1) Nebyl to Izrael, kdo vyhlásil válku palestinskému lidu, ale bylo to pět sousedních arabských států, které vyhlásily válku Izraeli v den jeho ustavení jako samostatného státu podle usnesení OSN. Jen dva z nich (Egypt a Jordánsko) přistoupily na mírovou smlouvu s Izraelem po neúspěšných pokusech zničit jej vojensky, s ostatními válečný stav de jure trvá.

2) Není to Izrael, kdo vyhlásil program likvidace své nežidovské menšiny, je to naopak Organizace pro osvobození Palestiny, která má likvidaci Izraele zcela oficiálně ve své chartě.

Toto jsou fakta, která paní Malá dobře zná.

Smrtelné nebezpečí nehrozí Izraeli ani tak od jeho vlastních arabských občanů, kteří si zde žijí ve srovnání se svými soukmenovci v okolních diktaturách jako v bavlnce, jako od okolního muslimského světa, který se svou chutí "zahnat židy do moře" nijak netají. Zatím mu to jeho technická zaostalost, nejednotnost a hlavně odstrašující jaderný potenciál Izraele neumožňuje, ale je jen otázkou času, kdy jaderné zbraně získá Írán a Sýrie (potřebné technologie už mají nebo pilně nakupují) a síly se tím vyrovnají. Saddám ostatně nečekal ani tak dlouho, když za kuvajtské války napadl Izrael svými Scudy.

Podle paní Malé ovšem Izraeli žádné nebezpečí nehrozí, to je prý "naprosto holý nesmysl" a velké pokrytectví; na civilisty tam nikdo nestřílí, bomby v autobusech a kavárnách nikdo neodpaluje. Těch 1000 mrtvých a 6000 zraněných obětí atentátů si vymyslel ďábel Šaron, aby mohl decimovat ubohé nevinné Palestince, kteří nikdy neudělali nic horšího, než že mu pošlapali záhon a zničili altán v zahradě. Ostřelování Sderotu a Aškelonu raketami z Gazy a jeho oběti jsou snad také jenom "nepříjemné průvodní jevy"?

Klasickou ukázkou mlžení stylem "ty o voze, já o koze" je následující pasáž:

Poukázal jsem v inkriminovaném odstavci na to, že zatímco rezoluci OSN proti "zabíjení Palestinců" okamžitě přebírají a ochotně publikují všechny deníky, proti "zabíjení židů" takovou rezoluci nikde nenajdete, ať už proto, že v OSN se pokládá zabíjení židů za věc běžnou a normální, nebo proto, že našemu "nestrannému" tisku nestojí taková věc za zmínku; tak či onak, je to úkaz přinejmenším pozoruhodný. Protože Jana Malá tento fakt nedokáže vyvrátit, prohlásí jej prostě za fantas (!) a odvádí pozornost čtenářů k jakémusi blíže neurčenému seznamu teroristických organizací.

O zápis do análů orientalistiky se autorka hlásí objevem, že "Palestinci jsou daleko více semitští než samotní židé", jelikož "dávná staletí žili na tomto území spolu vedle židovských kmenů, kdežto židé se přistěhovávali do Izraele ze všech možných koutů světa". Chce nás snad přesvědčit, že migrací se smazává genetická, rodová příslušnost? Navíc jí zřejmě vůbec nevadí, že v jedné a téže větě sama sobě odporuje: židovské kmeny zde žily dávná staletí, ale židé se přistěhovávali. Velmi správně sice poukazuje, že židé i Arabové patří ke stejné čeledi národů semitských (jako i vymřelí Babyloňané, Asyřané, Aramejci a Féničané, a ze současných kromě Arabů a židů ještě Syřané, Etiopci a Núbijci); bratrovražednou, ve školách, v mešitách i v médiích neúnavně šířenou nenávist k židům by tudíž vskutku bylo přesnější nazývat antisionismem než antisemitismem. Jestliže ale "to, co růží zveme, nazváno jinak vonělo by stejně", je jisté, že i tato nenávist páchne stejně, ať ji nazýváme jakkoliv.

Izraelský stát chce zůstat čistě židovským státem, tvrdí dále autorka, a opět tím staví fakta na hlavu. Od samého vyhlášení samostatnosti se Izrael vždy deklaroval jako společný stát židů i Arabů coby rovnoprávných občanů, a tuto skutečnost nikdy nezpochybnil. Jsou to naopak Arabové (a po nich to ochotně papouškují i někteří evropští politikové), kdo trvá na tom, že židovské osady na území Gazy, Samařska a Judeje musejí být zlikvidovány, aby Palestinský stát byl "judenrein", tj. etnicky vyčištěn od židů. Stejnou politiku zde praktikovalo Jordánsko po anexi Západního břehu až do r. 1967, kdy toto území ztratilo, a předtím v Evropě Hitler - možná proto zde dodnes stále nachází dost spřízněných duší.

To už je čirý fanatismus, neznající míru, anebo rozčilení, které zvítězilo nad soudností. (Podle zmatené stavby následující věty "K nutnosti k přežití národa jsou snad nutné domovy..." zřejmě i nad jazykovou sebekontrolou.) A pokud jde o civilní objekty zničené izraelskou armádou: jestliže teroristé zneužívají civilní objekty k válečnému účelu či bojové operaci, činí z nich legitimní terč vojenské odvety. Jestliže Arafat vyzývá všechny své soukmenovce včetně dětí k násilným akcím, dělá ze všech potenciální terče. To je železný zákon každé války; bomby ani rakety si skutečně nevybírají.

A jak to jde panu Marešovi vůbec dohromady, když se nás ve svých článcích úporně snaží přesvědčit, že vlastně žádný palestinský národ neexistuje?

Tady autorka opět zamlžuje fakt, že neexistenci palestinského národa konstatoval sám Zahír Músejn, člen výkonného výboru OOP, v holandském listu Trau 31. března 1977 (viz citát v článku "Korán je Mein Kampf" v BL 3.5.2004, http://www.blisty.cz/2004/5/3/art17938.html). Je ale možné, že paní Malá jenom neví, co je to národ, případně že Músejn vyžvanil něco, co mělo vlastně zůstat tajné.

Jana Malá to neklade pouze jako řečnickou otázku, ale výslovně se dožaduje "konkrétní odpovědi na konkrétní situaci": Existuje snad některý národ na světě, který dobrovolně snáší okupaci? Odpovídám tedy: samozřejmě existuje, a to blíž, než si myslí. Buď je tak mladá, že si to pamatovat nemůže, nebo tak slepá, že si toho nepovšimla: její vlastní národ, nejspíš včetně ní samé, ještě poměrně nedávno snášel sovětskou okupaci docela dobře a mírumilovně, a kdyby se byla okupační moc nezhroutila sama, snášel by ji možná i tři sta let jako Habsburky, nemaje svatou povinnost džihádu proti uchvatitelům. Nevím aspoň nic o tom, že by se u nás proti této okupaci vedla nějaká partyzánská válka, a už vůbec jsem neslyšel, že by se v ní vyznamenala zrovna naše udatná obránkyně palestinské svobody. To by se však dalo snadno napravit: Hamás ještě stále hledá dobrovolníky, a zvláště dobrovolnice...

Ale teď docela vážně: dokud nepochopíme náboženské kořeny islámského, nejen lokálně palestinského terorismu, nemáme šanci adekvátně mu čelit - ani v Izraeli, ani v USA, ve Španělsku ani kdekoli jinde. O tom bude připravovaný překlad studie veterána izraelské zpravodajské služby Samuela Bara, "The Religious Sources of Islamic Terrorism".