Co po washingtonském konsensu?

22. 7. 2004 / Miloš Pick, Jaroslav Ungerman

Za 13 let dosáhly transfery z německého Západu určené na pomoc německému Východu závratné částky jeden a čtvrt biliónu Euro. To si normální smrtelník ani neumí představit - podle našich odhadů by to ve srovnatelných cenách mohlo být asi tak dvacetkrát více než činil Marshallův plán pro celou Evropu. Došlo to tak daleko, že nyní Západ již financuje 45% poptávky Východu.

Přesto se ekonomická úroveň Východu (hrubý domácí produkt na obyvatele) již léta nepřibližuje úrovni Západu (podle našich propočtů míra jejího zaostávání stagnuje již 7 let a je větší než před sjednocením). Jen 40 % dospělých má práci, míra nezaměstnanosti dosahuje hrozivých 20%, pokračuje vylidňování směrem na Západ (počet obyvatel se od sjednocení patrně snížil o více než milion osob). Podle ředitele prestižního výzkumného ústavu Ifa (Sinn) "ještě nikdy v historii průmyslové země nedošlo k takovému propadu ekonomiky" (jsme přesvědčeni, že se však mýlí, primát v tom má totiž nepochybně Rusko a další postsovětské republiky).

Navzdory této gigantické pomoci se nepodařilo uskutečnit rozhodující myšlenku hlavního protagonisty tohoto řešení - tehdejšího kancléře Kohla - že Východ "nahodí motor". A co je ještě horší - chřadnoucí Východ, protože tento stav trvá příliš dlouho, již podvazuje rozvoj Západu, který na tuto pomoc ročně vynakládá 4% svého HDP.

Lze jen litovat, že se tenkrát spoluautor tohoto článku raději nemýlil. Nyní zveřejněná pravda by však snad mohla být alespoň prvním příslibem, že se to s nápravou tentokrát již myslí vážně.

Tři cesty

Zamysleme se proto, proč tak ohromné prostředky přinášejí tak malé výsledky? Při hledání příčin se pokusme nejprve o posouzení tohoto vývoje v širším mezinárodním i historickém nadhledu.

Otázka, která se vnucuje nejdříve, zní: Proč se kancléři Erhardtovi v poválečném, rozbombardovaném Německu podařilo "motor nahodit" nejen okamžitě, ale postupně z něj učinit i jeden z hlavních motorů celé tehdy se rodící evropské integrace?

Svou tržní reformu sice v roce 1948 začal okamžitou deregulací tehdy ještě dožívajícího netržního, válečného přídělového hospodářství. Na počátku ale liberalizoval jen vnitřní trh. A až do roku 1961 ho administrativní devizovou regulací ochraňoval proti vyspělejší zahraniční konkurenci s mnohem vyšší produktivitou.

Tím německá ekonomika dostala čas přizpůsobit se vyspělejší konkurenci a odměnila se mu hospodářským zázrakem. Čtyřprocentní roční růst zvýšil za 10 let její úroveň téměř o polovinu proti předválečné úrovni.

Obdobně tomu bylo i v celé poválečné západní Evropě, stejně jako v Japonsku a od osmdesátých let i u malých asijských "tygrů". Podobně rozvinul v 70. letech svoji reformu i největší tygr - Čína, která tak nastartovala dosud patrně největší hospodářský zázrak lidské historie. Již po více než čtvrt století zdvojnásobuje v průběhu každých deseti let svoji ekonomiku (HDP) díky sedmiprocentnímu ročnímu růstu.

Proč tedy právě dočasná ochrana trhů proti podstatně vyspělejší zahraniční konkurenci hrála a hraje tak důležitou úlohu? Cožpak nemají pravdu liberálové, kteří již od 18. století považují liberalizaci za fundamentální předpoklad soutěžního trhu a odmítají protekcionismus, protože přináší vícenáklady - zdražuje dovoz levnějších zahraničních výrobků a ochraňuje dražší domácí výrobky?

To co tvrdí, je sice pravda, ale není celá - platí jen v krátkodobém horizontu. V zemích podstatně zaostávajících v produktivitě je totiž dražším výrobkem zpravidla ten, který je moderní, technicky a technologicky složitější. Osvojení jeho výroby na úrovni srovnatelné s vyspělou konkurencí však vyžaduje přiměřený čas. A právě k tomu je potřebná dočasná ochrana trhu, která tento potřebný čas může poskytnout a umožní dosáhnout konkurenceschopnosti.

