Irena Ryšánková

Rozhovor s novinářkou Irenou Ryšánkovou nejen o médiích

Rozdíl mezi psem domácím, hlídacím, vlkem stepním a hyenou skvrnitou

22. 7. 2004 / Štěpán Kotrba

Potkávám v Parlamentu mnoho novinářů. Někteří přijdou jednou, odejdou a už je víckrát neuvidím. Ptám se sám sebe, co tam chtěli... Za půlden nemohli pochopit nic a tak i jejich článek bude odpovídat tomu půldni. Z těch, které vídám už delší čas stále ve stejných souvislostech je několik profesionálních a všeobecně respektovaných a někteří, které já osobně respektovat jako novináře nikdy nebudu. Maximálně jako mediální korzáry. Pokud potkávám někoho, kdo píše nikoliv jen zpravodajství, ale hlavně analýzy a komentáře, a potkám ho tu na tiskové konferenci ve dvě hodiny ráno po zasedání vlády, tu na improvizovaném brífingu KDU-ČSL v osm ráno, zajímají mne jeho důvody i názory. Protože znám několik - velmi špatných - politických komentátorů, které jsem ještě nikdy neviděl, že by "byli u toho". Přesto píší či v rozhlase hovoří velmi kategoricky - prakticky o všem. U ničeho ale nikdy nebyli osobně. Nikoho se nikdy na nic neptali. Protože všechno vědí nejlíp.

Irenu Ryšánkovou jsem před mnoha lety potkal náhodou na tiskovce ČSSD - v Brně. Pak na konferenci o Gorbačovovi. Pak na tiskovce ministra obrany. Pak jako redaktorku Impulsu. Pak na sjezdu KSČM. Potkávám ji v posledních letech příliš často u velmi různých situací a souvislostí. A nyní téměř denně v Parlamentu. A i proto vznikl tento rozhovor. Aby čtenář věděl, co si novináři myslí o světě okolo sebe, o čtenářích i o sobě a své práci.

Jako novinářka jste pracovala i pro zahraniční média. Je rozdíl mezi prací pro zahraniční média a pro média česká?
Práce je rozdílná, samozřejmě. Nechci ale generalizovat. Kromě toho, že je člověk nucen psát v cizím jazyce, což je leckdy zábavnější, než by se zdálo (protože i když jazyk studujete, vždycky narazíte na něco, co ještě neznáte, geniální jsou, samozřejmě, dvojsmysly), setkala jsem se s jiným přístupem k informacím. Všechno jsem musela několikrát ověřovat a editor neváhal v mém textu "šťourat" a vyptávat se mne tak dlouho, dokud nebylo všechno pro čtenáře zcela jasné. Pro fantazii ve vytváření informací nebylo místo. Ale nechci generalizovat, to je skutečně jen má zkušenost.
Na druhé straně jsem ale občas narážela na nepochopitelné momenty, kdy jsem kupříkladu dělala s někým rozhovor, který po editování vypadal zcela jinak. Vysvětlení bylo prosté -- zpovídaný se nevyjádřil "politicky korektně". To se u nás, zaplaťpánbůh, neděje. Ale opět opakuji, negeneralizuji. Jinak, samozřejmě, existují rozdíly "technické". Jinak postaví článek Francouzi, jinak Britové...Na rozdíl od Čech jsem se v zahraničních médiích setkala s velmi dobrým profesním zázemím.
Má politická korektnost místo v demokracii nebo je to počínající nová totalita metrosexuality a spotřebitelsko-erotické automanipulace? Mají z médií -- a to i veřejnoprávních -- zaznívat pouze "korektní" názory, se kterými nebudou mít čtenáři i novináři problémy ani u svých manželek či nadřízených, a nebo by měla být mediální sféra obohacena i o (etnicky, kulturně, politicky či genderově) nekorektní témata a výroky? Kde je hranice normality a normalizace?
Co je politická korektnost? Že nahrazujeme jedno slovo druhým? Že jedna z prvních věcí, na kterou jsem narazila, když jsem začala psát v angličtině, byla americká příručka kterak psáti zprávy (mimochodem příšerná), jíž byla půlka věnována tomu, že nemáme psát fireman, ale firefighter a nemáme psát policeman, ale policeperson protože jinak by to bylo sexistické? Tak co potom s přechylováním? Nebo je politicky korektní, když editor upravuje rozhovory tak, že na závěr nikdo nepozná vlastní výroky? Pak je to možná korektní k tomu, o kterém je zmínka, je to ale korektní k tomu, kdo je vyslovil? Je to korektní ke čtenáři? Je korektní být úzkostlivě tolerantní ke všem, aniž bychom vyžadovali, aby byli oni tolerantní k nám? Nebo se všichni odchlupíme?
Pokud začnu uvažovat nad tím, že mohu svým článkem (hovořím o podložených nebulvárních informacích) někomu ublížit, nenapíšu nikdy nic. Nenapíšu komentář, protože si beru na svědomí, že něčí manželka bude plakat? Nepovažuji za normální šťouravé hledání v textech na téma "co by, proboha, mohlo někoho urazit". Každého může urazit něco. A každého něco jiného. Tedy je dobré držet se jednoho: neurážet vědomě. Pokud jdu dělat rozhovor s člověkem, o němž vím, že má vyhraněné názory, záznam si schovám. Každý za svůj názor ručí.
V otázce sexuality jsme liberální, ale na Cowparade se stala "politicky nekorektní" kráva časopisu Maxim s implantovaným zlatým pánským přirozením a nápisem Koule jako kráva. Nápis zůstal a "vizuál" byl zakryt cedulí s nápisem CENSORED. Má to tak být i v žurnalistice?
