Co udělali oni -- nám

Nic dobrého. Když se podíváme na posledních sto let, není možné přejít bez povšimnutí, jak se nás snažili smést ze světa.

Říká se, že jim vůbec nebylo po chuti, abychom byli stejně početní jako smyslní Indové. Vyskakovali z kůže, aby podpořili každou revoluci -- přirozeně, u nás, každou válku -- s námi v hlavní roli, každou kolektivizaci, liberalizaci či demokratizaci -- jenomže nikoliv u sebe, ale opět u nás.

Mohlo by se zdát, že navenek dosáhli svého, neboť nám nedovolili rozmnožit se tak obšírně, jak bychom mohli a jak by se mnohým z nás chtělo.

Poté co skončila naše bouřlivá revoluce, slízali smetánku naší šlechty prostřednictvím Francouzů. Dodnes si vykračují vypasení a líní jako kocour, adoptovaný kolektivem mlékárenského závodu. Tráví geny našich knížat a hrabat, nicméně s mizerným užitkem.

Jednou se přihodilo, že na Krymu urazili našeho vůdce. Stalo se tak v průběhu oběda. Zatímco on je krmil černým kaviárem, tolik vzácným ve válečném hladovém období, oni se ho pokusili ze srandy oslovit strýčku Joe.

Josif Vissarionovič se tenkrát urazil do té míry, že přímo v průběhu oběda jen tak tak, že se neodmítl podělit se s nimi o bohaté plody vítězství podle zásady: pro ně velký kus Německa, pro nás všechno ostatní.

Navíc po tomto jejich hloupém žertu se Josif Vissarionovič hluboko zamyslel nad tím, zda by přece jen neměl osvobodit celou Evropu samostatně a najednou ode všeho. Ale neosvobodil, bál se totiž, že by nám prasklo panděro.

Obával se zbytečně, naše panděro by to vydrželo. Konec konců, vždyť už ani nebylo co osvobozovat: Francouze, kteří se nalízali našich šlechtických genů, a Španěly a Italy, již byli jako dívenky zamilovaní do komunismu a rudých gard.

Jejich vykrmené divize by se roztřásly při pohledu na naši vítěznou sílu a zahanbeně by odplavaly domů. Zvláště kdyby viděly, jak důkladně tato vítězná síla znásilňuje německé ženské pohlaví, s jakou vervou vstřikuje svoje silné geny oslabenému nepříteli. Strachoprdi Amíci by prchali od hříchu co nejdál, aby náhodou i je nepřeřízli.

Tohle byla naše verze Marshallova plánu. Rozsah našeho vstřikování byl znásobený německými sklony ke všeobecné evidenci a kontrole, načež vedl ke vzniku Asociace německých žen znásilněných Rusy, která prý ještě doposud existuje. Její přestárlé členky se na svých pravidelných schůzkách dodnes oddávají hrůzostrašným vzpomínkám.

Tenkrát se Josif Vissarionovič zřekl úmyslu "dojídat" Evropu výměnou za jejich neupřímný slib, že už ho nikdy nebudou oslovovat strýčku Joe, namísto toho aby je shodil do kanálu La Manche a o pár roků později zaházel vodíkovými bombami, které nám darovala skupina jejich vědců, jež s námi blahosklonně sympatizovala.

Už tenkrát jsme mohli založit vlastní Evropskou unii s velkými zásobami potenciální úrodné půdy, jež by sahala od Karpat až po Čínu, s ještě většími zásobami samotných Číňanů, kteří si o sobě ještě tolik nemysleli, neuměli šít plyšové hračky a trpělivě čekali na to, až si vyřídíme svoje záležitosti v Evropě a podíváme se jejich směrem.

Vzešla by z toho docela sympatická Eurusia s jednotnou měnou pod názvem eurubl. Kdyby tehdy náš vůdce netroškařil, bylo by jich velmi málo a nás velmi mnoho. Náš biologický triumf nad nimi by byl takto očividný již dnes.

A někdo z nich by nyní psal knihu o tom, jak oni vyběhnou s námi.

Jako dezert nám podstrčili flekatého Gorbiho, a ten nás vydal i s vnitřnostmi. A udělal to tak, jako ještě nikdo před ním. Kam se na něj hrabou všechna údělná knížata z doby Zlaté hordy, ať už kníže Kurbski nebo hejtman Mazepa!

Vydal nás ve velkém a kdoví proč, že my jsme si toho ani nevšimli. Jaksi jsme to přehlídli. Až později se nám otevřely oči dokořán: hle, vždyť on, ten Jidáš, nás už vydal všechny!

Kde se jen vzal takový Jidáš? Vždyť vypadal jako náš krajan, byl laskavý, oči mu zářily, řeč měl zpěvavou. Říká se, že chtěl jen to nejlepší. Na stavropolském traktoru chtěl u nás vypěstovat anglické trávníky, které sám viděl jenom v televizi. A teď se tváří jako boží neviňátko, aby ho nezasypali plivanci.

Později nás zaházeli kuřecími stehýnky. To je nové maso pro chudáky a ubožáky. Namísto celého kuřete rostou jen stehýnka a část zadku. A strávit je dokážeme pouze my.

Z této hromady zmraženého kuřecího masa a za těžkého funění cara Borise se vyklubala naše nová šlechta. Obrostla sádlem a v jednom okamžiku jí narostla křídla.

Nicméně vyběhneme s nimi stejně tak elegantně, jako se oni naučili pěstovat kuřecí stehýnka, pojmenované po jejich vůdci, rovnou v lednicích a bez přítomnosti kuřat ("Bushovy nožky" -- tak se v Rusku lidově nazývají importovaná kuřecí stehna ze Spojených států, pozn. prekl.).