11. 8. 2004
My s nimi vyběhneme 4.Černo-žlutý FrankfurtV říjnu roku 2002 jsem po čtyřleté pauze opět navštívil knižní veletrh ve Frankfurtě nad Mohanem. Hlavní dojem z výstavy: na celý "Východní blok" se světový knižní a vydavatelský business zvysoka vykašlal. Jeden poloprázdný pavilón, kde se pro celou padesátimilionovou Ukrajinu našly přibližně čtyři metry čtvereční. Hned vedle Turků, Kurdů a Řeků. Ruská expozice se vyznačovala tím, že si přinesla tabuli dvakrát tři metry v podobě tříbarevné vlajky. Pod tabuli umístili počítač a nějakou ženskou, která se na zákazníky dívala jako vlčice, v duchu nejlepších tradic ruského servisu. Víc už tam nebylo nic, dokonce ani židle. Naši vydavatelé posedávali, opírajíce se zadními částmi svého těla o knižní police, a byli živou ilustrací ruského frazeologismu "sedět jako kokot na tyčce". Toto je čtvrtá kapitola kontroverzní knihy ruského autora žijícího v Bratislavě Sergeje Chelemendika s názvem "My objebiem ich", kterou uvádíme na pokračování. |
Důležité jsou však dojmy ze samotného Frankfurtu. Tolik mezinárodní svoloče, tedy chátry, kolik je jen možné vidět ve frankfurtské tramvaji v průběhu jedné jízdy, v moskevském metru neuvidí člověk za půl roku. Turci, Kurdové všech druhů, nějací poutníci ve špinavých bílých rounech -- a všechno svoloč. Na každém kroku Albánci: kosovští, makedonští a jiných odrůd. Natolik bezohlední, že v centru města hrají skořápky jako kdysi v Moskvě v Jižním přístavu. Jakoby celá tato intersvoloč něco hledala nebo na něco čekala. Z nějakého důvodu se pro ně všechny našlo místo v tramvaji v nejbohatším německém městě. Velmi výrazně jsme tam chyběli my. Zvláště pak naše svoloč, která by s celou místní svoločí byla hotová raz dva. Tak jako v Praze nebo v Budapešti. Naši vypasení evropští bratři se co chvíli připlazí k nám po kolenou a budou škemrat, abychom jim podstrčili část z naší svoloče. Co nejvíc a hned. Každému našemu banditovi udělí řád Čestné legie, jen nás, bratříčku, zachraň, dej nám vydechnout od náporu černo-žlutých přistěhovalců, kteří našli v Evropě vhodné prostředí pro bydlení a rozmnožování. Na tramvajové zastávce ve Frankfurtu stála buďto Kambodžanka, nebo Thajka, škaredá jako noc, zřejmě vyřazená dokonce i z nenáročných místních vykřičených domů, s kočárkem, ve kterém sedělo napůl bílé dítě. Moudrá frankfurtská tramvaj nejenom že před ní otevřela dveře, ale ještě k tomu vysunula speciální plošinu, na kterou bylo třeba vynést kočárek. Naše žlutá sestra ani okem nemrkla -- ještě to tak, aby ona tahala kočárek na plošinu, když je dítě napůl bílé! V celém voze byl jediný Němec, který soustředěně popíjel z plechovky pivo. Vyskočil ze svého místa a vynesl kočárek s napůl bílým dítětem. Žlutá sestra kupodivu vystoupila po schodech sama. Tedy nečekala, než Němec vynese i ji. Němec plaše pronesl "bitte", nicméně budoucí vládkyně Evropy znovu nevydala ani hlásku. Ona přece ve Frankfurtu nepotřebuje němčinu, ať se Němci učí indočínsky. Před frankfurtskou městskou radnicí se konala svatba -- podle místních to byla jedna z těch nejtypičtějších. Ženich byl Němec, přibližně třicetiletý mladý muž, docela k světu. U nás v Saratově by musel ženské od sebe metlou odhánět. Nevěsta pocházela zase z Indočíny, měla dvě indočínské děti. Soudě podle přítomnosti dětí, nebyla nevěsta až zas takovou pannou. Nicméně, co v jejich Indočíně ne všude schvalují, ve Frankfurtě přijímají s nadšením. Šťastný německý otec již dvou "hotových" indočínských dětí se dusil tichou radostí. Na obou stranách šťastného páru stáli příbuzní, u Němce ti němečtí, u Indočíňanky ti indočínští. Žádné řeči, neboť jejich rodné jazyky jim v tom překážely. Takže mlčeli a jenom se usmívali. "Naši vypasení evropští bratři už všechno prosrali!" Tento závěr jsem si několikrát opakoval v průběhu procházky po frankfurtském hlavním bulváru Zeil. Skončili svoji existenci v dějinách, už neexistují. Mezitím co oni vysedávají ve svých bankách a počítají šustící papírky, jejich ulice ovládli Albánci, tak trochu retardovaní v důsledku staletého jeskynního incestu, šťastní, že konečně mohou rozředit svou příliš hustou krev. Frankfurtský Zeil v říjnu roku 2002 představoval obraz geopolitické porážky našich vypasených evropských bratrů. V hustém davu bylo zapotřebí etnické Němce pozorně vyhledávat a tito najití Němci též velmi