Dobrý český film a jeho americký vzor

21. 7. 2004 / Petr Šafařík

Festival tak zřejmě chtěl představit "klasiku v tom nejlepším smyslu slova", dosud u nás, pokud je mi známo, býval k vidění pouze film Primárky z roku 1960 (u něhož byl Maysles jedním z režisérů), a to jen v úzkém kroužku specialistů. Americký režisér patří k průkopníkům tzv. direct cinema: dokumentárního filmu, který usiluje o co nejbezprostřednější snímání reality. Vyhýbá se komentáři, režiséři nevedou s protagonisty žádné rozhovory (nanejvýš reagují na podněty natáčených osob, nelze-li jinak), vysvětlující titulky jsou omezeny na nezbytnou míru. Za symptomatickou pro úsilí direct cinema snad lze považovat tuto scénu z filmu Running Fence (1978) o land artovém projektu výtvarníka Christa spočívajícím v natažení mnohakilometrového nylonového plotu kalifornskou krajinou a rovněž v byrokraticky i lidsky náročném vyjednávání s úřady i vlastníky pozemků: starý hovorný farmář pozoruje práci Christových zaměstnanců při instalaci látky a své glosy uzavírá s pohledem ke kameře řečnickým "...když se mě teda na to ptáte" ("if you are asking me" - doslovný překlad je zde nezbytný). Zpoza objektivu - kameru vedl také v tomto snímku Albert Maysles sám - se nato ozve: "Já se vás na nic neptal"...

Jinak se samozřejmě nelze domnívat, že by filmy direct cinema přinášely "realitu přesně takovou, jaká opravdu je", některé výroky Alberta Mayslese v Karlových Varech o "vyloučení subjektivity" apod. snad mohly takový dojem vyvolávat. Ve filmové historii i přítomnosti znamená direct cinema hlavně odvahu "jít mezi lidi, být přímo u toho", usnadněnou technologickým pokrokem v podobě výrazně mobilnější filmové techniky. V rovině tvůrčího přístupu vyžaduje vysokou sebereflexi filmařů, vůli opouštět své apriorní přístupy ke světu a otvírat se samotnému dění; v neposlední řadě pak potřebuje vysokou empatii vůči natáčeným, snad i zásadní demokratismus ve smyslu zájmu o druhé. Poněkud kluzce vyjádřeno: filmaři direct cinema se nebojí otřít se o realitu a podstupují riziko, že i ona se otře o ně - a z toho mohou mít pořádné šrámy.

Albert Maysles velmi těží z toho, jakou si dokáže získat důvěru lidí, za nimiž přichází s kamerou (dříve často jen s nejmenším možnám štábem: se svým bratrem Davidem, více než jen zvukařem - podílel se prý narozdíl od Alberta hodně na střihu jejich filmů -, který zemřel v roce 1987; Albertovi je letos již sedmasedmdesát let!). Postavy v jeho filmech jako by zapomínaly na decentní, a přitom tak důslednou přítomnost filmařů - divákům se tak naskýtá velmi intenzivní vhled do jednotlivých životních situací. Natáčení lidé se filmařům obecně vydávají velmi všanc, vždyť pouhý střih v nepovolaných rukou by ve výsledku mohl přinést vše jiné než situačně jednoduché, ale existenciálně závažné sondy, jak je tomu tak často v případě právě Mayslesových filmů. Asi nejvýraznější ze snímků, které jsme mohli v Karlových Varech vidět, byl vedle filmu Obchodní cestující (1968) o podomních prodavačích biblí dvojportrét Grey Gardens (1976) představující dvojici žen z vysokých amerických kruhů. Bezmála osmdesátiletá matka s dcerou po padesátce žijí izolovány v rozpadajícím se domě. Jejich život jako by sestával jen ze vzpomínek a vzájemného špičkování se v ustavičných, více či méně žabomyších sporech: matka, kdysi zpěvačka, je stále rtuťovitou vládkyní domu, překvapující svérázným humorem, dcera trpí nenaplněností svého života. Zčásti kvůli péči o svou matku, zčásti zřejmě z velké "bázlivosti před skutečným životem" se v minulosti na řadě svých osudových křižovatek nedokázala rozhodnout a zůstala u své matky - materiálně zabezpečena, ale nešťastná; také ona však svůj úděl dokáže prožívat s osobitým humorem. Před Mayslesovými (také zde natáčeli bratři Albert a David sami) se dcera oddává - někdy s dojemnou koketérií - samomluvám nad svým "promarněným životem", vzpomíná a také se trochu, opět nesmírně odzbrojujícím způsobem, předvádí. A také se hádá s matkou - přes všechny výčitky, trapnosti a oboustrannou ješitnost (jde přece o pravé americké aristokratky!) je však patrný i základní vzájemný respekt obou žen a - jakkoli místy bizarní - nonšalance obou "zavšivených" dam (ano, zanedbaný dům není zdaleka obýván jen jimi...). Grey Gardens je jakýmsi řetězem "perliček na dně", který tu Mayslesovi vytěžili z všednosti plné samoty a melancholie.

