11. 8. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
11. 8. 2004

My s nimi vyběhneme 4.

Černo-žlutý Frankfurt

V říjnu roku 2002 jsem po čtyřleté pauze opět navštívil knižní veletrh ve Frankfurtě nad Mohanem. Hlavní dojem z výstavy: na celý "Východní blok" se světový knižní a vydavatelský business zvysoka vykašlal. Jeden poloprázdný pavilón, kde se pro celou padesátimilionovou Ukrajinu našly přibližně čtyři metry čtvereční. Hned vedle Turků, Kurdů a Řeků. Ruská expozice se vyznačovala tím, že si přinesla tabuli dvakrát tři metry v podobě tříbarevné vlajky. Pod tabuli umístili počítač a nějakou ženskou, která se na zákazníky dívala jako vlčice, v duchu nejlepších tradic ruského servisu. Víc už tam nebylo nic, dokonce ani židle. Naši vydavatelé posedávali, opírajíce se zadními částmi svého těla o knižní police, a byli živou ilustrací ruského frazeologismu "sedět jako kokot na tyčce".

Toto je čtvrtá kapitola kontroverzní knihy ruského autora žijícího v Bratislavě Sergeje Chelemendika s názvem "My objebiem ich", kterou uvádíme na pokračování.

Důležité jsou však dojmy ze samotného Frankfurtu. Tolik mezinárodní svoloče, tedy chátry, kolik je jen možné vidět ve frankfurtské tramvaji v průběhu jedné jízdy, v moskevském metru neuvidí člověk za půl roku.

Turci, Kurdové všech druhů, nějací poutníci ve špinavých bílých rounech -- a všechno svoloč. Na každém kroku Albánci: kosovští, makedonští a jiných odrůd. Natolik bezohlední, že v centru města hrají skořápky jako kdysi v Moskvě v Jižním přístavu. Jakoby celá tato intersvoloč něco hledala nebo na něco čekala. Z nějakého důvodu se pro ně všechny našlo místo v tramvaji v nejbohatším německém městě.

Velmi výrazně jsme tam chyběli my. Zvláště pak naše svoloč, která by s celou místní svoločí byla hotová raz dva. Tak jako v Praze nebo v Budapešti.

Naši vypasení evropští bratři se co chvíli připlazí k nám po kolenou a budou škemrat, abychom jim podstrčili část z naší svoloče. Co nejvíc a hned. Každému našemu banditovi udělí řád Čestné legie, jen nás, bratříčku, zachraň, dej nám vydechnout od náporu černo-žlutých přistěhovalců, kteří našli v Evropě vhodné prostředí pro bydlení a rozmnožování.

Na tramvajové zastávce ve Frankfurtu stála buďto Kambodžanka, nebo Thajka, škaredá jako noc, zřejmě vyřazená dokonce i z nenáročných místních vykřičených domů, s kočárkem, ve kterém sedělo napůl bílé dítě. Moudrá frankfurtská tramvaj nejenom že před ní otevřela dveře, ale ještě k tomu vysunula speciální plošinu, na kterou bylo třeba vynést kočárek.

Naše žlutá sestra ani okem nemrkla -- ještě to tak, aby ona tahala kočárek na plošinu, když je dítě napůl bílé!

V celém voze byl jediný Němec, který soustředěně popíjel z plechovky pivo. Vyskočil ze svého místa a vynesl kočárek s napůl bílým dítětem. Žlutá sestra kupodivu vystoupila po schodech sama. Tedy nečekala, než Němec vynese i ji.

Němec plaše pronesl "bitte", nicméně budoucí vládkyně Evropy znovu nevydala ani hlásku. Ona přece ve Frankfurtu nepotřebuje němčinu, ať se Němci učí indočínsky.

Před frankfurtskou městskou radnicí se konala svatba -- podle místních to byla jedna z těch nejtypičtějších. Ženich byl Němec, přibližně třicetiletý mladý muž, docela k světu. U nás v Saratově by musel ženské od sebe metlou odhánět. Nevěsta pocházela zase z Indočíny, měla dvě indočínské děti. Soudě podle přítomnosti dětí, nebyla nevěsta až zas takovou pannou. Nicméně, co v jejich Indočíně ne všude schvalují, ve Frankfurtě přijímají s nadšením.