připomínali svoloč. Nedaleko železniční stanice chytila frankfurtská policie jakéhosi podezřelého. Tři urostlí policajti a dvě policajtky společně prohledali veselého černocha. Policajt v černých rukavicích šmátral černochovi v kalhotách, děvčata ve dvojici ohmatávala špinavý ruksak, druhý policajt zkoumal umaštěné doklady černocha a další cosi říkal do vysílačky. Maje ruce za hlavou, černoch se vzrušeně chichotal, vychutnával si tak pokusy policajta najít něco kriminálního v jeho kalhotách. "Jestliže vás půjde pět na jednoho černocha, brzo budete muset naverbovat k policii všechny Němce," pomyslel jsem si. Následně postavili prohledaného černocha ke stěně a do volili mu, aby dal ruce dolů. Dva policajti mu začali říkat jakési rady, zřejmě velmi směšně, neboť černoch se nepřestával chichotat. Nebál se těchto urostlých chlapíků v zeleném. A děvčatům-policajtkám, zdá se, radil, aby příště též i ony prohledaly jeho kalhoty, rukavice nejsou podmínkou. Černoch totiž ještě nenasákl duchem naší epochy a působil až předpotopně heterosexuálně. Policajti mu vrátili jeho zmuchlané papíry a pustili ho. A všech pět se vydalo chytat dalšího černocha, aby mu opět prošmátrali kalhoty a pustili ho. Vskutku důstojná činnost. Naši vypasení evropští přátelé se obešli bez svého Gorbiho a dokonce i bez perestojky. Babylónské míšení v ulicích jejich měst se teprve začíná. Zatím si ještě neuvědomují, co se stalo. A už vůbec nechápou, že žádné demokratické či alespoň mírové řešení této situace neexistují. Kaiserstrasse ve Frankfurtu, která ještě nedávno byla ušlechtilá a aristokratická, v současnosti představuje doupě pod otevřeným nebem, kde bordely, které narychlo postavily albánské oběti srbské genocidy, se střídají se smradlavými bufety s kebabem a gyrosem. A to není jen tak na chvíli, to už je napořád. Naši vypasení evropští bratři nemají potřebné nástroje na to, aby vyhnali albánské přivandrovalce. Zato Albánci mají účinných nástrojů dost: heroin, "bílé maso", vydírání. Takový detail. Ještě donedávna v západní Evropě obsluhovala v McDonaldech, jak se patří, místní mládež. Postupně se však mezi nimi začali objevovat naši černo-žlutí bratři, kdo ví proč, převážně Indové. Zpočátku jenom jednotlivci, později skupiny a pak zničehonic přešly McDonaldy do rukou indického personálu se všemi z toho vyplývajícími důsledky: pomalostí, leností a ustavičným drbáním se na různých místech, která svrbí, načež těma stejnýma rukama vám servírují jídlo. V Indii je to zvykem. Proč však bezprávní a utlačovaní Indové, kteří se jako hadi plazí přes polovinu světa, aby se nakonec vynořili kdesi v sudetských horách, vytlačili všechny místní z McDonaldů? Protože je jich mnoho, jsou laciní a absolutně je ne zajímají ani lidská práva, ani svoboda, ani demokracie. Starost o tohle všechno ponechávají místním. Ale když už jednou přijdou, neodejdou, ale odejde zhýčkaná místní mládež. Proč se ti stejní Indové stali v německých městech řidiči autobusů a tramvají? Protože naši evropští bratři, žijící v blahobytu, se vypásli. Zdá se jim nedůstojné roznášet talíře v restauracích a řídit tramvaje. Jenže naši černo-žlutí bratři považují umývání talířů ve Vídni anebo v Mnichově za ušlechtilou činnost. A to je konec, to je ten slibovaný západ Evropy. Vyběhneme s nimi, protože v moskevských McDonaldech naše mládež černo-žluté bratry na svá místa nepouští a ani nepustí. A vůbec, my vnímáme věci daleko jednodušeji. Jestliže se rozhodneme, že Ázerbajdžánců přibylo v Moskvě jaksi příliš mnoho, požádáme některé z nich, aby odešli -- a oni odejdou. Trochu jinak se věci mají u našich vypasených evropských bratří. Zanedlouho je černo-žlutí bratři požádají, aby odešli, aby jim nepřekáželi v umývání nádobí a řízení autobusů. A v tu chvíli si s našimi evropskými bratry pohovoříme. |
Sergej Chelemendik: My ... ich! | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
11. 8. 2004 | Pochybné hodnoty ruského autora ze Slovenska | Jan Čulík | |
11. 8. 2004 | Černo-žlutý Frankfurt | Sergej Chelemendik | |
10. 8. 2004 | O naší kletbě | Sergej Chelemendik | |
9. 8. 2004 | Co děláme my -- jim | Sergej Chelemendik | |
6. 8. 2004 | Kdo koho kdy ojebe či ojebal | Štěpán Kotrba | |
6. 8. 2004 | Co udělali oni -- nám | Sergej Chelemendik | |
6. 8. 2004 | Revitalizovaný model rusko-slovenského Švejka 21. storočia | Pavol Janík |