10% vyšší než před ekonomickou transformací, v roce 1989. Ekonomická úroveň (HDP na obyvatele) dosahuje asi 63% v poměru k úrovni EU, tedy asi o 8 až 10 procentních bodů méně, než před transformací. Není to žádná katastrofa. Ale ani žádný hospodářský zázrak.

Přitom i u nás - díky uvedené strategii transformace -- se stalo hluboké cenové podbízení hlavním nástrojem konkurenceschopnosti vůči vyspělejší konkurenci. Náklady práce na jednotku výroby -- t. zv. jednotkové náklady práce v přepočtu kursem měny -- jsou i ve střední Evropě stlačeny na velmi nízkou úroveň. Koeficient jejich úrovně v poměru k úrovni Západu Německa (vyjádřené jako 1) dosahoval v roce 2002 v Polsku jen 0,4, u nás a v Maďarsku 0,3 a na Slovensku 0,2. To nám umožňuje v tuzemsku vyrobené části vyvážených výrobků -- jejich přidanou hodnotu -- vyvážet do vyspělých zemí jen za poloviční ceny. Tím jim "přerozdělujeme" asi 15% svého hrubého domácího produktu. Mnohem více, než se nám v ideálním případě může vrátit vnější pomocí, ale mnohem méně, než v nevyspělých zemích.

Po méně vyspělých latinskoamerických i postkomunistických ekonomikách "přišel na řadu" evropský sociální stát, který je objektem neoliberálního náporu. Příčiny obtíží ve financování jeho rostoucích nákladů na úhradu nových civilizačních výzev, jako je zejména rozšiřování vzdělávání, prodlužování lidského života, technologická revoluce ve zdravotnictví a ochrana životního prostředí, spočívají prý především v nedostatečné výkonnosti a plýtvavosti sociálního státu, který tyto činnosti zabezpečuje svými solidárními systémy. V nich prý schází dostatečná motivace, která by účinněji bránila nehospodárnostem a zneužívání sociálních výhod. I když se takové prvky nehospodárnosti projevují, není to hlavní příčina uvedených obtíží. Analýzy prokazují, že naopak soukromé systémy jsou zde nákladnější a tím jsou z nich do značné míry vyloučeni chudí. Režijní náklady v soukromých penzijních systémech pohltí asi 30% pojistného, zatímco v solidárních systémech méně než 5%. Převážně soukromé zdravotnictví v USA je dvakrát nákladnější než v EU, kde je provozováno převážně na principu solidarity. Když míra nezaměstnanosti dosahuje 8-10%, nemůže být hlavní příčinou neochota lidí pracovat. Ta se na tak vysoké nezaměstnanosti podílí nejvýš z jedné třetiny.

Hlavním předpokladem životaschopnosti ekonomických a společenských systémů -- včetně úhrady uvedených výzev - je především dlouhodobý růst ekonomiky, založený na zvyšování produktivity výrobních činitelů, v tom zejména produktivity práce. Pro soutěžení mezi USA a EU v úrovni konkurenceschopnosti je přitom charakteristické, že po celou éru globalizace až do poloviny devadesátých let dvacátého století měly USA nejpomalejší růst produktivity práce za celých 125 let -- jen jedno procento ročně, zatímco "plýtvavá sociální" EU dosahovala dvou procent. Podle analytiků je to právě tím, že EU přidala k tržní motivaci podniků navíc i motivační sílu sociální soudržnosti.USA naopak soutěžily především defenzivní cestou cenového podbízení - zejména nízkým kursem měny a nízkým daňovým zatížením.

Do poloviny devadesátých let vyspělé jádro EU dosáhlo úrovně produktivity USA. I po částečném zpomalení růstu v druhé polovině devadesátých let byla v roce 2001 hodinová produktivita práce (hrubý domácí produkt na odpracovanou hodinu) v Lucembursku a Belgii vyšší než v USA asi o 11%-12%, ve Francii o 5%, v Irsku, v Západu Německa a v Nizozemí asi o 2%. I v průměru EU (15) dosáhla úroveň produktivity téměř 90% úrovně USA (střed rozpětí odhadů; Aiginger/2002). V obráceném pohledu znamená, že předstih USA před EU v úrovně produktivity již nepřesahoval asi 10 až 12%.

