Rád bych se spíše zamyslel nad těmi aspekty předvolební kampaně zelených, jejího debaklu a celých eurovoleb, které poukazují k hlubším otázkám.

Nevládní aktivity s.r.o.

Prvním problémem kampaně zelených bylo, že lídr kandidátky, předseda SZ a do jisté míry i celá strana byli vnitřně nevěrohodní. Po celá devadesátá léta nás totiž Jakub Patočka, Jan Beránek i další coby aktivisté a aktivistky ekologických hnutí přesvědčovali, že nebojují o politickou moc, že jsou "nevládními" občanskými aktivitami stojícími mimo politické zápasy. Jakub Patočka tehdy získal určité jméno, kontakty, politickou podporu. Ne jako schopný politik, ale jako nevládní ekologický aktivista a předseda Hnutí Duha. Dnes to vše využívá k prosazení své politické strany a potažmo své politické kariéry. Jedná se dle mého soudu o zjevný příklad nemateriálního, politického tunelování.

Ale nejen to. Jestliže Patočka spojil v devadesátých letech velice výrazně svou tvář s nevládním ekologickým hnutím (jehož část také do značné míry ovládl a dosti autoritativně a nedemokraticky v něm potíral opozici) a dnes dal kulturní kapitál, který v něm získal, do služeb Strany zelených a svého volebního úspěchu, poškozuje tím i toto nevládní hnutí. Zejména dával-li během předvolební kampaně svou sounáležitost s ním velmi okázale najevo, např. i účastí na protestním happeningu. Dříve politici lidem z ekologického hnutí říkali: Založte si svou stranu a uvidíme, jakou máte podporu a mandát. Dnes mohou podkopávat legitimitu tohoto hnutí s poukazem na fiasko zelené strany.

Myšlenky nebo tváře?

Strana zelených se stavěla do pozice alternativy vůči ostatním politickým stranám. Takovou podobu se snažila dát i své kampani. Výsledky byly dlužno dodat dosti smíšené. Nepřísluší mi posuzovat nápaditost a úroveň jednotlivých sloganů. Ty ovšem mají tu nepříjemnou vlastnost, že o svých tvůrcích vypovídají leccos nad rámec původního sdělení. Například heslo "stromy by nás volily" je jasným potvrzením častých tvrzení o Patočkově mesianismu - autor se zde staví do role jakéhosi výhradního prosazovatele politických zájmů přírody. Heslo o "registrovaném partnerství" ODS (respektive "Hradu" což je zcela ahistoricky používaná rétorika) a KSČM pak dávají jasně najevo, že navzdory vší rétorice se zelení ještě nezbavili určitých homofobních předsudků, které berou homosexualitu jako cosi "perverzního" (v tomto případě politicky).

Straně zelených se ale zcela jistě nepodařilo vystoupit ze zaběhaného stereotypu personalizace, kdy jsou prosazovány především tváře, a až po nich a jejich prostřednictvím myšlenky. Když se řekne ODS, pak je potřeba ukázat Klause, když komunisté, tak Grebeníčka, Remka a Ransdorfa (posledního z nich tak, aby náležitě vynikla jeho křivá ústa). Když se varuje před klonováním, nebude naklonován nikdo jiný než George W. Bush. A Jakub Patočka neopomenul pochopitelně oblažovat ani svým vlastním obličejem. Strana zelených se tak nedokázala vymanit z dnes převládajícího stereotypu a nabízet své myšlenky přímo, bez zprostředkování pomocí obličejů. Opominula, že takové zprostředkování je nespravedlivé, protože v něm až tolik nezáleží na tom, co kdo říká, jako spíše na tom, jak vypadá. A že při takovém způsobu zprostředkování je kupříkladu mládí nijak nezaslouženou výhodou, zatímco kupříkladu křivá ústa jsou nijak nezaslouženou nevýhodou.