Já tu krávu vnímám spíš jako symbol. Saháme po tom, co má velké koule a nejsme schopni vnímat jemnější signály.
A tím jemným signálem je sama kráva na ulici a nebo nápis CENSORED?
Ono těch "kravských" signálů je více. Zajímavé je, že "koule jako kráva" nikomu nevadí. Teď mám na mysli ten nápis, který na té krávě je. Ale zlatý úd vadí. Znamená to tedy, že pokud je to napsáno, nic se neděje? Nápis totiž zakryt není. Tedy stáváme si "obrázkovými". Navíc ty koule jsou obrovské -- a ještě zlaté. Kdyby byly menší, také bychom možná neprotestovali? Protože by nebyly tak nápadné? Z toho mi vyplývá, že jsme schopni registrovat už jen to, co je tak obrovské, že se to přehlédnout prostě nedá.
Dalším možným symbolem je to "stádo" samé. Ačkoliv nejsem příznivec laminátových dobytčat, přesto mám dojem, že jsou odrazem nás samých. Některé jsou povedené, jiné méně -- těch nepovedenějších je víc, stejně jako nedokonalých lidí je více a ani to stádo není tak docela stádo. Postávají po dvou, po třech...
A co v politice?
Tam není co cenzurovat. Tam totiž mnoho koulí nenajdete.
A co chlap s gulama?
Myslíte Tošenovského? To posoudí voliči na podzim. Jinak mám pocit, že současní vůdci stád - bez rozdílu toho, zda jsou to "holštýnky" nebo "šarolky", se projevují spíše akusticky, než jako býci.
V čem vidíte politckou potenci? V oplodnění idejemi?
No, pokud jde o ty býky, těm jde spíš o to, nedostat se na jatka...
A co krávy? Vadí vám osobně vtipy o ženách-slepicích či blondýnách?
Ne, nevadí. Odmítám ale klišé, že ženy jsou hloupé. Pochází od mužů, kteří sami moc intelektu nepobrali. Zajímá mne ale, jak ve sněmovně hřímají o věcech, jako jsou potraty či adopce, právě hlavně muži. Patrně tomu rozum lépe ... Jinak se těmhle vtipům taky směju, některé jsou skvělé. Mimochodem, když se ženská směje vtipům o ženských, je to šovinismus? Nebo sexismus? Nebo snad dokonce xenofobie? Pokud jde o krávy - nevím, jak koho, ale mne slovo "kráva" neuráží. Kéž bychom byli všichni tak užiteční. Mléko, maso....
Jako respektovanou novinářku brněnské Rovnosti vás kdysi zvolili do čela krajské organizace a pak i do celostátního řídícího výboru Syndikátu novinářů. Odešla jste měsíc před valnou hromadou. Bez vysvětlení, bez komentáře. Proč?
Protože jsem dospěla do bodu, kdy jsem pochopila, že dělám něco, co by mne bývalo bylo bavilo, pokud by to fungovalo -- nebo alespoň kdybych měla pocit, že je možné to změnit. Jestliže se ale řídící výbor syndikátu, místo plánů na jeho rozvoj, zaobíral vzájemnými výčitkami novinářů -- seniorů, kdo kdy jezdil za socialismu na zámek Roztěž, nemá práce smysl. Po absolvování několika takových výborů jsem pochopila, proč novináři do syndikátu nechtějí. Tříhodinové schůze vprostřed dne, které nikam nevedou, si novinář z deníku skutečně nemůže dovolit. Uvědomuji si jasně, že to, co říkám, nezní příliš hezky, ale bohužel jsem to tak cítila. Zoufalou bezradnost a boj s větrnými mlýny. Když mi došla trpělivost a sdělila jsem na příklad na schůzi ctihodnému orgánu, že plácáme už tři hodiny o ničem a že tedy bychom měli začít mluvit konkrétně, nic se nestalo. Debaty neměly žádná omezení, schůze neměly pevnou ruku řízení. Napadá mne módní výraz "bylo to o ničem".
Žurnalismus prochází krizemi. Dnes může psát a vydávat to napsané téměř každý. Množství "psavců" se začíná blížit množství "čtenářů". Existuje ještě při takovéto demokratizaci a sdílení informací v celosvětové Síti ještě žurnalistika?
Bohužel jsem staromilec, který si myslí, že žurnalista by měl být vzdělaný, tolerantní člověk, který dokáže pregnantně vyjádřit své myšlenky. Ale pokud si internetové stránky najdou své čtenáře -- proč ne.... Za žurnalistiku bych je nepovažovala. Nemyslím si však, že by tím žurnalistika zanikala. Za první republiky si slečny také psaly deníčky a nebyla to literatura. A nikdo to ani netvrdil.
Kdo je dnes vlastně novinář? Je jím i internetový blogger nebo kreativní opisovač agenturních zpráv či jejich editor na firemním internetovém portálu?
To je, jako byste po ně chtěl tu vaši obligátní definici veřejné služby. Žurnalistika je veřejná služba. Novinář je -- podle mne - ten, kdo reflektuje dění světa a informuje o něm. Blogger, není novinář, stejně jako kreativní opisovač agenturních zpráv. Na druhé straně, kdo z nás to v nouzi nikdy, ale opravdu nikdy neudělal, že...