To potvrzuje i historická zkušenost. Dnešní vyspělé země Evropy i Ameriky v 19. století nejprve uplatnily celní i necelní ochranu svých trhů (Liszt, Hamilton) a tím i své industrializace. Jen tak mohly po tisícileté stagnaci evropského feudalismu nastartovat v západní Evropě asi dvouprocentní roční růst (v USA o polovinu vyšší), v průběhu století zvýšit výkony svých ekonomik na šesti až deseti násobek a postupně zlikvidovat předstih anglické průmyslové revoluce (která začala o sto let dříve).

Od sedmdesátých let minulého století však neoliberálové uplatňují pro tržní reformy méně vyspělých ekonomik zcela jinou, šokovou strategii. Ta zahrnuje i okamžitou liberalizaci zahraničního obchodu - okamžité otevření trhů zboží a služeb i vůči vyspělejší zahraniční konkurenci. Tento recept je vyjádřen v tzv. Washigtonském konsensu.

Jsou to pravidla, dohodnutá mezi Ministerstvem financí USA a Mezinárodním měnovým fondem. Pro tzv. šokové tržní reformy méně vyspělých zemí požadují okamžitou liberalizaci, rychlou privatizaci a přísnou makroekonomickou politiku. Nejprve byla uplatněna pro deregulaci ekonomik Latinské Ameriky a v devadesátých letech byla oktrojována pro tržní transformaci postkomunistických ekonomik.

Počáteční rovnováha předčasně liberalizované méně vyspělé ekonomiky se však nemůže vytvořit jinak, než především jejím poklesem - ekonomickou krizí, úměrnou hloubce zaostávání ekonomiky. Namísto toho, aby byl "nahozen motor", je nejprve spuštěn na "zpětný chod". Startovní čára, na níž začíná dohánění vyspělých zemí se tak propadá většinou na méně než tři čtvrtiny předchozí úrovně. To představuje v některých latinskoamerických a zejména v postsovětských zemích propad ekonomik na úroveň, kterou dosahovaly před desítkami let.

Pokud potom má taková ekonomika nadále udržovat rovnováhu a vystoupat z poklesu, má k tomu jen jedinou cestu, jak se ochránit před konkurencí vyspělejších zemí, a tou je cenové podbízení - nízké mzdy, extrémně podhodnocené kursy měn a když to nestačí, pak v poslední době k tomu ještě přibývá i daňový dumping.

Pro méně vyspělé ekonomiky je to mnohem nákladnější řešení než dříve uvedená cesta ochrany vnitřního trhu. Cenové podbízení nevyhnutelně vede k tomu, že vyspělé země výrazně odčerpávají prostředky z méně vyspělých. Tímto masivním transferem prostředků se ochuzuje méně vyspělá země o investiční zdroje pro svůj růst i prohlubuje svou relativní chudobu. Je to pomalejší a nákladnější cesta - motor jde na "pomalejší chod a s dražším palivem".

Celé velké části světa byly tak sraženy zpět a zbržděny ve svém hospodářském a sociálním rozvoji. V etnicky nehomogenních státech nevyhnutelně přerůstaly ekonomické a sociální krize v etnické spory a vedly k rozpadu soustátí. V etnicky nejsložitějších oblastech - od Balkánu přes Kavkaz až po Indonésii - vyústily dokonce v krveprolití.

Kancléř Kohl však zvolil ještě riskantnější cestu. K okamžité liberalizaci trhů zboží i služeb na Východě přidal okamžitý skok do společného trhu práce a rovněž ke společné měně se Západem Německa. Tím však současně zapojil Východ i do společného trhu s EU a potom i do Eurozóny. Tento počáteční šok vyvolal dokonce navzdory nesouhlasu tehdejšího presidenta Bundesbanky, který raději odstoupil z funkce. Těmito kroky však Kohl znemožnil, aby Východ si mohl chránit svůj trh cenovým podbízením, jak by to odpovídalo logice věci..

Ekonomika Východu se tímto trojitým skokem dostala do trojité pasti - nemůže mít příliš nízké mzdy, protože jinak by lidi z Východu nadále ve značném rozsahu utíkali na Západ. Nemůže však, na druhé straně, mít mzdy vyšší než je dosahovaná produktivita, neboť výroba by byla dražší (měla by vyšší mzdové náklady než konkurence). Přitom produktivitu nelze zvýšit "přes noc". A za třetí, nemůže své vyšší náklady překlenout nízkým kursem své měny, protože tu už nemá (je společná).

