Také se toho o celé problematice hodně napíše; mohlo by se zdát, že školství opravdu zaměstnává přetížený a nedostatečně zásobovaný myokard společnosti (krev by byla, ale po předchozím pouštění žilou jsme nyní postiženi chronickým ucpáváním cév), jenže reformátorům i jejich oponentům jde vesměs jen o to, jak do toho nenasytného chřtánu nacpat co nejméně, aby rozpočet zůstal víceméně celý. Není tedy divu, že při tom neustálém propočítávání, porovnávání a následném přepočítávání se dávno vytratilo to, co je sice z hlediska rozpočtů naprosto bezvýznamné (neboť schopnostmi politicko-ekonomických plánovačů nepropočitatelné), co však bez ohledu na tupozrakost nekompetentních kompetentních zůstává smyslem školství jakožto instituce. I Stanislavu Grossovi by už někdo pošeptal, že se mluví o vzdělání.

Vzdělávání samozřejmě není smyslem jediným. Školství vykonává i jiné funkce, sekundárně socializuje, představuje žádoucí modely společenské konstituce, ujasňuje a profiluje člověku jeho společenské postavení. Tyto funkce však jsou buď zastupitelné, anebo na vzdělávací proces teprve navazují. Vzdělání tak zůstává primárním cílem, jehož nelze ve stále se zahušťující společnosti dosáhnout jinou cestou než institucionalizací.

Z vyjádření oficiálních představitelů společnosti mám dojem, že jejich obecné chápání vzdělání je spojováno s jeho imanentní exkluzivitou. Ta je zaručena společností v tom smyslu, že poskytuje vzdělání jedinci, který pak na jeho základě zaujímá adekvátní sociální status a uspokojuje tak jeho prostřednictvím své individuální požadavky. Z toho dále vyplývá, že společnost je jen určitým trpným činitelem (málem bych konstatoval obětí), který využívá jen externalit vzniklých po dosažení vzdělání pro uspokojování soukromých zájmů. Je to jako vystřižené z Hobbesova Leviathana. Člověk by nevěřil, jak hluboko do historie jsou aspiranti Komenského odkazu schopni zajít pro inspiraci. Kupodivu se tento názor vyskytuje konsensuálně napříč politickým spektrem, ačkoli by se mu hlavně při náhledu zleva dalo leccos vytknout. Pardon, snad jen komunisté by rádi vzdělávali podle jiných představ.

Akcentace vzdělání jako individuálního faktoru je tak hrozně pomýlená, že se mi zdají tyto názory těžko uvěřitelné. Nezbývá tedy, než se pustit do objasňování rudimentárních faktů, které by měly být všem angažovaným známy. Tehdy by nebylo nutné na to upozorňovat a žili bychom nejspíš ve společnosti, která si svůj opravdový vztah ke vzdělání plně uvědomuje.

Jako všechno má i vzdělání své příčiny a důsledky. Substancí vzdělání a jeho stálým impulsem je lidská jedinečnost ve vztahu řešení konfrontace člověka se svým životním prostředím. Jako jediný sobě známý tvor je člověk schopen nejen se životnímu prostředí přizpůsobovat, ale také ho přizpůsobovat sobě; člověk vytváří kulturu jako prostředníka mezi sebou a životním prostředím, do kterého se sama kultura začleňuje.

Kultura je nejsilnější lidská zbraň v "boji" s přírodou. K tomu, aby mohla kultura existovat a vyvíjet se, je ale nutné být schopen ji neustále aktivně ovlivňovat. Je nutné mít určitý nástroj její tvorby a manipulace s ní -- tímto nástrojem je vzdělání. Člověk je také ve svém celku zvláštní tím, že není ochoten a vlastně ani nemůže stagnovat na dosažené úrovni, neboť je - řečeno metaforicky - stále jen v půli cesty mezi zvířetem a bohem. Objevená řešení problémů svého života tak neustále zdokonaluje, aby následně objevoval řešení nová, která více vyhovují jeho potřebám. K tomu ovšem musí nejprve mít takový nástroj, který je schopen nějakého zdokonalení či objevování dosáhnout. Je tedy logické, že vzdělání (jeho obsah) musí být nutně vždy před kulturou samotnou.

