Certi Bambini je příběh jedenáctiletého Rosaria, který bydlí v témže bytě se sklerotickou babičkou, o niž se stará. Je tedy v podstatě sirotek a spolu se svými kamarády se podílí na trestné činnosti. Film líčí - nepříliš přesvědčivě - drsný život těchto bezprizorných dětí a Rosario během příběhu začne spolupracovat s mafií. Film je zarámován jeho dlouhou cestou metrem, během níž se prostřednictvím flashbacků (retrospektivních sekvencí) odehrává postupně všechno, co Rosario až do této cesty zažil. Cílem cesty je zastřelit muže, jehož mu určila mafie. To Rosario udělá a tím film také končí.

Možná se porotě líbila profesionálně provedená, mechanická práce, typická pro komerční západní film, jehož pojetí se ovšem Certi bambini trochu vymykaly svou aktivistickou snahou "sociálně burcovat". Základním nedostatkem filmu Certi bambini bylo myslím to, že násilí převažovalo nad psychologickou kresbou a schopností režisérů vnořit se přesvědčivě do svých postav. Otázkou také je, zda volat "Žaluji!" nad osudem bezprizorných italských dětí, které se v jižní Itálii prý stávají otroky mafie, vůbec lze hraným celovečerním filmem, o němž si je divák ostře vědom, že to je fikce. Anebo film prostě působil uměle, protože jeho režiséři nepřesvědčili. Že prý je to film o dětství a o bolesti, říkali oba Italové před promítáním filmu. Ani na jedno téma nepřinesli nic hlubšího ani nového.

Daleko více mě zaujaly dva jiné soutěžní filmy, které jsem v Karlových Varech viděl, kafkovský maďarský film Másnap (Nazítří) režiséra Attily Janische a film Tu (Tady) chorvatského režiséra Zrinka Ogresty. Másnap se soustřeďuje na postaršího muže (výborně ho hraje Tibor Gáspár) který přijde na pustý a zanedbaný maďarský venkov (polorozpadlá cihlová stavení s primitivním, neopracovaným dřevěným zařízením uvnitř, nuzně, do hadrů oblečení lidé) převzít zchátralý statek, který zdědil po vzdáleném příbuzném. Krajina je děsivá a zároveň jakoby pohádková. Hlavní postava hledače trochu připomíná Kafkova zeměměřiče, který se v Zámku marně dožaduje audience. Čas plyne a dějí se podivnosti. Hrdinu do pusté krajiny přiveze řidič zrezavělého a zanedbaného náklaďáku, půjčí mu starodávné jízdní kolo s přidělaným motorem na benzín (benzín není k mání) a dohodne se s ním, že ho na stejném místě vyzvedne opět odpoledne v 16.30. Avšak krajina je jakoby pastí: hrdinovi se zastaví hodinky a na místo schůzky s náklaďákem se už nedostaví. V nadcházejících dnech projíždí muž na kole prázdným krajem a na polorozpadlých samotách se ptá lidí, kde by mohla být jeho usedlost. Nikdy se mu nedostane uspokojivé odpovědi. Dvakrát se octne záhadně na zemi vedle kola - v bezvědomí? spadl? Odcizení a dezorientace jsou příčinou sílící úzkosti. Mužova cesta se křižuje s párem zamilovaných mladých lidí, které pronásleduje brutální otec dívky, který nechce, aby se dívka stýkala se svým chlapcem. Hrdina se zaplétá do noční můry. Film začíná mást časovou posloupnost. Muž, hledající zděděnou usedlost, se dovídá, že mladou dívku někdo zavraždil, brutální farmář mu ukazuje ve svém zanedbaném domě její hrubou rakev, přesto dívku však i potom muž několikrát vidí naživu. Ke konci se film stává složitou spletí různých časových rovin. Zřejmě nakonec vyplývá, že vrahem byl sám hrdina, který hledal zděděnou usedlost a rozrušená časová posloupnost napínavého a děsivého, nádherně nasnímaného příběhu je asi jen subjektivní výpovědí hrdinovy patologické mysli. Film má intenzivní atmosféru, jakou Certi Bambini postrádají.

Jiným vynikajícím, silně atmosferickým soutěžním filmem byl snímek Tu (Tady) chorvatského režiséra Zrinka Ogresty. Skládá se z několika samostatných epizod, které jsou sondou do duše a do života bezmocných a zraněných lidí, kterých se nějakým způsobem dotkla balkánská válka. Za metaforu celého filmu lze považovat první epizodu, která je příběhem duševně retardovaného mladíka, který se marně snaží uprostřed válečných přestřelek uchránit zraněného ptáka. V jiné části filmu se režisér soustřeďuje na osamělého, obtloustlého důchodce, který si pouští na magnetofonu kazetu s Bachovými klavírními skladbami. U dveří mu zazvoní dívka, kterou přilákal "v tomto podivném hotelu, kde si pronajala nejlevnější pokoj" právě zvuk Bachových skladeb. Svěřuje se, že je studentka hudby a že bez ní nemůže žít, kdosi jí však ukradl její magnetofon. Pozve důchodce na večeři, chce, aby jí vyprávěl o Záhřebu, který sama dost dobře ještě nezná.

Důchodce u známého opatří další magnetofon, přiloží k dárku své kazety klasické hudby, vyšňoří se do dávno nenošených černých večerních šatů, avšak dívka ve smluvenou dobu nepřijde - do svého pokoje si mezitím přivede mladého muže. Důchodce ji nechá dárek v krabici na chodbě. Když ho dívka omluvně vrací, důchodce odpovídá: "Ale já to tak chci."

V jiné epizodě má mladý student starost o svého otce, který celé noci nespí, stojí u okna a zírá ven, tvrdí, že je všechno v pořádku, "že si jen tak přemýšlí". Nedokáže zpracovat traumata nedávno uplynulé války. Neumím o snímku Tu poreferovat tak, abych dokázal evokovat jeho intenzivní atmosféru. Je to hluboký film, nabízející autentický prožitek lidství, přesně to, co české filmy, prezentované na karlovarském festivalu především v přehlídce za poslední dva roky většinou nemají. Chorvatský film Tu právem obdržel zvláštní cenu poroty. Možná, že se u maďarského filmu Másnap porota zalekla jeho kafkovské "středoevropskosti".