Editor na firemním internetovém portálu také není novinář, je to pracovník toho, čemu se říkalo za mého mládí "propagace". Což není ošklivé slovo. Nemyslím, že by PR nebo reklama nebo marketing bylo cosi, na co se "pravý" novinář dívá svrchu. Je to řemeslo, které chce také své znalosti.
Nemyslím ale, že by to byla novinařina.
Dají se v době rozvolnění měřítek, konvergenci technologií i v době boomu nových médií a bulvarizace "seriózních" deníků určovat minimální kvalifikační či profesní standardy? Mohu požádat o jednovětou definici žurnalisty na úvod?
Pokud jde o kvalifikační standard -- je mi jedno, i kdyby měl někdo obecnou školu. Zastávám totiž názor, že novinářem se člověk rodí -- respektive s talentem k novinařině, stejně jako s talentem ke zpěvu či skoku do dálky. Pokud dokáže svůj talent kultivovat, pak se z něj stane novinář.
Ale dle této definice by byl každý druhý bloger novinář, stejně jako každý řidič závodník...
Vrátím-li se k těm blogům -- přirovnala bych je k vetešnictví. Drtivá většina z nich jsou jen krámy a smetí, ale i mezi jimi se najdou skutečné skvosty.
Vraťme se k publikování na internetu ještě jinak. Jak vnímáte možnosti fenoménu internetu jako masmédia?
V prvé řadě bychom si měli uvědomit jeho obrovskou moc, která je opravdu bez hranic. Internet je na jedné straně nesmírně pohodlný -- všechny zprávy a informace má člověk během chvilky, na druhé straně je tu ale velké nebezpečí zacyklování zpráv. Najdu něco na internetu, považuji to za relevantní informaci, použiji ji a už jsou dva odkazy. Tedy neustálým opisováním získává zpráva na relevanci. A to je nebezpečné, to už začínáme vytvářet virtuální svět, který potvrzuje sám sebe.
Může být svoboda ovlivňování názorů druhých lidí (třebas prostřednictvím internetových médií) bezbřehá?
Dřív stávali řečníci na nárožích a přesvědčovali o své pravdě, nyní ji hlásají na internetu. Pokud to nebudou názory, urážející lidskou důstojnost -- tedy důstojnost druhých lidí, čtenářů, proč ne. A odpovědnost za své názory musí každý posoudit sám a být odhodlán plně nést důsledky.
Ale jsme tím pádem opět u hranic, definovaných krávami v ulicích či sexismem blondýnek... Kde jsou tedy dnes meze svobody internetu?
Tam, kde jsou meze svobody člověka. Nevidím v tom rozdíl.
Kdo má ze svobody internetu užitek a kdo na ni doplácí?
Všichni z ní máme užitek a všichni na ni doplácíme. Množství informací je skvělé, stejně jako jejich dostupnost, ale doplácíme na to duševní leností. Nemusíme se už namáhat. Tučníme na těle i na duchu.
Je anonymita (a s ní uvolněné pudy, abnormality a traumata) součástí svobody projevu pro 21. století nebo je pouhou iluzí, ve které se najdou regulační mechanismy?
Uvolněné pudy a traumata, to zní moc hezky. Ale vzpomeňte si na Utrpení mladého Werthera, podle kterého se páchaly sebevraždy. Lidé jsou stejní. Nepřibylo "úchylů", jen na tom internetu se mohou projevovat bezstarostněji. Místo toho, aby psali anonymy, píší si své nesmysly do diskusních fór. Ale jsou spíš k politování. Regulační mechanismy -- ano, ale jasně dané. Tedy mi nevadí, když policie pátrá po internetových pedofilních pornostránkách. Lidé jsou stále stejní, jen prostředky se mění. A že by internet byl zase tak bezbřeze svobodný, tomu nevěřím. Vždycky po nás zůstane stopa.
Má se vůbec ona "svoboda bez odpovědnosti" regulovat? Hrozí z ní společnosti nebezpečí?
Svoboda bez odpovědnosti je katastrofa. Stejně jako život bez odpovědnosti. Nejsme-li odpovědní, nežijeme. Přežíváme. Ano, svoboda bez odpovědnosti je nebezpečná.
Má tedy existovat žurnalistická regulace či autoregulace a lze se její podobě shodnout? Při poslední válce v Iráku se mnozí západní novináři stali dobrovolně "embedded" u vojenských jednotek a dezinformovali pak své čtenáře, nechali si "opravovat" své články či "vybírat" své fotografie důstojníky. Lze se v tomto institucím - vládě, vnitru či vedení redakcí - bránit cestou "odborových práv žurnalistů"?
Být "embedem" u jednotky je strašně pohodlné. Nosí vám informace pod nos, vyprávějí, jací jsou skvělí a vy za to píšete, jací jsou skvělí a pak se někam vydáte na vlastní pěst a zatknou vás za humny, protože vlastně vůbec nevíte, co se v té zemi doopravdy děje. Nevíte, kdo jsou ti lidé, kteří tam žijí a ani o čem ta válka vlastně je. Ani válka na Balkáně nebyla o těch "šmoulech" (jak půvabně říkali Francouzi modrým přilbám).
Ano, myslím, že proti tomu by se měli žurnalisté bránit. Pokud jde o Irák, tam byli novináři v klidu a bezpečí a ještě psali dojemné historky o to, jak se Joemu stýská po jeho Jennifer, ale říká "my zvítězíme". Já nepochybuji, že takové věci se dějí, ale nemyslím, že neustále. Novinář by neměl být součástí některé z válčících stran. Tím jasně porušuje neutralitu informací.