Antikomunistický kýč

Vysloveně konfrontační akce zelené kampaně byla zaměřena proti KSČM. Akci dle mého soudu nelze pokládat za nic jiného než kýč, jehož již tak otřesnou úroveň snižuje i zjevná motivace celé akce - zelení sáhli k lacinému antikomunismu proto, že se snažily soupeřit s KSČM o takzvané protestní hlasy ("chcete-li protestovat, obraťte se na úctyhodnější adresu," vyzvali zelení v doprovodném textu k akci potenciální voliče KSČM). K tomuto účelu se nestyděli obnovit tradici běhů ulicí Politických vězňů. Tedy akcí, které měly poukázat na existenci politických vězňů a upozornit na lidi strádající v kriminálech. Nyní měl běh upozornit na to, že jedna politická strana nemá před volbami ráda druhou...

Tvrzení, kterými svou akci zelení doplnily, plně ospravedlnila Ransdorfovo tvrzení o zelených mozcích. Akce brojila proti "europodrazáctví" KSČM, kterým zřejmě mělo být to, že si tato strana dovolila být proti vstupu do EU a zároveň na kandidovat do europarlamentu. Nezanedbatelná část českých občanů a občanek, která byla proti vstupu do EU, tak zřejmě nemá v "nové demokracii" zelených právo na zastoupení. To je vyhrazeno pouze lidem s "tím správným" názorem. Zástupci a zástupkyně lidí s "tím špatným" názorem by "naší zemi v Evropě udělali ostudu".

Opět se proti KSČM neargumentovalo příliš myšlenkami jako spíše symboly. Zelené neobyčejně rozlítilo komunistické volební logo, na němž unijní hvězdy "rudnou". Rudou hvězdu srovnávali s nacistickou symbolikou a připomínali, že ji měly na sobě tanky, které do Československa přijely v roce 1968. Už nedodali, že se k ní hlásili také mnozí z těch, proti nimž sem tyto tanky přijely zakročit.

Kdo je "strana minulosti"?

"Jste stranou minulosti," psali zelení KSČM. V tom je jistě kus pravdy. KSČM jistě z velké části žije z nostalgie po minulém režimu. Velká část členů navíc zjevně posuzuje svět kolem sebe dokonce prizmatem druhé poloviny čtyřicátých let 20. století, doby před komunistickým převzetím moci roku 1948. Strana je skutečně intelektuálně, kulturně i politicky značně ukotvena v předešlých dobách a nová témata přijímá jen s obtížemi (ale přece). Otázkou je, kde se tedy mezi voliči bere tolik nostalgie po represivní diktatuře KSČ, má-li KSČM takovou podporu. Chyba totiž nebude v KSČM, ale v ostatních stranách, které jí nahánějí voliče.

Jenže proč zelení mluví jen o jednom příkladu "strany minulosti"? Cožpak zde nemáme i jiné strany, prokazatelně ukotvené v minulosti? Podívejme se na ně trochu pozorněji.

Není snad naprosto zjevně "stranou minulosti" ODS? Jestliže KSČM žije z dob čtyřicetileté absolutní moci své předchůdkyně, i ODS žije z dob svého režimu v devadesátých letech a ze svého dohledu nad privatizací v té době. S rozhodujícím přispěním ODS zde vznikla celá nová sociální skupina "podnikatelů na český způsob" o níž mnohé odhady tvrdí, že bude v EU jen stěží životaschopná. ODS tak je stranou minulosti, která hájí zájmy sociální vrstvy minulosti.

A není další "stranou minulosti" KDU-ČSL? Netěží z více než tisícileté (velmi totalitní a velmi zločinné) nadvlády křesťanství a není ukotvena ve dva tisíce let starém světonázoru? Zatímco KSČM nám (s podporou jiných stran) vnucuje sice hloupý, ale v zásadě naprosto neškodný zákon o zásluhách druhého československého prezidenta, politika KDU-ČSL je v mnoha oblastech velmi nebezpečná a značně ztrpčuje život lidem z již tak marginalizovaných skupin.