Tuto trojitou past se nepodařilo rozevřít ani po třinácti letech. Východ Německa v roce 2002 sice dosáhl 78% úrovně mezd a nemzdových nákladů práce, ale jen 71% úrovně produktivity Západu. V porovnání se Západem jsou tedy jeho náklady práce v poměru k úrovni produktivity vyšší 1,1 krát.

Proti období počáteční krize, kdy tento poměr vyskočil až na 1,4, se ho sice podařilo již do roku 1996 stlačit přibližně na dnešní úroveň, ale od té doby se v podstatě nemění. Je jasné, že mezi jednotlivými odvětvími a podniky existují značné rozdíly, ale ani tato průměrná úroveň nemůže být eliminována přiměřeným podhodnocením kursu vlastní měny, protože jako taková již neexistuje.

Naproti tomu ve středoevropských zemích, které nyní přistupují do EU, nízké mzdy a výrazně podhodnocený kurs měny umožňují udržovat tento poměr na mnohem nižší úrovni - 0,2 až 0,5. Podstatně vyšší poměr mezi mzdou a produktivitou na východě Německa než dosahují tyto země ukazuje, že v míře cenového podbízení jim německý Východ konkurovat nemůže.

Koeficient vyšší než 1 dokonce znamená, že podniky Východu se dostaly do absurdní situace. Místo čelení levnější konkurenci cenovým podbízením je vyšší náklady než na Západě nutí dokonce k opačnému postupu - k předražování (nebo je odsuzují k nerentabilnosti). Tím tyto podniky jen dále znásobují svá rizika ztráty konkurenceschopnosti a svou bezvýchodnost.

Absenci uvedených standardních nástrojů ochrany trhů zboží a služeb na Východě měla suplovat ohromná solidární pomoc Západu. Aby splnila svůj úkol, musela by být přednostně zaměřena k profinancování uvedeného převisu mezd nad úrovní produktivity, a to možná zcela nestandardními cestami, přiměřenými mimořádné situaci - ať již nižšími daněmi, či podporou investic, subvencováním pracovních míst a podobně.. K tomu však dosud směřují (podle Spiegelu) jen asi 4% této pomoci a další 4% do výstavby infrastruktury. Převážná část směřuje naopak do sociálních transferů - 47% obyvatelstva žije ze sociálních dávek. Tím se tedy celá pomoc omezuje na injekci do poptávky Východu po nabídce zboží převážně podniků ze Západu (a tedy na úkor podniků Východu). Tlumí se tak jen rostoucí důsledky, ale jen málo resp. vůbec to nepomáhá k překonávání příčin a naopak je zřejmě prohlubuje. Možná, že tak alespoň přispívá ke zmírnění katastrofy, aby nebyla ještě hlubší.

Mnohem mírnější vnější pomoc nově přistupujícím méně vyspělým zemím "Jihu" EU pomohla k tomu, že integrace jejich ekonomik s EU proběhla bez větších poruch, i když se zcela nevyhnuly částečným výkyvům. Bylo tomu tak patrně především proto, že tehdy ještě nešlo o současný skok i ke společné měně a také liberalizace zahraničního obchodu (zejména snižování cel) a trhu práce byla postupná a po delší přechodné období byly připuštěny četné výjimky (na rozdíl od Východu Německa). Přitom pomoc EU nebyla směrována k projídání, ale hlavně k podpoře ekonomického růstu a sbližování s vyspělými země

Známe jen tři případy, kdy se méně vyspělým ekonomikám podařilo liberální cestou vyšvihnout mezi vyspělé země zcela hladce: "učebnicový" Hong-Kong a částečně Izrael a Irsko. Všechny však měly zcela nenapodobitelné podmínky - mnohonásobný počet krajanů v zahraničí (v případě Irska dvacetinásobný). Ti v nemalé míře investovali své úspory do mateřské země. Hong-Kong jako brána do kontinentální Číny nesporně z této neopakovatelné polohy získával četné přínosy. V případě Izraele a Irska byla přídavkem i značná vnější státní pomoc (USA, resp. EU). Tento "penězovod" byl převážně orientován na investice do kapitálu, ne do spotřeby.

Možná východiska

Má vůbec smysl vzdychat po Erhardtovi, když na počátku německého sjednocení byla tato cesta promarněna a dnes je již Východ Německa na dně propasti, do které jej zavedla Kohlova cesta? Je ještě možnost návratu?