Na Moravě jste v zanikajících médiích zakládala odbory a vystupovala razantně na ochranu kolegů před nevýhodnými výpověďmi. O vašich "soubojích" s Ivanem Kaufmanem při zániku deníku Impuls se vyprávějí příběhy plné thrillerového napětí a tajemství... Měl by být podle vás Syndikát více masovou odborovou organizací pracujících v médiích nebo více výběrovou profesní asociací a sledovat kvalitatitvní cíle?
Boj s Ivanem Kaufmanem nebyl žádný boj o čistotu žurnalistiky. Kaufman se zachoval jako podnikatel neeticky. Já jsem v "boji" s Kaufmanem neviděla nic osobního, na rozdíl (bohužel) od některých mých kolegů, mluvíme-li o tom napínavém a tajemném souboji. I když občas to s thrillerem docela hraničilo. Ale do boje nesmíme přinášet osobní emoce. Ten, kdo je tam přináší, prohraje.
Jak by měl podle vás vypadat Syndikát? Jaké úkoly by měl syndikát plnit, aby přežil?
Přikláním se k profesní asociaci s tím, že by klidně mohla mít větev pro "pracovníky v médiích". Proč by nemohla, třeba, pořádat semináře pro korektorky o nejnovějším vývoji jazyka? Ti, kteří dělají noviny s námi, "psavci" (to, prosím, berte jako pars pro toto, tedy mám těmi psavci na mysli i televizní redaktory, rozhlasáky atd...) jsou také "lidé od novin" a i korektorky či sazeči jsou závislí na médiích a žijí s nimi.
Jaká by měla být role Syndikátu vůči novinářům - seniorům či vůči novinářům - elévům?
Syndikát, bohužel, sestává drtivou většinou z novinářů -- seniorů. Nic proti nim nemám, ale pracují metodami včerejška, ačkoliv mají úžasné množství informací a řemeslných dovedností. Klidně bych je "zneužívala" jako jakési odborné zázemí. Pro elévy by syndikát spíš měl fungovat jako informační servis.
Řadu odborných časopisů vydává a připravuje jeden člověk či dva, kteří jsou zároveň majiteli i zaměstnanci... Může podle vás být členem Syndikátu novinář malých novin, který zůstane reportérem a současně je vydavatelem?
Ano, může. Syndikát ustrnul na představě žurnalisty jako člověka, pracujícího ve velkém vydavatelském domě. Pokud připustíme existenci malých redakcí, měli bychom nějakým způsobem být schopni posoudit kvalitu, zda jsou to noviny nebo jen soukromý deníček, ovšem otázka je, jak. Připomíná mi to ono Šimkovsko-Grosmannovské "Dobré dílo samo si mezi lidmi cestu hledá, vyhledala si ji Babička ...."
Může vůbec být Syndikát někomu z nich ještě užitečný? Čím?
Ideál? Já si syndikát představuji jako místo, kde se sbíhají informace, kam si novinář můře přijít pro informace, kam může -- třeba -- jít i na to kafe. Aby tam ti lidé prostě věděli, co se kde "šustne". Kde bychom se mohl dobrat právních konzultací. Měl dostat do stavu, kdy bude brán jako autorita. Dám příklad -- když deník Rovnost kupoval jiný majitel a začal propouštět zaměstnance, obrátili jsme se na syndikát. Ničeho jsme se nedosáhli -- kromě toho, že nám tehdejší syndička řekla, že se vlastně nic neděje. A nebyl to jediný případ, kdy jsem se na syndikát obrátila, už jako šéfová regionálního sdružení, s problémem a byla znát evidentní nechuť pomoci mi jej řešit. Takový spolek je k ničemu a má asi takový vliv jako spolek včelařů.
Novinářská práce je - zvláště v těch prestižních oblastech, které nejsou poznamenány firemním, oborovým či politickým public relations - prací individualistickou. Konzervativní komentátor a bývalý politik Miroslav Macek kdysi prohlásil, že "muži pera" jsou většinou "liberálně levicoví". Poradce prezidenta Klause Jakl zase řekl veřejně, že v médiích je větší množství odchylek od normálu - včetně množství konzumentů alkoholu, drog a homosexuálů. Pak se za své soudy musel omluvit. Nicméně právě levice je k homosexualitě i THC liberální... Do jaké míry jsou tyto domněnky pánů Jakla a Macka - podle vašich dosavadních zkušeností - pravdivé?
To bychom se mohli dostat k tomu, co to je vlastně "normální". Nemyslím si, že by novináři byli feťáci a alkoholici, to by brzo skončili. Opilý novinář toho mnoho nenapíše. Ano, uznávám, že míváme sklony k tomu si po stresujícím dni někam sednout na skleničku či kávu, užít si trošku klidu a jakoby "uzavřít den". Ale to je dáno řemeslem. Američané dělali průzkum a zjistili, že stres novináře se rovná stresu vojenského pilota v akci. Obrazně řečeno - po náročném letu politikou prostě potřebujeme vypnout a nechat odpočinout přetěžované šedé buňky mozkové. Pravdou je, že profese žurnalisty vás tak vtáhne do sebe, že se od ní nelze zcela odpoutat ani ve volném čase. A tak mezi sebou i nad tou kávou či panákem mluvíme většinou zase o novinařině a politice.
Myslím, že novináři jsou tolerantnější vůči "úchylkám". Setkáváme se totiž denně s tolika tak různými lidmi a mluvíme s nimi, takže jsme se je naučili prostě posuzovat podle jiných měřítek, než je hodnocení, zda je či není někdo homosexuál. Žurnalistika je do jisté míry tvůrčí povolání a tedy jsou v něm lidé poněkud svébytnější, než třeba účtárně. To, že je žurnalistika individualistická -- to je profesní předpoklad novináře. Taky nemám ráda kolektiv.
