Jenomže naše kletba spočívá možná jenom v tom, že nějaký nadšenec čas od času zahoří velkým plánem a předělá svatou matičku Rus podle svého tak, že po jeho smrti se z toho nikdo nedokáže vyhrabat.

Prorazí někam okno, kdeco sjednotí, odevzdá moc do ru kou širokých pracujících mas, začne perestrojku. A potom odejde do Mauzolea nebo někam nedaleko něho.

Po smrti takového nadšence se u nás začínají horečnatě hledat konce zauzleného klubka. Buď však nehledají správně, tam, kde je velký nadšenec pustil, anebo se tyto konce rychle někam ztrácejí. Není zvykem, že by se konce v Rusku obvykle nacházely. A tehdy nastupuje období vzpour a nepokojů. Tak jako teď.

Zato samotného nadšence, původce konců, které nemůžeme najít, zaručeně zvěční. Nechť by cokoli napáchal. Historik a klasik ruské literatury Karamzin jen tak tak, že nepřišel o carskou přízeň, když se odvážil nazvat cara Ivana tyranem. Jak to, ruský car -- a tyran!

A kdo dobyl Kazaň, kdo všechno rozšířil a upevnil? Kdo vyháněl Švédy, kdo utlačoval Poláky a Tatary? A vy říkáte tyran -- státník to byl. Car Ivan miloval rodnou vlast.

Takto mírně by zakřikli moralistu Karamazina naši zastánci teorie silného státu v současnosti. Ale tehdy autor Ubohé Lízy dostal pořádnou lekci.

Vyběhneme s nimi proto, že dodnes milujeme cara Ivana Hrozného za to, že utlačoval Poláky. Avšak jakou radost z toho můžeme mít dnes? Zdá se, že žádnou, a přesto ho milujeme. Těšíme se z dávných úspěchů hrozného cara jako ze svých vlastních, poněvadž jsme přesvědčeni, že car Ivan je všechny utlačoval správně. A nejenom on.

"Stalin všechny 'jebal` -- a všechno bylo v pořádku!"

Toto vám poví každý náš v historii vzdělaný důstojník, dokonce i mladý. Přirozeně, neví přesně, koho konkrétně Stalin "jebal", ale ví, že to dělal, a tak to bylo správně.

A vůbec, je to pouze náš ruský problém: velcí nadšenci, kteří předělávají život kolem sebe a umírají, aniž by stihli dokončit své perestrojky? Možná ostatní národy žijí na chlup stejně, akorát na to mají suchý výraz "otázka nástupce k moci"? A jen my, jako šamani, si stále namlouváme: kletba, kletba.

Zakopaný pes je možná pouze v naší příliš hluboké paměti. Zatímco my velké činy svých nadšenců prožíváme příliš dlouho, ostatní se otřepou a jdou dál. Němci se už se svým Hitlerem nějak vypořádali, ale pro nás Stalin dodnes zůstává otázkou současné politické praxe.

Ale Stalina vem čert, vždyť my jsme se doposud ještě ani s carem Ivanem nevyrovnali. Dva tisíce panen zneuctil, je to dobré anebo zlé? Pro něho dobré, ale jaké je to z pohledu velmoci?

My moc milujeme, ale oni se jí bojí. Zapomněli totiž, co je to moc, a nám, co jsme nezapomněli, závidí a pomlouvají nás. Podle jejich názoru jsme všichni na východ od Bobrujska despoti, tyrani a křupani.

Není to tak. Jednoduše my se o moc dodnes bijeme, dodnes věříme v sílu a této síly máme víc než oni.

Nestalo se to včera a nezmění se to ani zítra. Vyběhneme s nimi, protože pro ně jsme -- despoti. A oni pro nás -- ne.