Dr. Sacks mu navrhne, aby si psal deník. Ani tato aktivita neprohloubí Jimmieho vědomí času, neboť je pokaždé znovu překvapen, že už něco do deníku napsal, a mimoto se zmůže jen na povrchní záznamy. "Byly vůbec nějaké hlubiny v tomto člověku bez minulosti, hlubiny trvalého citu nebo myšlenky," ptá se autor, "nebo byl redukován na člověčí atrapu, na pouhé plynutí nespojitých vjemů a příhod?" Jimmie se sice chová přátelsky, ale ve skutečnosti je skleslý a zoufalý (kdyby si to dokázal uvědomit). "Nepocítil jsem skutečný život už velmi dlouho," přizná ve slabé chvilce autorovi.

Zatímco Jimmieho přiměla postupující choroba k rezignaci, pan Thompson, bývalý kupec z povídky Věc identity, je zachycen v ranější, akutní fázi. Je stále vzrušený a při každém setkání nahrazuje bleskově fakta, která zapomněl, smyšlenkami o jiných lidech i jiných příhodách: Protože nepozná svého lékaře, mluví s ním nejdřív jako se svým zákazníkem, pak, když ho doktor Sacks opraví, jako s řezníkem, vzápětí nato jako s mechanikem atd.; podobně si vyfabulovává i vlastní zážitky a vlastní totožnost.

"Zbaven kontinuity klidného vnitřního konstruování vlastního životního románu, je štván k příběhové zběsilosti," konstatuje dr. Sacks. "To, co pana Thompsona zachraňuje a zároveň hubí, je vynucená a obranná povrchnost vlastního života." Lidé, kteří pana Thompsona neznají blíž, ho pokládají za zábavného mluvku, ale, jak pokračuje autor, "ten člověk ztratil cit, kterým rozpoznáváme reálné od nereálného, pravdu od nepravdy, důležité od podružného, závazné od nezávazného." Zatímco Jimmie z prvého příběhu si vskrytu zoufá, pan Thompson má vskrytu panický strach, pro oba ztratil svět smysl.

Vhodná paralela osvětlí někdy problém líp, než by to dokázal přičinlivý rozbor. Myšlení Jimmieho a pana Thompsona rozvrátil Korsakovův syndrom. Myšlení nás, Čechů, poznamenal syndrom totality. Ti starší, šedesátníci a sedmdesátníci, mají často pocit, že se mohli plně realizovat jen v letech 1945-48 nebo na konci let šedesátých, ve zbylých čtyřiceti letech převládala stagnace, konformita a pocit životní šedi, které bychom raději ze své paměti vytěsnili. Byl to skutečný život, nebo ne? Jak o něm máme vypovídat? Porozumějí nám ti, kteří těmi stojatými vodami neprošli? Nač máme teď, v nové politické situaci, navázat? Nerozleptaly nás mezitím strach a rezignace, s nimiž jsme museli žít?

Ti mladší, kteří se narodili v letech 1960-75, jsou na tom možná ještě hůř. V minulosti (která v jejich představě nesahá dál než do prvých let poválečných), nenacházejí nic, oč by se mohli opřít a čemu by mohli uvěřit. Což se dá svět přestavět tak, jak si to představovali pochodující a zpívající svazáci (jejich otcové)? Což se dá systém, aranžující politické procesy, reformovat? Nic nemělo smysl; kdo tu žil, byl nutně nemocný.

Ani díla a skutky disidentů, kteří by se mohli mladým jevit jako potenciální buřiči, nejsou vždy tak nezištné a přínosné, jak doufali. Kde je pravda? Mohou vůbec někoho, kdo patří ke generaci jejich rodičů a prarodičů, považovat za jejího garanta? Politici podle nich usilují jen o to, aby se udrželi v sedle, a vzdělanci odcházejí za lepším do zahraničí.

Pochybují o budoucnosti. "Je vůbec ještě možné psát kritiku, vycházející z otázky po smyslu?" ptá se mladý publicista Martin C. Putna. "Není naším úkolem už jen nějak uspořádat papíry, dokončit dějiny všeho, uzavřít encyklopedie, psát básně, ale tak jako neoklasicisticky, dát si pozor na slova, aby přesně seděla, hlídat, aby to bylo krásné -- ale nic od toho vlastně nečekat?"