Šťastný německý otec již dvou "hotových" indočínských dětí se dusil tichou radostí. Na obou stranách šťastného páru stáli příbuzní, u Němce ti němečtí, u Indočíňanky ti indočínští. Žádné řeči, neboť jejich rodné jazyky jim v tom překážely. Takže mlčeli a jenom se usmívali.

"Naši vypasení evropští bratři už všechno prosrali!" Tento závěr jsem si několikrát opakoval v průběhu procházky po frankfurtském hlavním bulváru Zeil. Skončili svoji existenci v dějinách, už neexistují. Mezitím co oni vysedávají ve svých bankách a počítají šustící papírky, jejich ulice ovládli Albánci, tak trochu retardovaní v důsledku staletého jeskynního incestu, šťastní, že konečně mohou rozředit svou příliš hustou krev.

Frankfurtský Zeil v říjnu roku 2002 představoval obraz geopolitické porážky našich vypasených evropských bratrů. V hustém davu bylo zapotřebí etnické Němce pozorně vyhledávat a tito najití Němci též velmi připomínali svoloč.

Nedaleko železniční stanice chytila frankfurtská policie jakéhosi podezřelého. Tři urostlí policajti a dvě policajtky společně prohledali veselého černocha. Policajt v černých rukavicích šmátral černochovi v kalhotách, děvčata ve dvojici ohmatávala špinavý ruksak, druhý policajt zkoumal umaštěné doklady černocha a další cosi říkal do vysílačky.

Maje ruce za hlavou, černoch se vzrušeně chichotal, vychutnával si tak pokusy policajta najít něco kriminálního v jeho kalhotách.

"Jestliže vás půjde pět na jednoho černocha, brzo budete muset naverbovat k policii všechny Němce," pomyslel jsem si.

Následně postavili prohledaného černocha ke stěně a do volili mu, aby dal ruce dolů. Dva policajti mu začali říkat jakési rady, zřejmě velmi směšně, neboť černoch se nepřestával chichotat. Nebál se těchto urostlých chlapíků v zeleném. A děvčatům-policajtkám, zdá se, radil, aby příště též i ony prohledaly jeho kalhoty, rukavice nejsou podmínkou. Černoch totiž ještě nenasákl duchem naší epochy a působil až předpotopně heterosexuálně.

Policajti mu vrátili jeho zmuchlané papíry a pustili ho. A všech pět se vydalo chytat dalšího černocha, aby mu opět prošmátrali kalhoty a pustili ho. Vskutku důstojná činnost.

Naši vypasení evropští přátelé se obešli bez svého Gorbiho a dokonce i bez perestojky. Babylónské míšení v ulicích jejich měst se teprve začíná. Zatím si ještě neuvědomují, co se stalo. A už vůbec nechápou, že žádné demokratické či alespoň mírové řešení této situace neexistují.

Kaiserstrasse ve Frankfurtu, která ještě nedávno byla ušlechtilá a aristokratická, v současnosti představuje doupě pod otevřeným nebem, kde bordely, které narychlo postavily albánské oběti srbské genocidy, se střídají se smradlavými bufety s kebabem a gyrosem. A to není jen tak na chvíli, to už je napořád.

Naši vypasení evropští bratři nemají potřebné nástroje na to, aby vyhnali albánské přivandrovalce. Zato Albánci mají účinných nástrojů dost: heroin, "bílé maso", vydírání.

Takový detail. Ještě donedávna v západní Evropě obsluhovala v McDonaldech, jak se patří, místní mládež. Postupně se však mezi nimi začali objevovat naši černo-žlutí bratři, kdo ví proč, převážně Indové. Zpočátku jenom jednotlivci, později skupiny a pak zničehonic přešly McDonaldy do rukou indického personálu se všemi z toho vyplývajícími důsledky: pomalostí, leností a ustavičným drbáním se na různých místech, která svrbí, načež těma stejnýma rukama vám servírují jídlo. V Indii je to zvykem.

Proč však bezprávní a utlačovaní Indové, kteří se jako hadi plazí přes polovinu světa, aby se nakonec vynořili kdesi v sudetských horách, vytlačili všechny místní z McDonaldů? Protože je jich mnoho, jsou laciní a absolutně je ne zajímají ani lidská práva, ani svoboda, ani demokracie. Starost o tohle všechno ponechávají místním. Ale když už jednou přijdou, neodejdou, ale odejde zhýčkaná místní mládež.