Každý novinář si dnes chrání své zdroje informací a je žárlivý na své úspěchy. Každý vyjednává o své práci i odměně individuálně a chová se trochu jako freelancer - homeworker. Technologie mu to usnadňují - digitální diktafony, digitální fotoaparáty, digitální kamery, digitální přenos obrazu, zvuku i dat. Mají se novináři vůbec důvod sdružovat kvůli něčemu jinému, než kvůli mezinárodně platné průkazce?
Ano, mají.
No počkejte, stručností nyní připomínáte bývalého premiéra Špidlu... Já chci slyšet soukromou vizi - ideál Ireny Ryšánkové.
Kdybych byla Vladimírem Špidlou, má odpověď by zněla "děkuji".
A kde je ten ideál? Čekám...
Ale, ale, přece víte stejně dobře jako já, že ideály neexistují. Mirek Dušín určitě taky někdy řekl sprosté slovo. Pouze Jaroslav Foglar o tom neinformoval čtenáře... Možná, že už mi stačí, že ještě existují novináři, kteří vědí, že zpráva je zpráva a komentář je komentář.
Jak vidíte budoucnost médií ne za rok, ale za deset let?
Budou pořád stejná. Pořád stejně budou psát vážně i bulvárně, občas nahrazovat policii, občas budou rýpat. Budou taková, jaká bude společnost. Tak jako tomu bylo před deseti lety. Možná bude dokonalejší internet a technika, ale novináři budou pořád stejní. Jsou to ti elévové, které máme dneska po redakcích. Máte pocit, že jsou nějak jiní? Jsou stejní jako my. Z některých se už klube dobrý žurnalista, někdo je líný, někdo už je "embed" v politické straně ...
Jak si představujete práci novináře v informační společnosti? Nestane se nepotřebnou součástkou v soukolí PR technologií a reklamních časopisů o "zdravém životním stylu" a "úspěších budovatelů globálního kapitalismu"?
Nemyslím si to. I dnes jsou novináři, kteří pro peníze či jiné prebendy, jsou blízcí PR, reklamním časopisům a podobně. Stejně jako teď i potom to bude čistě individuální rozhodnutí každého jedince. Žurnalistika se příliš nezmění, jen se zase o něco zrychlí.
Lze to ještě vůbec? Dnešní zpravodajské portály už jsou průběžníky, dnešní deníky už jsou půldenníky, včerejší zpráva je něco, co si už čtenář nepamatuje... Informace máme odevšad okamžitě ale stále méně jim přikládáme při svém rozhodování význam. Neztrácí tím masovým rozšířením globální informovanosti -- žurnalistikou "tady a teď" - psaná kultura nevratně svou normotvornou a kultivační roli?
Ano, uznávám, že množství informací může být matoucí. Naopak si ale myslím, že psaná kultura by měla být normotvorná a kultivační. A nemyslím, že by svou roli ztrácela. Navzdory všem elektronickým vymoženostem si stejně všichni čteme ty staré dobré papírové noviny. Nemyslím si, že by informace ztrácela svou "informační hodnotu". Jen je jich více a tedy se můžeme rozhodovat podle více zdrojů.
A lze se v tom labyrintu zdrojů ještě vyznat? Není problémem dneška nepřeberné množství neklasifikovaných informací?
Je. Nezbývá než používat mimo techniky a infobank ještě i oči, uši... Vlastní.
Má žurnalistika profesní normy a z nich vyplývající reflexi?
Má etický kodex.
A který? Syndikátní, televizní, rozhlasový, BBC Producers Guideline, Reflexový, Mladofrontí... Který?
Ony ty kodexy jsou i podobné, pokud se na ně podíváte.
Co vše by mělo být základním krédem každého žurnalisty? A co už ne?
Základní krédo každého žurnalisty? Nevím. Možná -- pravdivě informovat. Pokud sáhnu mezi politické žurnalisty, možná bychom si každý z nás měli občas přeříkat větu: nejsem politik, jsem novinář. Někdy už totiž míváme dojem, že bychom to dělali líp, než ti politici - a to je chyba. My jsme od toho, abychom popsali, analyzovali a komentovali realitu, a ne abychom byli spolutvůrci děje.
Kritizovala byste vy sama špatnou práci některého ze svých kolegů?
To je docela ožehavá otázka. Je otázka, co je to špatná práce. Dám příklad. Vidím kolegyni, které si nesmírně vážím pro její profesionalitu, znalosti a bezmeznou pracovitost. Její kolega či kolegyně z téhož média toho mnoho nenapracuje, ale umí činit dojem, že on/ona je ten tahoun, bez kterého by to nešlo. Přitom jej/ji to v podstatě ani nezajímá. Neumím si představit, že bych šla za jejich šéfem a sdělila mu to.
No jo, ale kvalitou žurnalisty je i "nos" na zajímavá témata... Dravost, nezávislost v genech. Onen rozdíl mezi psem hlídacím a hyenou skvrnitou. Pokud někdo zůstane nedotčen tématy a specializací - v tomto případě parlamentarismem, politikou a jejím zákulisím, nebaví se o politice ještě před usnutím či při večeři, politika ho nezajímá, tak mu jeho pracovitost nepomůže. Stane se otrokem bez koncepce, vize, cíle. Stane se dělníkem, nikoliv tvůrcem.
