Jako spcifický jazyk, symbol, kód, jehož významu musíme nejdříve porozumět, abychom pochopili sdělení. Nejspíš jsem starý, ale ovlivnil mne strukturalismus a sémantika let šedesátých a sedmdesátých. Ovlivnil mne Jean Paul Sartre a Cizinec Alberta Camuse. Camus mi dal schopnost pochopit archeologii kultury a kontextu situace, která namísto citu a krumpáče používá rozum. Se stejnou brutalitou či se stejnou jemností. Pozorovat a hodnotit svět okolo sebe, aniž bych se ho dotkl. Stát na onom nádraží a pozorovat ostatní, kterak spěchají - nikam.

A stejně jako ve filmu fyzika a filozofa Krystofa Zannusiho Struktura krystalu z roku 1969, Iluminace (Zlatý Leopard MFF Locarno, 1973) či Ochranné zbarvení z roku 1976 lze pak detekovat ve filmu či knize, v jakémkoliv opravdu tvůrčím činu, sdělení plné obsahu - úporně prožitého, žitého. Protrpěného v tvůrčí krizi nalézání jazyka k popisu složitosti světa. Ne zjednodušujícího meta jazyka. Otázky zvažování dobra a zla, smyslu viry a logiky náboženského symbolu, pokory a nalezení skrytého řádu. Tajemství života a smrti. To vše lze nalézt ve filmech Zanussiho. Stejně naléhavé, ale obsahově jiné symboly lze ale nalézt jinde - třeba i ve filmech onoho "řemeslníka -- kolaboranta" Vávry. I když specificky polský, až mysticky katolický kontext Zanussiho je jiný, než epické, nacionalistické až národovecké husitství Vávrovo, lze interpretovat obě poselství jako autentické tůrčí činy. Sdělení, která mají co říct i dnešku.

Milan Šimáček se v článku Rouhavé filmy křesťanství nepopírají v časopise Naše rodina z června 2003 ptá Zanussiho:

Čulík se ptá Ireny Douskové "Je pravda, že když není politický útlak, tak není o čem psát? " Dousková mu prostě odpovídá: "Já ten pocit nemám. Nemyslím si to. "

Ale v té Čulíkově otázce -- přesto že přiznává, že jde o knihu "nepolitickou" -- je předem vykalkulována jednoduchá manipulace s možnou odpovědí. Politické klišé. Možnost jednoduché, ale nesprávné odpovědi. Čulík manipuluje estetickými kategoriemi a směšuje je s politickými a morálními - povrchním, mechanickým způsobem hledá jednduché vysvětlení tam, kde je složité a strukturované drama životního příběhu. Lze najít mezi těmito kategoriemi tak jednoduše rovnítko? Cožpak řada tvůrců, géniů minulosti nebyla politickými dobrodruhy, blouznivci, lidskými troskami či blázny? Cožpak umění musí být morální v životě tvůrce? Ne, je buď krásné, nebo ošklivé. Samo. Je buď opravdové, pravdivé nebo vylhané. Samo. Tvůrce může být a často bývá politický dobrodruh, zhýralec, alkoholik, násilník - a přesto vytvoří něco, před čím zůstaneme v úžasu stát s otevřenou pusou. Tvůrce zemře a po stovce let nevidíme politického dobrodruha, opilce či násilníka - tyrana, ale dílo. Tu neprožitou, povrchně propagační lež je možno vidět například ve filmu Svěráka Tmavomodrý svět. Je ji možno najít v řadě dalších "posametových" a pitom "angažovaných" filmech. Je ji možno číst v řemeslných slátaninách Wiewegha. Je v řadě galerií, které vystavují persifláže umění, neboť estetika je v rozkladu - stejně jako řád světa. Ale přitom ta instinktivně odmítaná "hrozná doba" dle Čulíka financovala a dala vzniknout tomu nejlepšímu, co doposud ze středoevropských a východoevrospkých kinematografií i literatuře na plátnech bylo možno shlédnout. A nebyla to vůbec doba tvůrčího útlaku.

Čulíkův myšlenkový stereotyp "socialismus = říše zla a temnoty" viděný navíc zdálky zpoza Kanálu by možná vyhovoval primitivům v mnichovském Rádiu Svobodná Evropa, kde každý klacek byl dobrý. Dnes už ale působí nešťastně. Zvláště zblízka. Redakci Britských listů došel e-mail čtenáře Jana Hrušky:

Jan Čulík tomu nebohému muži odpověděl - za mne:

Nevím, jaké měl Jan Čulík profesory. Možná má pravdu. Přesto využívá toho, čemu ho naučili. Přesto se nestydí za diplom své alma mater a zajisté si ještě vzpomíná, jakou přísahu skládal při jeho převzetí.

Nemohu házet všechny do jednoho pytle. Musím potvrdit, že jednoho z mých pedagogů jsem si také nevážil, protože nic neuměl. Bojoval jsem s ním po celou dobu studia. Přežil jsem to, on ne. Přesto jsem k němu necítil nenávist, ale soucit. Lítost, protože mu radost z tvorby zůstala utajena a on byl plný hořkosti. Když jsem mu šel na pohřeb, pamatuji si jednu myšlenku, která se mi pak dlouho vracela: "já chtěl mít nepřítele poraženého, ne mrtvého". Ale kvůli jednomu neschopnému muži v pedagogickém sboru ještě nezatratím všechny, kteří mi nezištně dávali své zkušenosti a znalosti. Kvůli tomu nezatratím těch deset let studia. Kvůli tomu nezatratím svou alma mater. Těch zbabělých a bezcharakterních sviní dnes, po patnácti letech "svobody" a "demokracie" potkávám daleko více.

Prošel jsem tehdy třemi vysokými školami (VŠUP, FF UK a FAMU) a nemám kupodivu životní zkušenost jako Jan Čulík. A nevidím pouze dvě barvy - černou a bílou. Jsem takovou výjimkou a nebo jsem byl po deset let "před" a po patnáct let "po" slepý? Nevím...