Přesto proti sociálnímu a daňovému dumpingu USA se sociální EU jevila jako příliš nákladná. Podíl všech daní a odvodů na HDP (t. zv. složená daňová kvóta) totiž v roce 2001 činil v USA jen 29%, kdežto v EU 41% a v malých zemích s "velkým" sociálním státem dokonce 45%-50%. I když reálná čistá mzda (v přepočtu paritou kupní síly měny) byla ve zpracovatelském průmyslu USA asi o 25% vyšší než v EU (15), v důsledku nižšího zdanění a nižších ostatních nemzdových, sociálních nákladů práce byly celkové náklady práce v USA přibližně stejné jako v EU (Fassmann, Pelc, Vintrová/2004).

Z přibližného porovnání těchto údajů vyplývá, že náklady práce na jednotku výroby -- t. zv. jednotkové náklady práce -- byly v USA v přepočtu paritou kupní síly asi o 10% nižší než v EU. Proti Německu, Španělsku a Rakousku byly dokonce o 15%-25% nižší.

Od té doby však dochází i ke značnému snižování směnného kursu USD pod úroveň parity kupní síly. Podle mého odhadu jsou cenové hladiny v USA v roce 2004 asi o 13% nižší než v EU, ačkoli relacím úrovně produktivity by odpovídal spíše opačný vztah. V tomto poměru jsou nyní v kursovém přepočtu jednotkové náklady práce v USA oproti EU nižší, než v paritě kupní síly. Jsou tedy v USA proti průměru EU (15) nižší asi o 20% - 22%. Tyto rozdíly jsou tedy podstatně vyšší, než v současnosti dosahuje zvyšování nákladů na solidární financování sociálních systémů a intelektualizovaných služeb v EU.

Tento dumping ohrožuje nejen cenovou konkurenceschopnost sociálních států EU, ale i solidární financování jejich sociálních systémů a postupně i intelektualizovaných služeb. Jejich financování se tak dostává pod dvoustranný tlak. Na jedné straně se zvyšují jejich náklady uvedenými civilizačními výzvami, na druhé straně jim tímto dumpingem jsou odřezávány zdroje. Tím je konec konců vytvářen tlak na jejich privatizaci, přestože je to nákladnější řešení. V pozadí stojí i mocné finanční skupiny, pro něž by tato privatizace byla lukrativní.

Přitom současný "nájezd" daňového dumpingu je spojen s masivní "výrobou" iluzí, že to je hlavní cesta urychlování hospodářského růstu. Provedené ekonometrické analýzy však naznačují, že to je cesta vysoce nákladná a málo účinná. Nižší podíl daní a odvodů na HDP o 10% by vedl k vyššímu ročnímu růstu HDP jen asi o 1%, a to převážně extenzivní cestou vyšší zaměstnanosti, kdežto k vyššímu růstu produktivity práce -- která je hlavním předpokladem dlouhodobého růstu -- by přispěl dokonce jen asi o 0,35% (Šujan/2004). Mohli bychom tedy přibližně odhadovat, že kdyby na příklad ČR měla podíl daní a odvodů na HDP nižší asi o 7 procentních bodů (v roce 2001 místo 36% by dosahoval jen 29% jako v USA), umožnilo by jí to zvýšit roční růst HDP jen o 0,7% a růst produktivity práce dokonce jen o 0,25%, ale "stačilo" by to k plné likvidaci sociálního státu.

Tím spíše je iluzorní a kontraproduktivní představa, že vyspělé země mohou účinně čelit extrémnímu cenovému dumpingu nevyspělých zemí snižováním svého daňového zatížení o několik procentních bodů. Východiskem musí být překonávání příčin tohoto dumpingu -- překonávání falešné, neoliberální strategie Světové obchodní organizace.

