"Je Czechtek opravdu v poslední době to nejdůležitější," ptá se Vlasta Leporská a na ukázku toho, že jsou média, která se zabývají daleko důležitějšími otázkami než BL, které v současnosti "neplní svou veřejnoprávní funkci", přiložila komentář Jiřího Hanáka, který vyšel v deníku Právo. Právo se podle Vlasty Leporské zabývá důležitějšími věcmi, nikoliv jen pseudoproblémy jako BL.

Oprávněně se v Právu pozastavuje Jiří Hanák nad rozhodnutím Stanislava Grosse jmenovat šéfem Úřadu vlády Pavla Přibyla, někdejšího velitele Pohotovostního pluku SNB, který mlátil studenty během tzv. Palachova týdne v lednu 1989, a Miroslava Borníka, který zatčené studenty vyslýchal, ředitelem Inspekce ministerstva vnitra (!). Gross prý s tím "nemá problém", protože oba muži prý prošli řadou prověrek, Hanák však právem usuzuje, že Grossovi a jiným vládním a státním úředníkům "chybí stud". Dovozuje to i z případu ostravské státní zástupkyně Tittkové, která sice v silné opilosti způsobila dopravní nehodu, ale obviněná za to nebude, protože je to státní zástupkyně. Dvojí metr vládne.

Tyto případy jsou samozřejmě otřesné, ale jsou myslím stejně důležité jako případ Czechteku, protože ukazují na vratkost hodnotového systému českého státu. Czechtek je také důležitý, protože dokazuje totéž - mimo jiné též neuvěřitelnou neobratnost Policie ČR, spojenou s brutálně tupým chováním. Ukazuje na hranice svobody v České republice a měl by vyvolat diskusi, jak takovéto případy rozumně řešit.

Organizátoři a účastníci neformálních hudebních "festivalů" pod širým nebem nemají právo okupovat jakýkoliv pozemek a obtěžovat hlučnou hudbou lidi v okolí jen proto, že "chtějí" a "jsou mladí". Na druhé straně byl zásah policie proti Czechteku zbytečně brutální. Státní moc by si neměla z mladých lidí dělat nepřátele: rozumné asi bylo dojít k vzájemné dohodě a mladým lidem umožnit, aby Czechtek neškodně uspořádali někde. (Co takhle na některém z rozsáhlých, neobydlených, vojenských územích v ČR? :) )

Důkazem povážlivé vratkosti státních struktur se zdá být i případ Karla Hoffmanna, který nařídil v noci z 20. na 21. srpna 1968, když do země vtrhla okupační vojska Varšavské smlouvy, aby byly vypnuty vysílače Československého rozhlasu. Selský rozum právem dojde k závěru, že se tím Hoffmann dopustil zrady na vlastním národě. Ovšem český právní řád je natolik nepevný, že ho za to nebylo možno soudně potrestat. Konečný vězeňský trest za to, že Hoffmann "poškodil zájmy Československé socialistické republiky", je výsměchem právu, už jen proto, jak na to poukazuje sám Hoffmann, že potrestání osob, které prokazatelně škodily ČSSR, bylo podle pozdějších právních ustanovení ve všech ostatních případech kromě jeho - zrušeno. Těžko se ubránit dojmu, že se státní struktury prostě stůj co stůj rozhodly Hoffmanna potrestat aspoň nějak.

Tahání osmdesátiletého starce po soudech a věznicích a přizpůsobování práva tomu, aby mohl být potrestán, je povážlivé. Povážlivá je však zároveň i Hoffmannova obhajoba.

Zdá se mi zajímavé, že lidé, kteří strávili celý svůj aktivní život jako exponenti komunistického režimu, nyní svou ideologii odvrhli a argumentují z pozice náhlých, přerozených demokratů, což je postoj, který pro ně byl, když byli u moci, protizákonný, škodlivý a nelegitimní.

Karel Hoffmann si ve svém podání například v tomto smyslu stěžuje, že Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu není nestranný, je politicky zaujatý. Co však Karel Hoffmann čekal? Podle komunistické ideologie, kterou celý život zastával, tomu tak přece z jeho hlediska musí být! Žije nyní v kapitalismu. Celý život přece věřil, že spravedlnost je stranická: v kapitalismu nadržuje "kapitalistům", v komunismu "dělnické třídě". A tak to přece podle něho má být. Kdyby si mu někdo za komunismu stěžoval, že československé soudnictví není nestranné, Hoffmann by se mu vysmál - existuje přece jedině třídní justice! Socialismus je jiná pokročilejší, ekonomická formace, než byl zahnívající kapitalismus a tam žádné principy soudní nestrannosti neplatí...

Hoffmann bolestínsky poukazuje na to, že jeho podání nechtějí sdělovací prostředky publikovat, a nazývá je "samizdatem". Jenže, co čekal? Na to si můžeme stěžovat my, kdo nejsme komunisty. Z hlediska politického přesvědčení komunisty přece kapitalismus musí potlačovat nekonformní názory komunistů... :) Anebo že by Karel Hoffmann vlastně nikdy komunistou nebyl? Takže jeho celá stranickopolitická kariéra byla jen zástěrkou, o ideologii mu nešlo, když se jí nyní tak rychle zbavil ve prospěch víry v demokratickou pluralitu, šlo mu jen o moc?

V tom, že exponenti totalitního režimu nyní využívají na svou obranu argumentů z demokracie, v kterou nevěřili a kterou potlačovali, když byli u moci, vidím rozpor, popření jejich vlastní celoživotní existence.

Zdá se mi pokrytecké, že se lidé jako Karel Hoffmann, kteří celý život v demokracii nevěřili, nyní využívají jejích principů na vlastní ochranu. Pokrytecky tak - aspoň směrem k veřejnosti - popírají komunistickou ideologii, jíž zasvětili svůj život, teď už jen proto, aby si zachránili vlastní kůži?

To, že je nechutné popotahovat zástupně po soudech a po věznicích osmdesátiletého starce (když se českému státu nepodařilo potrestat za zločiny komunismu skoro nikoho jiného), je jiná věc.