Zoufalství, které je v Putnových slovech obsaženo, je, jak se zdá, nelíčené. Jiné mladé kritiky trápí zas rozkouskovanost a nezávaznost současné literární produkce. Nezkoumají ovšem její hloubku, nýbrž faktografii, která není pro uměleckou tvorbu podstatná; vcítění nahrazují poměřováním a přiřazováním.

Tísnivé pocity vyplývají často z omezeného (subjektivního) pohledu. Sleduji-li jen cestu, po níž jsem vyšel, riskuji, že zapadnu do výmolů, zatímco se po obou stranách rozprostírá volná příroda, v níž bych mohl pookřát. Ztrácím-li paměť, ztrácím i vlastní identitu. Oplývám-li sumou vědomostí, hlásím se jen k evropské (osvícenské) představě vzdělanosti; například v anglosaském světě jde spíš o to, zda si člověk umí udělat vlastní názor a zda umí vést dialog. Zmatku, v němž žijeme, se dá čelit tím, že se stane tématem uměleckého díla (srv. Joyce a Fellini).

Hodnoty mizejí teprv tehdy, když je sami zničíme nebo popřeme. Je to tak snadné, jak si to představoval Koniáš, Goebbels nebo Štoll? Připomínka vykupujícího utrpení, jak ji formulují katolicky orientovaní literáti, je často zavádějící: Pokora není v rozporu s oprávněným sebevědomím. Nepožívá-li dílo B. Smetany ve světě stejného renomé jako dílo Schumannovo nebo Chopinovo, je to proto, že svému skladateli sami -- na rozdíl od Němců a od Poláků -- toto renomé upíráme, a ne kvůli menšímu talentu. Podobně lze srovnat spisovatelky Němcovou a Sandovou, cestovatele Holuba a Livingstona apod.

Je-li antikvariát zatuchlý, leží-li v něm knihy bez ladu a skladu, a je-li prvých tucet knih, které vezmu do ruky, bezcenných, neznamená to, že někde v koutě neuvízl literární skvost, který hledám. Vyznívá-li zveřejněná diskuse abstraktně nebo mentorsky, může se na tom podílet neobratnost moderátora, nízký atmosférický tlak nebo nevhodně umístěný reflektor. Čím je indormační šum vyšší, tím silněji se uplatňují iracionální momenty. Sama logika či požadavek dialektického myšlení mne nezachrání před pocitem, že život (svět) nemá smysl. Sám výklad uměleckého díla nezaručuje, že je dílo kvalitní.

Vraťme se k paralele s knihou dr. Sackse. Dalo by se říct, že starší kritici se vyrovnávají s historickou ztrátou paměti spíš chronicky, rezignovaně (jako Jimmie), zatímco ti mladší ji překonávají spíš s blýskavou výřečností (jako pan Thompson)? Bylo by to příliš schematické. Schází nám především kulturní elita. Kontinuitu moderní české literatury, jak známo, narušila druhá světová válka. K. Čapka, J. Olbrachta a E. Hostovského (ne vše, co napsali) lze považovat za poslední generaci prozaiků, kteří usilovali o jednotu obsahu a stylu.

V 60. letech se sice objevilo několik autorů, kteří se pokusili na tuto tradici navázat, ale jejich literární vývoj byl většinou přerván. Mezi nekonformními kritiky, kteří působili po válce, stěží objevíme víc osobností, než byli V. Černý, J. Grossman a B. Fučík. Málokterý publicista mohl nebo může soupeřit s odkazem F. Peroutky.

Všeobecná amnézie přišla naproti tomu vhod některým literárním vědcům a historikům, kteří se dnes mohou znova domáhat úcty, protože jejich někdejší adoraci socialistického umění či komunistických ideálů pohřbil čas. Tím je dán i vztah obou kritických generací. Ti mladší (většinou právem) podezírají ty starší z pokrytectví, ti starší vytýkají mladým (většinou právem) neúctu k autoritě. Nespojuje je důvěra. Chtějí-li se dva lidé (dvě generace) domluvit, musejí si nejdřív vymezit, jaké umělecké a etické hodnoty vyznávají. Musejí odbourat překážky, které jim zatím stojí v cestě. Pro mladé je to nevole vůči starým, která začíná přerůstat v jistý druh rasismu, a pro staré únava. Takový smír bude sice v rozporu jak s třídním bojem starého Marxe, tak s vnitrodruhovým bojem starého Darwina, ale zato může počítat s patronací mladého Vodnáře.

Upravený text z knihy Politikův umělec a umělcův politik