Ve druhé polovině devadesátých let se USA podařilo urychlit růst produktivity mnohem účinnější a méně nákladnou cestou - rozvojem informační, technické revoluce. Proto i EU přistoupila k rozvíjení těchto kvalitativních faktorů růstu produktivity a na svém summitu v Lisabonu vyhlásila svůj program dohnání USA. Nejúspěšněji se to zatím daří malým skandinávským státům s velkou úlohou státu, a to i v kvartérním sektoru, v intelektualizovaných službách, kde se "produkují" znalosti (a obdobně Irsku díky výjimečným podmínkám pro vysoký příliv přímých zahraničních investic). V letech 1995-2001 investice do informačních a komunikačních technologií přispívaly k celkovému růstu produktivity v USA asi o 0,6% ročně, v Irsku, Finsku, Švédsku a Dánsku o 0,5%-0,7% ročně kromě dalšího nepřímého vlivu vyšší produktivity těchto investic. Hodinová produktivita práce přitom rostla ročně v USA celkem o 1,7%, v Dánsku a Švédsku rovněž o 1,7%, ve Finsku o 2,7% a v Irsku o 5,4% (Commission of the EU/2003).

V této dlouhodobé soutěži o uplatnění kvalitativních, znalostních faktorů růstu produktivity se koneckonců rozhoduje i o životaschopnosti společenských systémů -- nesociálního a sociálního státu.

● ● ●

Hlavní příčina uvedených hrozeb globalizace pramení především z uvedeného základního rozporu mezi rostoucí potřebou regulace monopolů na jedné straně a bezbřehou liberalizací na druhé straně. Obdobně mezi potřebou přiměřené dočasné ochrany ekonomické emancipace méně vyspělých ekonomik na jedné straně a uplatňovaným postupem liberalizace světového obchodu, který naopak posiluje převahu vyspělých zemí.

Neoliberálové hasí požár olejem.

Ještě obecněji: příčina je v tom, že neoliberálové narušují potřebnou harmonii mezi úlohou trhu a státu v ekonomice. V podmínkách, které objektivně vyžadují zvýšenou úlohu státu se hlavní devízou stává naopak ústup státu z ekonomiky. "Neviditelná" ruka trhu může znásobit sílu člověka, jen je-li osedlána viditelnou rukou státu. Bez toho se může naopak stát silou zkázonosnou.

Pokusme se posoudit toto hodnocení v hlubším historickém nadhledu.

V "dlouhém" devatenáctém století -- do začátku první světové války - po tisícileté stagnaci evropského feudalismu přinesla kapitalistická industrializace dnešním vyspělým zemím západní Evropy více než jednoprocentní roční růst ekonomické úrovně na obyvatele a v USA byl růst ještě o polovinu vyšší. Tím se v průběhu "dlouhého" devatenáctého století -- do prvé světové války -- zvýšila ekonomická úroveň těchto zemí asi na troj až čtyřnásobek. Odborům se dařilo krok za krokem prosazovat i částečnou participaci životní úrovně dělníků na tomto ekonomickém rozvoji.

První polovina "krátkého" dvacátého století -- od začátku první světové války -- byla naopak převážně dobou krizí, světových válek za znovurozdělení světa a občanských válek i revolucí včetně následné obnovy. Růst ekonomické úrovně byl nejpomalejší z celého období posledních dvou století a blížil se stagnaci.

Poslední čtvrtstoletí přináší světu éru globalizace a s ní nejen pomalý růst ekonomické úrovně, ale i polarizaci bídy a bohatství. Většina obyvatelstva s nižšími příjmy proto již na tomto zpomaleném ekonomickém růstu v podstatě nemůže participovat.

Jediná, třetí čtvrtina století byla érou nejen ekonomických, ale i sociálních "zázraků", kdy se ekonomická úroveň rychle zvyšovala -- v západní Evropě o čtyři procenta ročně -- a i životní úroveň se nejen zvyšovala, ale zmenšovaly se i její rozdíly do značné míry celosvětově, mezi Severem a Jihem i mezi společenskými skupinami "uvnitř" Severu. Byl to však ještě kapitalismus? O tom se vedou diskuse. Helmuth Schmidt to na dotaz novinářů kategoricky odmítl: "Nesmysl, kapitalismus by nikdy nedokázal překonávat sociální rozdíly tak, jako jsme to dokázali my".