Putinovi se ze dna ještě hlubší propasti podobný "reparát" podařil. V Jelcinově éře byla také okamžitou liberalizací zahraničního obchodu odvržena ochrana trhu před vyspělejší zahraniční konkurencí, kromě toho se skoro rozpadla státní moc a hlavní bohatství přešlo do rukou hrstky oligarchů. Výsledek se dostavil.

Hrubý domácí produkt se propadl na polovinu - na Ukrajině a v jiných postsovětských republikách dokonce na 40%. To asi v ekonomické historii civilizovaných zemí skutečně nemá obdoby nejen v mírových dobách, ale ani v nejhorším období dosud nejhorší války lidských dějin se takového rozvratu sovětské a ruské ekonomiky nepodařilo dosáhnout ani Hitlerovi. Ani když jeho armády okupovaly Sovětský svaz až k branám Moskvy a Leningradu, dovnitř Stalingradu a Kavkazu, neklesl výkon sovětské ekonomiky pod 70 % předválečné úrovně.

Mnozí zahraniční státníci, včetně našich, přitom pobízeli Jelcina, aby pokračoval v těchto reformách, i když v té době již i Henry Kissinger upozorňoval, že to nejsou reformy, ale katastrofa.

Je možná až s podivem, jak "málo" stačilo Putinovi k tomu, aby překonal tento marasmus a dosáhl obratu: obnovil elementární funkce státu a zavedl ochranu trhu před vyspělejší zahraniční konkurencí včetně celní ochrany. Motor se podařilo rychle "nahodit" (také vzhledem k mimořádně nízké úrovni), roční růst dosahuje asi 6 % a úroveň HDP opět alespoň překročila 80% úrovně Gorbačevovy éry. Možná, že reformy ještě nejsou všeobsáhlé. Možná ani oživení není dosud všeobecné, ale je převážně taženo tradičními ruskými "monokulturami", jako je ropa, plyn, začínají se však probouzet i další odvětví počínaje vojenskoprůmyslovým komplexem. Možná to zatím ani není hospodářský zázrak. Je to však alespoň zmrtvýchvstání Ruska.

Může však tuto zkušenost opakovat i Východ Německa?

V rovině čistě teoretické si to představit dovedeme. Obnovit ochranu trhu zboží a služeb i vlastní měnu Východu oplátkou za ochranu trhu práce Západu. Východ by konečně mohl "nahodit svůj motor" a Západ brzy alespoň částečně přiškrtit svůj "penězovod", ale životní úroveň Východu by se pak mohla úměrně tomu propadnout. Bylo by to levnější řešení, ale hlavně pro Západ, kdežto účet za Kohlův experiment by zaplatil Východ, který ho nezavinil.

Prakticky si to však představit nedovedeme (takové řešení by patrně vyžadovalo i obnovu vnitrostátních ekonomických hranic atd.). Tím spíše nechápeme hlasy těch, kteří vinu za tento stav připisují lenivosti Východu a chtěli by jen přiškrcovat "penězovod" bez ohledu na to, jaké zhoubné důsledky by to pro Východ mělo. Nezaznívaly podobné požadavky některých českých politiků před rozpadem Československa?. Marně tehdy i spoluautor této analýzy varoval před požadavky M. Macka na zastavení penězovodu, protože prý "nejsme pojišťovna" (Pick, Je v našem zájmu být pojišťovnou, Rudé Právo, 6. 11. 1992). Stejně tak nechápeme požadavky politiků jiných zemí, aby Německo právě v této své těžké hodince přednostně plnilo Pakt stability.

To ale znamená, že je již možná nevratně promarněna možnost snadného a rychlého "reparátu" a zbývají jen mnohem těžší, nákladnější a pomalejší řešení. Budou patrně hledána v podmínkách pokračující trojité liberalizace, kterou Kohl spoutal obě ekonomiky Německa. K cenové konkurenci bude tedy asi možno využívat jen daňového podbízení. To ale vyvolává více otázek než odpovědí. Bude to stačit k překonání tak hluboké zkázy, nebude třeba i dalších injekcí pro povzbuzení investic, včetně zahraničních? Bude k úhradě stačit přesměrování dosavadních transferů k těmto cílům, když restrikce sociálních transferů také nemůže překročit meze, které by vyvolaly nový exodus na Západ? Bude to v silách Západu Německa v rámci dosavadních rozpočtových pravidel Paktu stability?

