11. 8. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
11. 8. 2004

O historické paměti a o generačních rozdílech

Zdena Bratršovská, František Hrdlička

Do knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem (MF 1993, překlad A. Čechová) zařadil autor Oliver Sacks, americký profesor klinické neurologie, dvě povídky, v nichž se zabývá ztrátou paměti: Jimmie z povídky Ztracený námořník se rozpomíná jen na mladá léta, která strávil za války na ponorkách jako asistent radiooperatéra; subjektivní zážitky i objektivní události z následujících třiceti let (1945-1975) mu vypadly z paměti. Domnívá se, že je mu pořád 19 let; o svém bratru, který se mezitím stal dědečkem, mluví jako o studentovi; snímky z Měsíce pokládá za podvod.

Dr. Sacks mu navrhne, aby si psal deník. Ani tato aktivita neprohloubí Jimmieho vědomí času, neboť je pokaždé znovu překvapen, že už něco do deníku napsal, a mimoto se zmůže jen na povrchní záznamy. "Byly vůbec nějaké hlubiny v tomto člověku bez minulosti, hlubiny trvalého citu nebo myšlenky," ptá se autor, "nebo byl redukován na člověčí atrapu, na pouhé plynutí nespojitých vjemů a příhod?" Jimmie se sice chová přátelsky, ale ve skutečnosti je skleslý a zoufalý (kdyby si to dokázal uvědomit). "Nepocítil jsem skutečný život už velmi dlouho," přizná ve slabé chvilce autorovi.

Zatímco Jimmieho přiměla postupující choroba k rezignaci, pan Thompson, bývalý kupec z povídky Věc identity, je zachycen v ranější, akutní fázi. Je stále vzrušený a při každém setkání nahrazuje bleskově fakta, která zapomněl, smyšlenkami o jiných lidech i jiných příhodách: Protože nepozná svého lékaře, mluví s ním nejdřív jako se svým zákazníkem, pak, když ho doktor Sacks opraví, jako s řezníkem, vzápětí nato jako s mechanikem atd.; podobně si vyfabulovává i vlastní zážitky a vlastní totožnost.

"Zbaven kontinuity klidného vnitřního konstruování vlastního životního románu, je štván k příběhové zběsilosti," konstatuje dr. Sacks. "To, co pana Thompsona zachraňuje a zároveň hubí, je vynucená a obranná povrchnost vlastního života." Lidé, kteří pana Thompsona neznají blíž, ho pokládají za zábavného mluvku, ale, jak pokračuje autor, "ten člověk ztratil cit, kterým rozpoznáváme reálné od nereálného, pravdu od nepravdy, důležité od podružného, závazné od nezávazného." Zatímco Jimmie z prvého příběhu si vskrytu zoufá, pan Thompson má vskrytu panický strach, pro oba ztratil svět smysl.

Vhodná paralela osvětlí někdy problém líp, než by to dokázal přičinlivý rozbor. Myšlení Jimmieho a pana Thompsona rozvrátil Korsakovův syndrom. Myšlení nás, Čechů, poznamenal syndrom totality. Ti starší, šedesátníci a sedmdesátníci, mají často pocit, že se mohli plně realizovat jen v letech 1945-48 nebo na konci let šedesátých, ve zbylých čtyřiceti letech převládala stagnace, konformita a pocit životní šedi, které bychom raději ze své paměti vytěsnili. Byl to skutečný život, nebo ne? Jak o něm máme vypovídat? Porozumějí nám ti, kteří těmi stojatými vodami neprošli? Nač máme teď, v nové politické situaci, navázat? Nerozleptaly nás mezitím strach a rezignace, s nimiž jsme museli žít?

Ti mladší, kteří se narodili v letech 1960-75, jsou na tom možná ještě hůř. V minulosti (která v jejich představě nesahá dál než do prvých let poválečných), nenacházejí nic, oč by se mohli opřít a čemu by mohli uvěřit. Což se dá svět přestavět tak, jak si to představovali pochodující a zpívající svazáci (jejich otcové)? Což se dá systém, aranžující politické procesy, reformovat? Nic nemělo smysl; kdo tu žil, byl nutně nemocný.