Nemá smysl vést zde terminologické spory v otázce, která zůstává otevřená. Faktem však je, že reformy překročily meze pouhého rozvíjení participace dělníků, respektive zaměstnanců na výsledcích ekonomického rozvoje a pouhého posilování solidárního přerozdělování jeho výsledků. Sociální stát především nově rozvinul i své další funkce v ekonomice svými regulačními a intervenčními zásahy do působení trhu. Uskutečňoval i pluralitu vlastnictví kapitálu místo jednoduché dvojčlenky: buď jenom soukromý, nebo jen zespolečenštěný podnik.

Odkud se vůbec tenhle zázrak vzal? Byl to výlučně výsledek reforem v jednotlivých národních státech? Nepřesunovalo se rozhodování o něm do značné míry i na nadnárodní úroveň? Nebyla jeho podmínkou i mocenská rovnováha bipolárního světa ? Nebyla tahle rovnováha i úrodnou půdou pro obdobné reformy na obou stranách železné opony, když se na jedné její straně zvyšovala úloha státu, na druhé úloha trhu a přitom obě strany směřovaly k nějaké harmonii trhu i státu ve smíšené ekonomice? A v neposlední řadě, nebyl počátkem konce těchto reforem právě okamžik, když vedoucí supervelmoc ve sféře svého vlivu odepřela toleranci s tímto reformním vývojem -- v šedesátých letech i dnes ?

Od dvou století společenského vývoje nedostal absolutorium ani "čistý" kapitalistický trh, ani převážně administrativně řízená ekonomika (ne)reálného (ne)socialismu. Vítězem je sociálně tržní ekonomika, harmonizující úlohu trhu i státu. Má své různé podoby v různých zemích a dokonce různé názvy -- od sociálního státu v EU až po socialistickou tržní ekonomiku v Číně. Není to neměnná zkamenělina, ale musí se přizpůsobovat měnícím se podmínkám. Hlavně však již není jen myšlenkovým projektem teoretiků, který má být realizován na "zelené louce". Je to již živoucí organismus.

● ● ●

Hrozbou sociálního státu nejsou ani uvedené vysoce nákladné nové civilizační výzvy, ani technická revoluce, ani globalizace, ale její neoliberální podoba a zneužívání. V návaznosti na to především nečinnost a kapitulace sociálních států -- a jejich integrace, EU -- proti nájezdu sociálního dumpingu. V tom je i podstata současné krize identity socialistických a sociálně demokratických stran.

Jaká jsou východiska ?

Velmi stručně k poslednímu okruhu otázek, jaká jsou řešení a východiska. Za prvé a především, globalizaci je nutno zkrotit, aby se místo neoliberální hrozby lidstva stala jeho služebníkem. Proto je nezbytné, aby globalizace byla regulována. Aby byl vytvářen solidární veřejný pořádek místo neoliberálního nepořádku.

Aby bylo překonáváno neoliberální regulační vzduchoprázdno, které ve skutečnosti pouští z řetězu převahu nadnárodních společností na nerovných trzích a posiluje převahu vyspělých nad méně vyspělými, předčasně liberalizovanými ekonomikami. Aby zejména byly regulovány kapitálové toky a multinacionální společnosti a by byla přehodnocena dosavadní politika jednostranné liberalizace zahraničního obchodu, která místo dočasné ochrany ekonomické emancipace méně vyspělých ekonomik posiluje převahu vyspělých zemí. Protože však důsledky se začínají obracet i proti vyspělým zemím, otvírá se šance k překonání tohoto neudržitelného vývoje.

Dále je nezbytné rozvinout i globální zdanění, jehož jádrem by byly především ekologické daně, které by zejména výrazně zdražily energie a dopravu. Mělo by nejen motivovat k omezování jejich ekologicky škodlivých forem, ale orientovat k celkovým úsporám energie a dopravy včetně "stlačení" dělby práce do menších vzdáleností.

Přitom uplatnění regulace je žádoucí uskutečnit ve dvou krocích. V první fázi na regionální úrovni, jako je třeba Evropská unie. Regionální integrace vytvářejí dostatečnou sílu a prostor k účinnosti regulace na nadnárodní úrovni vůči nadnárodním tržním silám a subjektům. Totéž platí ve velkých zemích, v Rusku, Číně, Indii, které mohou být dostatečným subjektem regulace.