Nezačíná tento gigantický úkol přerůstat v úkol celé EU ? A není to konec konců tak, že se takové řešení může stát součástí vysoce naléhavé otázky pro celou EU? A co když potom vyústí až do úvah na téma, zda je současné pojetí a uplatňování Paktu stability plně slučitelné s osudovými prioritami nejbližší perspektivy, k nimž patří především růst ekonomiky a konkurenceschopnosti, jakož i bezporuchové přistání a dozrání nově přistupujících ekonomik?

Proto možná náměty komise vlády SRN k daňovým úlevám nebo prázdninám - např. i formou svobodné zóny nebo zón - míří k jádru věci. Jsou ale dostačující a přiměřené velikosti problému ?

Poučení pro nás

I transformaci československé a české ekonomiky zahájili naši "pilní žáčkové" podle Washingtonského konsensu a navíc přidali "náš vynález" - kuponovou privatizaci (o které byli přesvědčeni, že právě ona přivede naši ekonomiku k prosperitě). I u nás to vedlo k okamžitému hlubokému propadu ekonomiky, který však byl vydáván za příslib urychlené restrukturalizace a ozdravení ekonomiky (čím hlubší a radikálnější řez, tím rychleji se podaří vyřešit problémy a rychleji překonat období transformace). I u nás tato krize měla nejen dlouhodobé ekonomické a sociální důsledky, ale značně přispěla i k rozpadu Československa, ke snaze Slovenska zachránit se před krizí, která přišla z Prahy. Snad ale alespoň předchozí vývoj - včetně transferu solidární pomoci Česka Slovensku, která přesáhla i intenzitu západní pomoci německému Východu a dosahovala až 6% HDP Česka - přispěl ke kultivovanosti tohoto rozvodu.

V letech 1997 -1998 následovala ještě další krize, vyvolaná jak hlubokou nerovnováhou zahraničního obchodu a následující měnovou krizí, tak i nepřiměřenou politikou centrální banky.

I u nás, po liberalizaci zahraničního obchodu je jeho ochranou proti vyspělejší konkurenci hlavně cenová konkurence. V dnešních podmínkách neoliberálně globalizovaného světa to však vede k tomu, že přidanou hodnotu našeho vývozu prodáváme do vyspělých zemí za poloviční ceny. Celý výrobek vyvážíme "jen" o čtvrtinu levněji než vyspělé země, ale na jeho v tuzemsku vyrobené části připadá jen poloviční cena, protože zbývající část pohltil drahý dovoz. Tím jim transferujeme asi 15% našeho HDP - mnohem více, než se nám v ideálním případě může vrátit vnější pomocí a než jsme dávali Slovensku. Přesto mnohem méně, než tento "penězovod" do vyspělých zemí ukrajuje v zemích nejchudších.

Od roku 1999 se tehdejší Zemanově vládě podařilo obnovit alespoň mírný, tříprocentní růst, i když nižší než v okolních středoevropských tranzitivních ekonomikách., kde dosahuje 4 - 5%

Dnes, po téměř 15 letech je HDP jen o necelých 10% vyšší než před transformací a v poměru k úrovni EU(15) - v přepočtu na obyvatele v paritě kupní síly - dosahuje asi 63%. Náš odstup se tak ještě asi o osm až deset procentních bodů dále prohloubil (oproti roku 1989) a přitom restrukturalizace naší ekonomiky dosud není dovršena, Ve srovnání s uvedenými zeměmi, kde došlo k nejhoršímu propadu, to jistě není žádná katastrofa. Ale s hospodářským zázrakem to také nemá nic společného.

Nejvyšším příkazem by proto měl být rychlejší růst ekonomiky (HDP) a její konkurenceschopnosti a to především cestou přechodu od cenové ke kvalitativní konkurenci, k využívání znalostních faktorů zvyšování produktivity, jako jsou zejména investice do vědy a výzkumu, informatiky, vzdělávání, sofistikovaných výrob a služeb s vysokou technickou a technologickou úrovní. Je to cesta sledovaná i celou EU na základě tzv. Lisabonského programu, což se podivuhodně i v dnešním globalizovaném světě některým malým, zejména skandinávským zemím s velkou úlohou státu daří více než největším zemím EU.

Tato cesta však naráží na odpor stoupenců opačné cesty, kteří se snaží spíše tento obrat brzdit. Jejich snahou je naopak pokračovat po cestě Washingtonského konsensu a ještě dále rozvíjet jeho prvky prohlubováním cenové konkurence - ke mzdovému a kursovému dumpingu přidat i dumping daňový.