To říkáte, že tvůrce má být líný? Navíc si všimněte věty "v podstatě ji to nezajímá". Pracovitost, vize a zájem o problém. To je, podle mne, znakem tvůrce.
Neříkám, že tvůrce má být líný, ale domnívám se, že každý zedník není stavitel chrámu.
Bez zedníků by chrámů nebylo. Každý tu dravost opravdu v genech nemá. Někdo je pes hlídací, někdo hyena, někdo pes dvorkový. Ale i pes domácí má přece hodnotu. Někomu ale možná dělá dobře -- a i tací jsou -- že dělá jakési "prestižní" povolání. I takové lidi znám. Mimochodem, i pes hlídací se může za jistých okolností přeměnit v hyenu skvrnitou. Jestliže začnou všichni novináři žít se vznešeným pocitem, že jsou "hlídací psi demokracie", tak z toho zblbnou.
Měl by být vůbec novinář tvůrcem? Kde je hranice mezi objektivitou události a subjektivitou pohledu žurnalisty na ni?
Je-li člověk čistý zpravodaj, měl by podávat suchá nekomentovaná zpravodajství. Tedy ten a ten řekl tohle a tohle a jeho protivník na to říká tamto a někdo třetí tohleto. Subjektivismus si mohou dovolit komentátoři a analytici, kteří "jsou od toho". Oni musí vidět dál a otevírat možnosti, co by se mohlo stát, kdyby, jaké jsou pravděpodobnosti vývoje a podobně.
Je špatná práce "kreativní opisování" agentur? Nebo je to prostě jen lemplovství?
Je to intelektuální lenost. Jsou novináři, kteří dokáží na tiskovkách a v kuloárech rozvíjet neuvěřitelné teorie a pak přijdou do redakce a opíšou četku. Ale taky se může stát, že agentura přišla na něco, na jsme my ostatní nepřišli. Nebo se jí podařilo mluvit s někým, s mně nikoliv. Pak je poctivé do článku uvést zdroj té zprávy.
Nebo když si někdo vymyslí domněnku a ta díky se jeho usilovnému "ověřování" rozšíří tak, že je "potvrzena" ze dvou, tří nebo i pěti "nezávislých" zdrojů?? Definujte mi, co je to špatná práce a co už je "zločin" proti žurnalistické etice...
Zločin proti žurnalistické etice je, že se, například, někdo někde v redakci rozhodne, že někoho nemá rád. Pak dostane redaktor za úkol "dokázat, že je blbec". To je za hranicí etiky. Prostě cíleně hledat způsob, jak někoho diskreditovat. Ostatně už jsem také zažila redakci, kdy heslo ranní porady znělo "ukažme těm čtenářům, jací jsou to idioti za ty prachy". To pak je zločin proti žurnalistické etice. Mimochodem, to byla ta výpověď, o které jsem mluvila. Ne, že bych byla tak vznešená, ale pominu-li normální smysl pro to, co už opravdu ne, tak si musím aspoň uvědomit, že profesionální pověst má člověk jen jednu, i když si to mnozí nepřipouštějí ...
Používáte někdy při své práci skrytý mikrofon či jiné metody hraničící se zpravodajskými metodami práce? Souhlasíte s oprávněností v některých případech investigativní žurnalistiky k užití podobných metod?
Musíte mne brát jako parlamentního zpravodaje. Skrytý mikrofon nepoužívám a informace, které mi jsou sděleny jako diskrétní, nezveřejňuji. Neváhala bych použít zpravodajskou techniku v případě, kdybych se jako novinář nachomýtla k nějakému trestném činu a měla možnost touto technikou někoho usvědčit. Mimochodem, myslíte si, že by se vám někdo pochlubil, že tuhle techniku používá? Ale, ale ...
A politická věrolomnost není "trestný" čin? U politiků a dalších veřejných osob, stejně jako u celebrit platí v zahraničí "presumpce viny"...
To si musí s těmi chlapci a dívkami vyřídit volič či konzument. A upřímně řečeno, pokud mi někdo něco řekne do skrytého diktafonu, stejně si to musím ověřit a zacházet s takto získanou informací opatrně... Možná ještě opatrněji, než jindy. Základ je, že informaci ten člověk sdělí, zveřejní, a tím pádem k tomu má nejspíš důvod. Ano, souhlasím, že u těchto lidí platí presumpce viny. Vy máte pocit, že ne?
Existuje vůbec hranice mezi novinářem a pracovníkem PR agentury? Sama teď pracujete ve firmě, která tato měřítka svými aktivitami rozmazává a přitom pracujete jako její parlamentní zpravodajka... Přinášíte čtenářům vašeho serveru zpravodajství ze světa tajemné politiky. Jak si za těchto podmínek zachováváte svou profesní "čest" a "poctivost"? Mají tyto archaické termíny v dnešní době "access journalismu" ještě vůbec význam?
Já se musím přiznat, že mi o mou čest a poctivost (jakkoliv mi tyto termíny evokují muže s krajkovými manžetami, bijící se na kordy) nikdo neusiluje, asi je to věkem... Pokud bych měla mluvit vážně -- zatím se mi nestalo, že by mne nutil můj nadřízený k něčemu, co bych před svým svědomím a etikou žurnalistiky -- jak já ji cítím - neobhájila. Mé zpravodajství, komentáře či politické analýzy nikdo neovlivňuje. Naopak -- mám pocit velké svobody, což paradoxně vede k pocitu velké odpovědnosti. Chápu, že to zní jako propaganda, ale není tomu tak. Jsem dost kritický člověk s lehkými sklony k rebelii. Věřte tedy, že kdyby tomu tak nebylo, na tuto otázku bych neodpověděla. Nebo možná odpověděla...