Na celosvětové úrovni je však zatím hlavní zábranou účinné regulace monopolární svět. Svět je výrazně ovlivňován jedinou supervelmocí, která nad neoliberálním tažením spíš drží ochrannou mocenskou ruku. Tam je snaha naopak odsunovat OSN stranou, místo toho, co by přebírala regulační úlohu. Nebo dokonce snaha jednostranně zneužívat celosvětové instituce -- jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka nebo Světová obchodní organizace -- ve prospěch vyspělých a proti zájmům méně vyspělých zemí. I zde je nutno prosazovat regulační kroky včetně požadavku, aby k tomu byly vytvořeny specializované orgány, jako je zejména Rada ekonomické a sociální bezpečnosti a aby dosavadní orgány -- zejména Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Světová obchodní organizace -- byly přiměřeně reformovány. Účinnost tohoto postupu je však do značné míry závislá na překonávání monopolarity světa.

Za druhé, rozvoj společnosti znalostí je již ve vyspělých zemích v plném proudu. V USA tomu říkají "Nová ekonomika", v Evropské unii je to "Lisabonský proces". Zapojujeme se do něj i my. Sociální demokracie ve světě i u nás by měla svést zápas s neoliberály, aby tento rozvoj nešel převážně cestou potržnění a privatizace ani sociálních systémů, ani intelektualizovaných služeb. Aby -- i při přiměřeném partnerství se soukromým sektorem -- šel především solidární cestou. Tato cesta je v těchto činnostech nejen sociálně spravedlivější, ale i úspornější. A hlavně je racionálnější. Nediskriminační "přístup mozků" k bouřlivému rozmachu znalostí je nejúčinnější cestou, jak uvolnit hlavní sílu budoucnosti -- intelektualizaci člověka.

Za třetí, sociální demokracie by měla klást důraz na rozvíjení demokratického charakteru informační revoluce. Aby základem byla informační gramotnost, práce s počítači a vzdělávání. Aby byly překonávány bariéry vzdělávání i celosvětového využívání informací. Aby bylo méně těch, které je možno snadno vodit za nos. Prostě aby nad technickou stránkou propojování světa převládlo demokratické, společenské hledisko.

Za čtvrté, současná epocha nepotvrdila neoliberální utopie o odchodu státu z ekonomiky, jako již dávno nepotvrdila Leninovy utopie o odumírání státu. Z předchozího naopak vyplývá, že intelektualizace člověka a společnosti, sociální ochrana a regulace trhu vyžadují spíše posílení než oslabení s tím spojených funkcí státu, a to při jejich částečném přesunu na nadnárodní úroveň.

To -- za páté - otvírá kardinální otázku, kde na to má sociální stát a společnost vzít. Dlouhodobé zdroje uspokojování těchto nových civilizačních výzev jsou hlavně ve zvyšování produktivity výrobních činitelů, a to především produktivity práce. Na kladnou odezvu těchto výzev si musí stát i společnost "vydělat" vyšší produktivitou. Základní podmínkou životaschopnosti sociálního státu v soutěži s "nesociálními" státy je proto dlouhodobá soutěž o prvenství v úrovni produktivity. Není to pouhé přání, opírá se o prvenství při rozvíjení nových faktorů růstu produktivity -- k tržní motivaci podniků má navíc nejen motivační sílu sociální soudržnosti, ale i širší, solidární přístup k intelektualizaci člověka. Malé ekonomiky s "velkým" sociálním státem mohou být inspirací.

V nejbližší perspektivě se tato soutěž může prolínat s defenzivními faktory konkurenceschopnosti -- se sociálním a cenovým podbízením. Proto volba mezi produktivitou a cenovým podbízením není jen ekonomickou, ale základní strategickou alternativou životaschopnosti sociálního státu a solidárního přístupu ke globalizaci světa. I když přechod ke zvyšování produktivity na základě rozvíjení jejích kvalitativních, znalostních faktorů místo cenového podbízení může být jen postupný, zápas mezi oběma přístupy se může přiostřovat. Nelze vyloučit, že Evropská unie bude donucena použít i dočasné ochrany svých trhů před vnějším sociálním i cenovým, v tom zejména daňovým dumpingem -- včetně aktivní kursové politiky a možná i protidumpingových cel. A na obdobné problémy "uvnitř" EU bude její vyspělé jádro patrně odpovídat zejména zesílenou snahou o harmonizaci daní. Přitom cenovému dumpingu nevyspělých zemí Jihu je nutno čelit především překonáváním jeho příčin, překonáváním dosavadních postupů liberalizace světového obchodu, které diskriminují ekonomickou emancipaci méně vyspělých ekonomik.