Albert Maysles osobně v Karlových Varech působil velmi pozitivně. Mnozí přitom byli jistě zaskočeni tím, kolik superlativů v úvodech k projekcím a diskusích po nich nonšalantní starý pán věnoval svým vlastním filmům (jedna z jeho společností ostatně produkuje reklamy...). Češi jsou na takovou neskromnost velmi hákliví, zvlášť když se ukáže, že to autor nemyslí s nadsázkou. Maysles si však festivalové diváky myslím získal dokonale, a to především kvalitou svých snímků. Přesto musím uvést jednu vážnou výhradu: stejně často jako zmíněnou sebechválu režisér opakoval - má však na nešvary starých zasloužilých mužů jako je sklon k opakování téhož a jistá názorová uzavřenost, plné právo - distancování se od režijní práce Michaela Moora. Zatímco on se svým bratrem prý nikdy nikomu svým filmováním neublížili, o Moorovi se to prý říci nedá. Ačkoli poprvé, kdy se Mayslesovi v této souvislosti povedl efektní bonmot (ve filmu Obchodní cestující prý uvidíme "jaká opravdu Amerika je, nebude to jako ve filmech Michaela Moora"), režisér sklidil velký potlesk, později už byly publikem jeho kratičké útoky či spíše špílce proti Moorovi přijímány bez takových lehce iracionálních projevů. A to je dobře, Maysles s Moorem totiž nepatří do stejného dokumentárního žánru (a mají celkově jiný naturel), takže podobné poměřování - zvláště tak zkratovité - nemá smysl. V jednom případě byl Maysles přímo nekorektní, zmínil se - bez bližšího vysvětlení - o tom, že si na Moora stěžují i jeho spolupracovníci (prý je zneužívá a Maysles prý zná takové, co s Moorem nevydrželi ani den). Jak řečeno, Maysles má na podobné úlety snad právo, bylo ale nepříjemné vidět, že v postoji k Moorovým filmům zřejmě falešně ovlivnil mnohé posluchače, a to v rozporu s étosem vlastních filmů i proklamovaných postojů.

Britské listy v následujících dnech přinesou můj rozhovor s Albertem Mayslesem, v němž jsme se dotkli i tohoto problému. Tento článek však uzavřu odkazem k domácí kinematografii. Na MFF v Karlových Varech byly k vidění i dva filmy Theodory Remundové přicházející k divákům pod společným názvem Ničeho nelituji, z nichž hlavně ten první - portrét tří žen jedné rodiny - upomíná na Mayslesův Grey Gardens jak tématem, tak filmařským přístupem. Také zde se jedinečným způsobem rozkrývají osudy a životní postoje tří žen poznamenané jejich vztahem k umění, také zde nahlížíme - v několika případech ve scénách vskutku neobyčejné síly - do pekla vzájemného obviňování, sebelítosti, ale i trvajícího zájmu o druhého. A to vše bez přídechu senzačnosti nebo moralizování ze strany režisérky. Nebýt závěrečné stylizované scény tance tří žen - jež je ovšem plně na místě a v logice zvoleného tvůrčího přístupu - mohli bychom zvolat: Hle, jak skvělý příklad direct cinema u nás! Takže jestli chcete vidět velmi dobrý nový český film, neváhejte...

Podrobná recenze filmu Ničeho nelituji je v BL ZDE

Vytisknout