Proč se ti stejní Indové stali v německých městech řidiči autobusů a tramvají? Protože naši evropští bratři, žijící v blahobytu, se vypásli. Zdá se jim nedůstojné roznášet talíře v restauracích a řídit tramvaje. Jenže naši černo-žlutí bratři považují umývání talířů ve Vídni anebo v Mnichově za ušlechtilou činnost. A to je konec, to je ten slibovaný západ Evropy.

Vyběhneme s nimi, protože v moskevských McDonaldech naše mládež černo-žluté bratry na svá místa nepouští a ani nepustí.

A vůbec, my vnímáme věci daleko jednodušeji. Jestliže se rozhodneme, že Ázerbajdžánců přibylo v Moskvě jaksi příliš mnoho, požádáme některé z nich, aby odešli -- a oni odejdou.

Trochu jinak se věci mají u našich vypasených evropských bratří. Zanedlouho je černo-žlutí bratři požádají, aby odešli, aby jim nepřekáželi v umývání nádobí a řízení autobusů. A v tu chvíli si s našimi evropskými bratry pohovoříme.

                 
Obsah vydání       11. 8. 2004
11. 8. 2004 Monbiot: "Laskavý svět končí"
11. 8. 2004 Britští občané, bojující v Iráku proti koaličním jednotkám, "riskují obžalobu ze zrady"
11. 8. 2004 Petr Janda: V šedesáti politickým novorozencem Bohumil  Kartous
10. 8. 2004 Spravedlnost na prodej? Jan  Sýkora
11. 8. 2004 Fotky z úklidu po Czechteku
10. 8. 2004 Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda tvoje Dagmar  Seibertová
10. 8. 2004 "Je Czechtek opravdu to nejdůležitější?" Jan  Čulík
11. 8. 2004 Ropa, politika a krev Oskar  Krejčí
11. 8. 2004 Vlády "ignorují hrozbu přílivové vlny"
11. 8. 2004 Pro případné mimozemšťany se Země stává neviditelnou
11. 8. 2004 Politikův umělec a umělcův politik Irena  Zítková
11. 8. 2004 O historické paměti a o generačních rozdílech Zdena  Bratršovská, František  Hrdlička
11. 8. 2004 Czechtek: Vlastnické právo může vykonávat i nájemce
10. 8. 2004 Pomsta je sladká? Štěpán  Kotrba
11. 8. 2004 Ke Karlu Hoffmannovi: Štěpán Kotrba neporozuměl mému argumentu Jan  Čulík
10. 8. 2004 Británie: Imigrační úředníci kontrolují "cize znějící" cestující v londýnském metru
10. 8. 2004 Bezprizorní Miloš  Kaláb
10. 8. 2004 Outfoxed: Nový americký film, který kritizuje propagandistickou televizi Fox News
10. 8. 2004 Svatý Grál, aneb "Ano pane premiére" Jaroslav  Pour
9. 8. 2004 Karel Hoffmann: "Žádám spravedlnost!"
10. 8. 2004 Radiace je zdravá
11. 8. 2004 Pochybné hodnoty ruského autora ze Slovenska Jan  Čulík
11. 8. 2004 Černo-žlutý Frankfurt Sergej  Chelemendik
7. 8. 2004 Hospodaření OSBL za červenec 2004
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
22. 11. 2003 Adresy redakce
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
17. 6. 2004 Provizorní umístění starých archivů

Sergej Chelemendik: My ... ich! RSS 2.0      Historie >
11. 8. 2004 Pochybné hodnoty ruského autora ze Slovenska Jan  Čulík
11. 8. 2004 Černo-žlutý Frankfurt Sergej  Chelemendik
10. 8. 2004 O naší kletbě Sergej  Chelemendik
9. 8. 2004 Co děláme my -- jim Sergej  Chelemendik
6. 8. 2004 Kdo koho kdy ojebe či ojebal Štěpán  Kotrba
6. 8. 2004 Co udělali oni -- nám Sergej  Chelemendik
6. 8. 2004 Revitalizovaný model rusko-slovenského Švejka 21. storočia Pavol  Janík