Mimochodem, "access journalism" existoval vždycky, jen se tomu tak neříkalo.
Pokud jde o "čest" a "poctivost" - tyto charakterové rysy budou mít platnost vždy a všude. Nemá-li někdo kód cti a poctivosti, pak je to charakterová vada. Čímž nechci říct, že bychom měli žít jako hrdinové z románu. Stačí, když si budeme sami sobě schopni přiznat, že jsme třeba nejednali tak docela čestně a poctivě. To je totiž znamení, že tu normu máme ještě v sobě.
Vyvíjel na vás někdo někdy politický či jiný zájmový tlak? Existují ve vaší redakci nějaká tabu, o kterých se nepíše?
Pokud jde o mne, pak říkám jednoznačně, že ne.
A připustila jste si sama někdy, že může být někdo sympatický a jiný ne? Dám vám příklad ze sněmovny -- asertivní a sebevědomý řečník Zaorálek a mediálně traumatizovaný předseda vlády Špidla. Nebo laskavý poslanec Talíř a věčně agresivní ministr kultury Dostál. Jak jste se vyrovnala s mediální přitažlivostí těchto protikladných povah? Všichni stáli už před vaším diktafonem...
Ale jistě, politici jsou také lidé a tím, že jsme vlastně většinou pospolu, dokážeme komunikovat i neformálně. Jde o to, aby se člověk nenechal osobními sympatiemi nenechal převálcovat. Říkám si, že ti agresivní buď mají co skrývat, tak na každého útočí nebo mají intelektuální mindrák. Pokud se dotyčný ke mně nechová sprostě a agresivně, akceptuji rozdíly v jejich povahách. Oni jsou v práci a my také. Což ale neznamená, že bych si občas "nerejpla". Zdravím všechny býky.
Samozřejmě mne baví víc "zkřížit kordy" s někým, kdo je chytrý a umí rychle reagovat a třeba mne i pošťouchnout. Rozhodně víc, než s někým, kdo svou intelektuální nevybavenost kryje sprostými výlevy. O "sprosťácích" si myslím svoje a dávám přednost tichému pohrdání. Proč bych se měla snížit na jeho úroveň... Zajímavá je ta mediální přitažlivost. Rozhodně stojí za to sledovat, podle jakých pravidel se stávají lidé mediálními hvězdami. Taky by mne to zajímalo.
Pociťujete někdy určitou loajalitu k "lovné zvěři" -- takový ten myslivecký zákon "čestného lovu" se všemi omezeními, dobou hájení, nepoužívání ranivého střeliva a tak podobně? A nebo je získaná informace cílem a prostředkem k získání informace další -- bez ohledu na emoce?
Loajalitou myslíte, že na něj nevytáhnu, že má třeba milenku? Budiž jim přáno oběma. Pokud se dozvím něco takového, nevím ani, proč bych o tom psala Nevím, proč bych to jakkoliv šířila. To je každého věc.
Argumenty ze soukromého života opravdu ne. Problémem by mohlo být, pokud by někdo s někým spal -- když už jsme se zapletli do té postele - a ten ovlivnil jeho polickou činnost nějak nepřehlédnutelně. Nebo, kdyby na veřejnosti vystupoval jako zastánce církevních hodnot, manželské věrnosti a byl by štamgastem ve veřejném domě. Pak ano a Bůh mu pomoz.
Jinak argumenty, že XY fetuje člen rodiny nebo YZ má dceru alkoholičku a tudíž to svědčí o tom, že něco nezvládají, považuji za pitomé a neetické. Tohle se totiž může přihodit opravdu každému. "I v lepších rodinách..." Pokud se někomu prokáže, že bil svou ženu -- a i takové politiky znám, učiním si o něm v duchu obrázek. Neb -- přiznejme si to -- o něčem to svědčí.
Ale každá informace vede k další informaci. To vy přece víte.
Jaké jsou vaše meze loajality k zaměstnavateli?
Vždycky jsem obdivovala loajalitu. Je totiž znamením noblesy a úrovně člověka. Dnes bývá, bohužel, tato vlastnost často zaměňována s podlézáním a podkuřováním. Mé krédo je: pokud nemohu být loajální k zaměstnavateli, proč bych tam měla pracovat? Přiznávám se, že si nesmírně vážím Anny Veverkové. Dnes už, pro nás novináře bohužel, bývalé tiskové mluvčí vlády. Byla to výborná profesionálka a přitom vysoce loajální, aniž by kdy překročila hranici ...
Loajalita sahá po hranice mého svědomí. Pokud by mne nutil někdo psát či činit něco, co se rozchází s mým svědomím, pak bych odešla i s rizikem, že budu nějakou dobu nezaměstnaná, což jsem už jednou udělala.
Dnes pracujete jako parlamentní zpravodajka a politická analytička, která se specializuje na levici a média. Dvě traumata mnohých pravicových voličů. Proč tato specializace? Má něco společného s vaší prací v Syndikátu a novinářskými odbory, ve kterých jste působila na Moravě?
Chápu, že traumatem pravice je levice a vice versa -- to je poměrně logické. Ale proč usuzujete, že traumatem jsou i média? Protože občas "vědí"?
Média jsou zajímavá. Zajímá mne, jakým způsobem média odrážejí realitu a jak ji transformují. Protože jsem sama novinář, vidím ty zajímavé posuny ve vnímání události, jíž jsem byla svědkem. Tedy jak z mí kolegové popíší tutéž událost, nač kladou důraz a tak podobně. Interpretace mohou pak být skutečně velmi zajímavé i pro analytika - možná by to stálo za studii.
