Zaprvé: žijeme z politického kapitálu, který nashromáždily předchozí generace, a tento kapitál je už téměř úplně vyplýtván. Obrovské přerozdělování, které vedlo k zvýšení životní úrovně dělnické třídy po druhé světové válce, už skončilo. Všude vzrůstá nerovnost a důsledkem je, že se bohatí zmocňují globálních zdrojů. Celé rozsáhlé území Británie, Evropy i Spojených států je restrukturalizováno, aby vyhovovalo vyšším středním třídám. Kupují si druhé a třetí příbytky tam, kde jiní lidé nemají žádné. Sportovní hřiště jsou nahrazována soukromými "zdravotními kluby", škrtají se rozpočty na veřejnou dopravu a dotují se silnice a letiště. Nerovnost příjmů vede nevyhnutelně k nerovnosti příležitostí.

Druhým argumentem je, že ekonomický pokrok je neutralizován sociálními ztrátami. Z nedávné studie New Economics Foundation vyplývá, že náklady zločinnosti za posledních 50 let stouply třináctkrát a náklady způsobované rozkladem rodin čtyřikrát. Peníze, které vydáváme na tyto katastrofy, jsou zahrnovány do oficiální míry našeho "štěstí" - do hrubého domácího produktu. Vyčleňme tato data a zjistíme, konstatuje studie, že naše kvalita života dosáhla vrcholu v roce 1976.

Ale nejhorší je třetí problém: hrozba podnebných změn. Na rozdíl od všech předchozích generací, které čelily možné katastrofě, my jsme, jak se zdá, zcela neschopni porozumět tomu, co nás čeká.

Vyskytly se tři série nových, neočekávaných dat, z nichž vyplývá, že problém s podnebnými změnami je pravděpodobně daleko vážnější, než si kdo představoval. Z práce laureáta Nobelovy cenu Paula Crutzena vyplývá, že stínící efekt sazí a kouře v atmosféře je silnější, než se klimatologové domnívali. Jak jsou starobylé komíny postupně vyřazovány z provozu a svět přechází na čistší technologii, podnebné změny to paradoxně zrychlí.

Zároveň stoupající množství kysličníku uhličitého, jak se zdá, rozkládá světová rašeliniště. Výzkum Chrise Freemana z University of Bangor dokazuje, že kysličník uhličitý stimuluje bakterie, které rašeliniště rozkládají. Rašeliniště se skládají v podstatě z čistého uhlíku. Když z nich vznikne roztok, vzniká kysličník uhličitý, který dál zintenzivňuje rozklad dalších rašelinišť. Jak uvádí časopis New Scientist, rašeliniště v Evropě, na Sibiři a v Severní Americe, obsahují ekvivalent 70 let veškerých globálních emisí uhlíku z průmyslu.

Ještě horší jsou změny v mracích. Dosud klimatologové předpokládali, že vzhledem k tomu, že vyšší teploty na Zemi povedou k rychlejšímu odpařování vody, bude se tvořit víc mraků, ty zastíní Slunce a zpomalí oteplování Země. Teď se ale ukazuje, že vyšší teploty povedou k zmizení mraků. Z výzkumu Bruce Wielického z NASA vyplývá, že v některých částech tropů je už nyní méně mraků než v osmdesátých letech dvacátého století.

Důsledkem toho všeho je, že maximální vzrůst teploty, který předpověděl v roce 2001 Mezivládní panel pro podnebné změny, byl vážně podceněn. Namísto stoupnutí teploty během jednadvacátého století o dosud odhadovaných 5,8 stupňů lze nyní očekávat vzrůst teploty od 10 - 12 stupňů. Sbohem, laskavý světe, píše autor.

Kompletní článek v angličtině ZDE