Přitom vůbec nevnímají, že naše situace je opačná než v případu Východu Německa. Naše cenové podbízení i mezi středoevropskými zeměmi, přistupujícími do EU, patřilo již v roce 2002 k nejhlubším. Koeficient úrovně jednotkových nákladů práce v poměru k úrovni Západu Německa dosahoval na Slovensku 0,2, u nás a v Maďarsku 0,3, v Polsku 0,4 a ve Slovinsku 0,5.

Někteří naši ekonomové dokonce navrhují lámat světové rekordy a dále snižovat, nebo dokonce plně zrušit přímé daně podniků. A to přesto, že již v roce 2002, tedy před jejich současným snižováním, podíl přímých daní v poměru k HDP u nás a na Slovensku patřil k nejnižším v celé OECD. Německo a Francie nyní navrhují společný postup EU proti tomuto dumpingu.

Vedle těchto požadavků se stoupenci této cesty snažili prosadit ještě další velký "skok", předčasné přistoupení ke společné měně Euro. Bylo to zřetelné i ve střetech o koncepci reformy veřejných financí. Naši neoliberálové požadovali především urychlený vstup do Eurozóny- a to pokud možno již od roku 2007 (mj. s poukazem na to, že tak hodlá učinit Maďarsko. To však již takový termín dávno opustilo). Tomu se měla podřídit i "radikální" míra a rychlost snižování schodků a konsolidace veřejných rozpočtů bez ohledu na ekonomické a sociální důsledky, zejména bez ohledu na míru zaostávání naší produktivity a konkurenční zralosti za vyspělými zeměmi EU.

Zkušenost Východu Německa by měla dostatečně plasticky ukázat hazardnost takového skoku a měla by vést k hlubokému zamyšlení nejen z našeho, ale i ze širšího pohledu, co by to pro Evropu znamenalo, kdyby zde vzniklo ještě další ohnisko destabilizace.

I někteří představitelé EU (Solbes) nebo Evropské centrální banky (Trichet) varovali před takovým přeskakováním pořadí hlavních cílů. Nejbližším cílem našeho sbližování s úrovní EU musí být dosažení reálné konkurenceschopnosti, tj. snížit odstup v ekonomické úrovni a v úrovni produktivity práce. Teprve pak může následovat přednostní orientace na přípravu vstupu do Eurozóny a může přijít na pořad nominální sbližování včetně dosažení maastrichtských kriterií.

Také některé mezinárodní analýzy (WIIW Vídeň) připisují náročnosti tohoto úkolu i vliv na zpomalení vývoje velkých vyspělých ekonomik EU v druhé  polovině devadesátých let.

Je proto dobře, že vláda i ČNB se shodly na společné strategii přístupu do Eurozóny, která jej vyváženě podmiňuje dosažením jak nominálního sbližování s EU podle maastrichtských kriterií, tak vytvořením předpokladů v reálné zralosti ekonomiky.

Tím však střetávání těchto dvou koncepcí nekončí ani u nás, ani ve světě. Je příznačné, že již neprobíhá jen standardním střetáváním politických proudů a stran, ale spíše napříč politickým spektrem. Neoliberální myšlenky a jejich hlasatelé dnes pronikají všude jako jediná "moderní spása" pro všechny.

* * *

Již Goethe ukazoval, jak velký rozdíl může být mezi "Wahrheit" a "Dichtung".

"Neviditelná" ruka trhu, pokud je osedlána viditelnou rukou státu, může znásobit sílu člověka. Bez toho však může být silou zkázonosnou. Kolaps Východu Německa není jen kolapsem jedné země, který ukazuje, jakou dlouhodobou zkázu může způsobit třeba jen krátkodobé vítězství emocí, pýchy a ideologie nad zdravým rozumem. Je to současně i soumrak celého světového názorového - ekonomického i politického - neoliberálního proudu, který se v éře globalizace dokonce pasoval na hlavní směr. Je zarážející, jak je snadné vymazat zkušenosti dvou století iluzemi a znovu tolik lidí zlákat líbeznými tóny nové flétny. Není to však poprvé v historii lidstva.

Nepřísluší ekonomům hledat viníky, to je věc především politiků a právníků a konec konců voličů. Ekonomové však mají povinnost hledat s pokorou k pravdě včasné poučení pro budoucnost, aby nebylo nalézáno až na dně zkázy. To je totiž příliš drahé učení.

Vytisknout