U levice mne zajímá pro změnu její vývoj. Pokud se pokoušíte dobrat k mým "sympatiím" k levici -- no, myslím si, že levicové strany a jejich politici vědí, že jsem k nim velmi kritická. Já nemám filozofické odůvodnění pro to, proč levice. Levicově orientovaný je podle mne člověk se sociální zkušeností, ze které dovedl vyvodit důsledky pro sebe a svůj životní postoj, názor.
Možná je to tím, že jsem vždycky byla zaměstnanec. Nikdy jsem ani nechtěla být podnikatel. Myslím si totiž, že skutečný majitel firmy -- nikoliv tedy podivný zbohatlík - musí cítit ke své firmě odpovědnost. Je odpovědný nejen za své zaměstnance, ale svým způsobem i za jejich rodiny. Pokud má firmu jen jako prostředek k vlastnímu zviditelnění a tomu, aby dokázal "svým" zaměstnancům, jaký je chytrý, zatímco oni jsou hloupí, takový člověk není podnikatel.
Viděla jsem, jak to funguje ve Francii. Paříž je město, které na první pohled budí dojem volnosti, lelkování a kaváren. Ale není to pravda. Lidé tam pracují tvrdě. Udržet se není lehké. A platí to pro všechny, i pro majitele velkých firem. A soudy se s provinilci příliš nepářou. Kdyby tam někdo nechal zkrachovat úmyslně podnik a nezaplatil zaměstnancům mzdy, pak by mu to možná na chvíli prošlo, ale do několika týdnů by to byla obrovská aféra s velkými tresty. Vždyť tam je trestný čin, i když dáte do banky příkaz a nemáte prostředky na účtu. Tady vám banka maximálně sdělí, že nemáte dost peněz. A je spousta takových odlišností.
Ale abych se vrátila k té levici. Tím, že jsem měla možnost poznat francouzskou "vyšší střední" (naštěstí nikoliv jako česká služka), zjistila jsem, kam patřím. Mohu chodit do Opery, ale jsem příznivec práv zaměstnanců a principu solidarity, i když vím, že je-li člověk majitel firmy, má obrovskou odpovědnost. Možná, že právě to by si měli majitelé firem uvědomovat.
Jak hodnotíte současné složení boardu Syndikátu novinářů? Domníváte se, že dva nově zvolení vaši kolegové z agentury Česká média jsou dostatečně kvalitní novináři a v oboru autoritami, aby mohli reprezentovat novináře České republiky v Evropské unii či na mezinárodních fórech? Jak probíhalo jejich přijetí do Syndikátu? Podle mých zpráv byla Karolína Hloušková členkou jen několik týdnů a už jela reprezentovat Syndikát do zahraničí jako delegátka...
Myslím si, že Karolína skutečně není v syndikátu příliš dlouho, ale já jsem jí přihlášku neschvalovala, tedy o tom nic nevím ... Četla jsem vaše rýpnutí v Britských listech o tom, že Karolína je produkční. Já to ale nevidím nějak tragicky.
Já také ne, neboť jsem četl její reportáže z mezinárodních jednání Syndikátu a byl jsem mile překvapen. Tím, že byly kvalitní a věcné. Snad proto nikde v kamenných novinách nevyšly. Ale měl jsem potřebu upozornit na souvislosti, které jsou očividné. Je na Karolíně, jak se vyrovná s tím, že se může dostat do konfliktu zájmů. Souhlasím s názorem, že soudit máme kohokoliv za to, co udělal, a ne za to, co by mohl udělat...
Já jsem po své zkušenosti s řídícím výborem už ani nechtěla být členem Syndikátu novinářů. Poté, co tam přišla Karolína, půjdu doplatit své příspěvky a zůstanu v něm, protože je pro mne nadějí. Proč? Právě to, co vy berete jako mínus -- tedy že to není "až tak novinář" - je plus. Karolína je člověk, který se "jen tak nedá". Má v sobě značnou dávku realismu a, jak já jsem ji poznala, nepopiratelné manažerské schopnosti. Myslím si, že dokáže dobře kompenzovat některé "šílené nápady", které by tam mohly vzniknout. Je to někdo, kdo zná prostředí novinařiny a médií, ví tedy, co potřebuje a zároveň není "vláčena dějem", jako jsme my, novináři. Já nemohu odejít uprostřed hlasování ze sněmovny a jít na schůzi syndikátu. Jen doufám, že ji to neotráví, jako mne.
Představa, že by výkonní funkcionáři syndikátu měli být výkvěty české žurnalistiky je iluze. Mimochodem -- výraz kamenné noviny je moc hezký...
Děkuji za pochvalu... Na koho si výrok o výkvětu jako iluzi mám vztáhnout? Čili platí ona cynické konstatování o parlamentní demokracii a Parlamentu, ve kterém proto, aby byl doopravdy demokratický, musí mít zastoupení i blbec?
Ale to nemá s intelektem nic společného. V řídícím výboru syndikátu mají být lidé s manažerským myšlením. Představuji si, že elitní novinář by měl dohlížet spíše na etický rozměr. Exekutivní záležitosti musí mít v rukou manažersky myslící lidé, byť volení.
Co ostatní členové řídícího výboru?
To nekomentuji.
Opět ona loajalita?
Berte to, jak chcete.
Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby | Sdělovací prostředky
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 23.7. 2004