Vlastnické právo, které právní teorie definuje - pravda, poněkud mlžně - jako stav absolutního právního panství vlastníka nad vlastněnou věcí, má několik základních složek: právo věc držet (ius possidendi), práv věc užívat (ius utendi), právo brát z věci plody a užitky (ius fruendi) a v neposlední řadě právo věc neužívat, nechat ji ležet ladem (ius abutendi), které je teorií chápáno jako součást širšího práva s věcí nakládat (ius disponendi).

Nic vlastníkovi nebrání, aby určitou část svých práv dočasně převedl - zpravidla za úplatu - na jinou osobu. Ta se pak stává nájemcem nebo - podle starší úpravy - pachtýřem věci, a do uvedených práv (a souvisejících povinností) vlastníka po sjednanou dobu vstupuje.

Názor J. Straky, že právo na náhradu škody svědčí pouze vlastníkovi a nikoli nájemci, je zcela nesprávný: nárok na náhradu škody svědčí tomu, komu byla škoda způsobena, a v případě zválené louky to jistě není její vlastník, ale právě jen nájemce, který má právo louku užívat a jemuž velmi pravděpodobně patří i technaři zválená tráva.

"Objev" Milana Šmída v Louči že "CzechTek je důkazem povrchnosti české žurnalistiky" tedy žádným skutečným objevem není, a spíš než o čem jiném svědčí o tom, jak málo se novináři (a jejich učitelé) v právní problematice orientují - což ve svém článku názorně předvedl Jakub Straka.