Je zajímavé, že právě tyto tři "strany minulosti" zvítězily v evropských volbách. A tento úspěch je jen vyvrcholením jejich jiných úspěchů. ODS zahájila poslední kolo boje o politickou moc ve státě, k němuž si vytvořila excelentní mocenské základny jak "shora" (v Evropském parlamentu) tak "zdola" (v krajích, jejichž samosprávu se podařilo gubernátorům z ODS do značné míry proměnit ve skvělou politickou páku). Druhé dvě "strany minulosti" se pak staly "přijatelným" (KDU-ČSL) a "nepřijatelným" (KSČM) jazýčkem na vahách, což jim také dává značný podíl na moci.

Jistěže tyto "strany minulosti" mají velmi nevábnou minulost i přítomnost. Jejich minulost je ale alespoň jasně čitelná a v současnosti dokázali někoho přesvědčit a zmobilizovat. Lídr kandidátky Strany Zelených byl ve své minulosti "nevládním ekologem", zatímco nyní se k této minulosti postavil zády a usiluje o moc. A svou předvolební kampaní dokázal přesvědčit tak maximálně o tom, že se umí bezelstně usmívat a že má značnou důvěru ve "správné" politické názory stromů. A navrch nám dal najevo ještě to, že by nepohrdl mnohým z toho, co vytýkal jiným ve své publicistické práci - od laciného antikomunismu až po podporu pochybných podnikatelů (Michal Kocáb). Na otázku, zda lidé chtějí proti "stranám minulosti" takovouto "novou" stranu dostal jasnou odpověď. Přesvědčil právě tolik voličů, aby se do Evropského parlamentu nedostal a aby dostal finanční příspěvek. Kdoví, třeba mu právě o to šlo...

Vítěz voleb? Nevolič

Skutečným vítězem voleb ale nebyla ani jedna politická strana. Jestliže voličská účast ve volbách dosahovala 28,32 %, pak je zjevné, jak malý mandát mají všechny strany, ať už "vítězné" nebo "poražené". A rovněž je zjevné, že vítězem voleb jsme my - nás více než 70 %, kteří jsme z různých důvodů nešli k volbám. A to navzdory tomu, že z toho nebudeme mít křesla v parlamentu ani příspěvky na činnost.

Protože jsme získali jasnou většinu, mohli by nás alespoň projednou všichni ti "demokratičtí" komentátoři přestat urážet výroky o naší lenosti a moralizovat na téma "občanská nezodpovědnost", eventuelně vydírat tvrzeními, že jsme svým nevoličstvím ve skutečnosti volili tu stranu, která se jim zrovna nelíbí. Namísto toho by se mohli alespoň jednou zamyslet nad tím, jaký má toto nevoličství asi tak význam.

ODS tvrdí, že tyto volby vyslovily voličskou nedůvěru vládě. Skutečnost je ale taková, že vyslovily nedůvěru všem politickým stranám. Skoro tři čtvrtiny voličů daly jasně najevo, že je ani jedna z nabízených politických stran nepřesvědčila o tom, že by pro ní měly hlasovat. To je dost jasné vyjádření nedůvěry.

Po celých volbách do evropského parlamentu tu zůstává jedna otevřená a velmi důležitá otázka: Kolik nevoličů dalo pouze najevo, že je neuspokojuje stávající stranická nabídka, a kolik z nich vyjádřilo svůj odpor k systému zastupitelské demokracie a vlády politických stran a s nimi spojených zájmů jako celku? Kolik bylo v tomto odporu jen odmítnutí stávající politiky a kolik alespoň intuitivní touhy po novém uspořádání společnosti, které by dalo lidem účinnější možnosti podílet se na rozhodování o věcech kolem sebe? Na tuto otázku se těžko odpovídá. Jistým ukazatelem ale je to, že většina lidí nevolila nejen parlamentní strany, ale i strany alternativní, z nichž jednou byla i Strana zelených.

Autor je redaktorem časopisu A-kontra