Ani díla a skutky disidentů, kteří by se mohli mladým jevit jako potenciální buřiči, nejsou vždy tak nezištné a přínosné, jak doufali. Kde je pravda? Mohou vůbec někoho, kdo patří ke generaci jejich rodičů a prarodičů, považovat za jejího garanta? Politici podle nich usilují jen o to, aby se udrželi v sedle, a vzdělanci odcházejí za lepším do zahraničí.

Pochybují o budoucnosti. "Je vůbec ještě možné psát kritiku, vycházející z otázky po smyslu?" ptá se mladý publicista Martin C. Putna. "Není naším úkolem už jen nějak uspořádat papíry, dokončit dějiny všeho, uzavřít encyklopedie, psát básně, ale tak jako neoklasicisticky, dát si pozor na slova, aby přesně seděla, hlídat, aby to bylo krásné -- ale nic od toho vlastně nečekat?"

Zoufalství, které je v Putnových slovech obsaženo, je, jak se zdá, nelíčené. Jiné mladé kritiky trápí zas rozkouskovanost a nezávaznost současné literární produkce. Nezkoumají ovšem její hloubku, nýbrž faktografii, která není pro uměleckou tvorbu podstatná; vcítění nahrazují poměřováním a přiřazováním.

Tísnivé pocity vyplývají často z omezeného (subjektivního) pohledu. Sleduji-li jen cestu, po níž jsem vyšel, riskuji, že zapadnu do výmolů, zatímco se po obou stranách rozprostírá volná příroda, v níž bych mohl pookřát. Ztrácím-li paměť, ztrácím i vlastní identitu. Oplývám-li sumou vědomostí, hlásím se jen k evropské (osvícenské) představě vzdělanosti; například v anglosaském světě jde spíš o to, zda si člověk umí udělat vlastní názor a zda umí vést dialog. Zmatku, v němž žijeme, se dá čelit tím, že se stane tématem uměleckého díla (srv. Joyce a Fellini).

Hodnoty mizejí teprv tehdy, když je sami zničíme nebo popřeme. Je to tak snadné, jak si to představoval Koniáš, Goebbels nebo Štoll? Připomínka vykupujícího utrpení, jak ji formulují katolicky orientovaní literáti, je často zavádějící: Pokora není v rozporu s oprávněným sebevědomím. Nepožívá-li dílo B. Smetany ve světě stejného renomé jako dílo Schumannovo nebo Chopinovo, je to proto, že svému skladateli sami -- na rozdíl od Němců a od Poláků -- toto renomé upíráme, a ne kvůli menšímu talentu. Podobně lze srovnat spisovatelky Němcovou a Sandovou, cestovatele Holuba a Livingstona apod.

Je-li antikvariát zatuchlý, leží-li v něm knihy bez ladu a skladu, a je-li prvých tucet knih, které vezmu do ruky, bezcenných, neznamená to, že někde v koutě neuvízl literární skvost, který hledám. Vyznívá-li zveřejněná diskuse abstraktně nebo mentorsky, může se na tom podílet neobratnost moderátora, nízký atmosférický tlak nebo nevhodně umístěný reflektor. Čím je indormační šum vyšší, tím silněji se uplatňují iracionální momenty. Sama logika či požadavek dialektického myšlení mne nezachrání před pocitem, že život (svět) nemá smysl. Sám výklad uměleckého díla nezaručuje, že je dílo kvalitní.

Vraťme se k paralele s knihou dr. Sackse. Dalo by se říct, že starší kritici se vyrovnávají s historickou ztrátou paměti spíš chronicky, rezignovaně (jako Jimmie), zatímco ti mladší ji překonávají spíš s blýskavou výřečností (jako pan Thompson)? Bylo by to příliš schematické. Schází nám především kulturní elita. Kontinuitu moderní české literatury, jak známo, narušila druhá světová válka. K. Čapka, J. Olbrachta a E. Hostovského (ne vše, co napsali) lze považovat za poslední generaci prozaiků, kteří usilovali o jednotu obsahu a stylu.

V 60. letech se sice objevilo několik autorů, kteří se pokusili na tuto tradici navázat, ale jejich literární vývoj byl většinou přerván. Mezi nekonformními kritiky, kteří působili po válce, stěží objevíme víc osobností, než byli V. Černý, J. Grossman a B. Fučík. Málokterý publicista mohl nebo může soupeřit s odkazem F. Peroutky.