Teprve po vyčerpání těchto faktorů konkurenceschopnosti by mohlo přicházet v úvahu i případné dočasné zpomalení růstu uvedených nových výdajů sociálního státu. Přitom by měla být citlivě rozlišována hranice, za kterou již převážně nejde o dočasné překlenutí důsledků skluzů v soutěži o prvenství v produktivitě a v boji proti sociálnímu a cenovému dumpingu, ale kde již začíná kapitulace před ním. Sotva lze považovat za modernizaci sociálního státu takové jeho "zeštíhlování", které by mělo sloužit k úhradě daňového dumpingu nebo dokonce k privatizaci a potržnění dosavadních solidárních sociálních systémů a intelektualizovaných služeb, přestože je to nákladnější. To bude možná nejen pragmatická otázka hospodářské a sociální politiky, ale i politicky výbušná součást zápasu o programovou identitu socialistických a sociálně demokratických stran.

V našich podmínkách to znamená přinejmenším neustoupit od dosavadní zásady střednědobého programu ČSSD, stabilizovat t. zv. složenou daňovou kvótu, t. j. podíl daní a odvodů na hrubém domácím produktu. Zkrácená verse dlouhodobého programu ale doplňuje: "ČSSD nevylučuje, že rozsah naléhavých veřejných úkolů spolu s růstem výkonu celé ekonomiky mohou v budoucnu vyvolat i zvýšení celkové daňové kvóty". I zde by měly být inspirací především úspěšné malé skandinávské státy tak. jak k tomu bude vytvářen "prostor" vyšší produktivitou práce.

Šestou, poslední, ale ještě širší strategickou otázkou, která rozhoduje i o tom, zda soutěž společenských systémů a přístupů ke globalizaci se může uskutečňovat uvedenou mírovou cestou ekonomického soutěžení nebo půjde cestou konfrontací, je vytvoření mocenské rovnováhy světa. K tomu je třeba, aby byl překonán monopolární svět, aby vznikl multipolární svět, aby supervelmocí bylo více než jediná, aby byly i další, počínaje Evropskou unií a Čínou. Aby celý svět nebyl podřízen hegemonii jediné supervelmoci, ale aby vyvažováním vznikl prostor, který umožní mírovou soutěž společenských systémů včetně soutěže mezi sociálními a "nesociálními" státy.

Hlavní prameny

• Aiginger K., Landesman M.: "Competitive Economic Performance USA versus EU", WIIW Vienna, 2002
• Commission of the European Communities: "European Competitiveness Report 2003
• ČSSD: "Otevřenost novým výzvám -- věrnost tradicím (Východiska dlouhoobého programu)", XXX. sjezd, Praha, 2001
• Evropská strana sociálně demokratická: "Sociální demokracie v globalizovaném světě", Kodaň, 2002
• Fassmann M., Pelc V., Vintrová R.: "Mýty, lži a pověry českých reforem veřejných financí", Pohledy, Praha, 2004
• Giddens A.:"Třetí cesta", česka Mladá Fronta, Praha 2001
• Maddison A.: "Monitoring The World Economy 1820 -- 1992, OECD, 1995
• Maddison A.: "The World Economy -- a Millenial Perspective", OECD, 2001
• Pick M.: "Kde hledat naše strategické priority", Ekonom 41, 42 / 2003
• Reich R. B.: "Dílo národů", česky Prostor 1995
• Samuelson P. A.: "Demokratická vláda peněz", Lidové noviny , 2003
• Šujan I.: "Míra zdanění a ekonomický růst", interní studie Úřadu vlády ČR, Praha, 2004