Všeobecná amnézie přišla naproti tomu vhod některým literárním vědcům a historikům, kteří se dnes mohou znova domáhat úcty, protože jejich někdejší adoraci socialistického umění či komunistických ideálů pohřbil čas. Tím je dán i vztah obou kritických generací. Ti mladší (většinou právem) podezírají ty starší z pokrytectví, ti starší vytýkají mladým (většinou právem) neúctu k autoritě. Nespojuje je důvěra. Chtějí-li se dva lidé (dvě generace) domluvit, musejí si nejdřív vymezit, jaké umělecké a etické hodnoty vyznávají. Musejí odbourat překážky, které jim zatím stojí v cestě. Pro mladé je to nevole vůči starým, která začíná přerůstat v jistý druh rasismu, a pro staré únava. Takový smír bude sice v rozporu jak s třídním bojem starého Marxe, tak s vnitrodruhovým bojem starého Darwina, ale zato může počítat s patronací mladého Vodnáře.

Upravený text z knihy Politikův umělec a umělcův politik

                 
Obsah vydání       11. 8. 2004
11. 8. 2004 Monbiot: "Laskavý svět končí"
11. 8. 2004 Britští občané, bojující v Iráku proti koaličním jednotkám, "riskují obžalobu ze zrady"
11. 8. 2004 Petr Janda: V šedesáti politickým novorozencem Bohumil  Kartous
10. 8. 2004 Spravedlnost na prodej? Jan  Sýkora
11. 8. 2004 Fotky z úklidu po Czechteku
10. 8. 2004 Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda tvoje Dagmar  Seibertová
10. 8. 2004 "Je Czechtek opravdu to nejdůležitější?" Jan  Čulík
11. 8. 2004 Ropa, politika a krev Oskar  Krejčí
11. 8. 2004 Vlády "ignorují hrozbu přílivové vlny"
11. 8. 2004 Pro případné mimozemšťany se Země stává neviditelnou
11. 8. 2004 Politikův umělec a umělcův politik Irena  Zítková
11. 8. 2004 O historické paměti a o generačních rozdílech Zdena  Bratršovská, František  Hrdlička
11. 8. 2004 Czechtek: Vlastnické právo může vykonávat i nájemce
10. 8. 2004 Pomsta je sladká? Štěpán  Kotrba
11. 8. 2004 Ke Karlu Hoffmannovi: Štěpán Kotrba neporozuměl mému argumentu Jan  Čulík
10. 8. 2004 Británie: Imigrační úředníci kontrolují "cize znějící" cestující v londýnském metru
10. 8. 2004 Bezprizorní Miloš  Kaláb
10. 8. 2004 Outfoxed: Nový americký film, který kritizuje propagandistickou televizi Fox News
10. 8. 2004 Svatý Grál, aneb "Ano pane premiére" Jaroslav  Pour
9. 8. 2004 Karel Hoffmann: "Žádám spravedlnost!"
10. 8. 2004 Radiace je zdravá
11. 8. 2004 Pochybné hodnoty ruského autora ze Slovenska Jan  Čulík
11. 8. 2004 Černo-žlutý Frankfurt Sergej  Chelemendik
7. 8. 2004 Hospodaření OSBL za červenec 2004
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
22. 11. 2003 Adresy redakce
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
17. 6. 2004 Provizorní umístění starých archivů

Česká literatura RSS 2.0      Historie >
11. 8. 2004 O historické paměti a o generačních rozdílech Zdena  Bratršovská, František Hrdlička
11. 8. 2004 Politikův umělec a umělcův politik Irena  Zítková
6. 8. 2004 Irena Zítková: La grande dame české literatury Jan  Čulík, Štefan Švec
5. 8. 2004 Několik poznámek na téma LÁSKA Igor  Chaun
29. 7. 2004 Irena Dousková: "Humor je způsob obrany proti agresivitě světa" Jan  Čulík
28. 7. 2004 Irena Dousková, dětství a normalizační komunismus Jan  Čulík
21. 7. 2004 Šťastný život a správná metodologie vědy Stanislav  Heczko
1. 7. 2004 Proč nejsem komunistou   
24. 6. 2004 Svět, který se zřekl šamanů a bláznů Zdena  Bratršovská, František Hrdlička
17. 6. 2004 Zaniklo nakladatelství Catbird Press Jan  Čulík
9. 6. 2004 V pozoru Antonín Jaroslav Liehm
8. 6. 2004 Blízká setkání Emil  Hakl