Potřeby člověka kladené na něj nutností vyrovnávat se s okolním prostředím nejsou jedinými předpoklady vývoje vzdělání. Jednak kultura ve své složitosti stále více potřebovala užívání tohoto nástroje pro vlastní sebepochopení (psychologie, sociologie) a také samotné vzdělání se začalo v posledních desetiletích reprodukovat (teoretické obory přírodních věd, informační technologie).

Mohlo by se zdát, že vzdělání, které jako nástroj vzniklo, tedy může být za nástroj kulturní existence dále považováno. Není tomu tak.

Vzdělání nepůsobí na kulturu jen tím, že ji zkvalitňuje, ale také ji se stejně nerovnoměrnou rychlostí zahušťuje a komplikuje. Je pouze zásluhou (či vinou) rostoucího objemu civilizačních znalostí a vědomostí, že nejsme schopni se dost dobře vyznat ve vlastním organismu člověka i lidstva, a že na všechny otázky takto položené existují minimálně dvě protichůdné odpovědi.

Kultura se tak dostává do situace, kdy sama o sobě už není jen jednoduchým komunikátorem mezi živočišnou podstatou člověka a jeho život přesahující výjimečnosti, ale sama se svou složitostí stává závislá na schopnosti člověka správně se v ní zorientovat.

Kultura se nepředpokládatelně vymyká z lidské kontroly právě proto, že člověk nevěnoval značnou pozornost jejímu růstu. Člověk doslova zasel s úmyslem vytěžit co největší úrodu a uvědomil si jen část následků, jaké to přinese. Dvacáté století lidstvu s brutální silou a výmluvností ukázalo, kam tato cesta vede. Schopnosti člověka vytvářet jakoby převyšovaly jeho schopnost o vytvářeném uvažovat z absolutního hlediska i schopnost vytvořené plně kontrolovat. Běh lidských dějin tak často připomíná jednu z dětských metod učení, metodu pokus -- omyl.

Tím nechci říct, že by společnost neměla mechanismy, kterými by bylo možné držet Golema na uzdě. Snaha o jejich zkvalitnění (spíše znovuvytvoření) je patrná hlavně po otřesné zkušenosti s druhou světovou válkou, která byla doznáním naprosté kulturní dezorientace západní civilizace v době, kdy si naopak sama o sobě myslela, že neohroženě míří k výšinám na křídlech imperialismu. Tato snaha, provázená postupující globalizací, je v její pozitivní podobě analogická s hledáním multikulturní podoby světa, zejména hledáním komunikačních prostředků vhodných k nastolení takového stavu.

Ponechme stranou, jak se to daří či nedaří, a vraťme se zpět ke vzdělání. To vždy určovalo směr pochodu a koeficient kulturního zahuštění. V okamžiku kdy si to začala ve svých experimentech nejpokročilejší civilizace uvědomovat, začalo docházet k vytváření vědních oborů, které už neměly za úkol bojovat s přírodou, ale pomoci stále více bezradnému člověku vyznat se sám v sobě. A je to skutečně teprve nedávno, co sociologie či psychologie vznikly jako samostatné vědní obory.

Zorientovat se v sobě samém. To je druhá a nijak menší funkce vzdělání, bez ohledu na to, bude-li toto vzdělání více či méně specializováno do nějakého oboru. Komplikovanost aktuálních společenských a kulturních jevů, dějů a struktur je bez vzdělání naprosto neprůhledná. Přirovnání: člověk, který ztrácí zrak se řídí stále více tím, jak si svět okolo sebe pamatuje. Pokud si nechce přiznat, že má problémy s očima, musí se spolehnout na to, že svět bude takový, jaký si ho zapamatoval, když ještě dobře viděl. V době, kdy rychlost změn nerovnoměrně narůstá je tento člověk vydán osudu (náhodě, štěstí) a jedná stále podle modelu své paměti, ať už správně či špatně. Těžko ho lze přesvědčit, že něco už není tak, jak si to pamatoval.

Člověk obecně má sklon k bagatelizaci problémů. Je to způsobeno mnoha faktory, jejichž různorodost je široká. V důsledku je velkým problémem i to, přesvědčit takového člověka, aby si pořídil nějakou pomůcku, která jeho zrak zostří.

Vymaníme-li se z tohoto přirovnání, lze konstatovat, že vzdělání ve své druhé funkci obsahuje dioptrie, které člověku (nijak postiženému, jen potřebnému) zajistí lepší výchozí pozici k orientaci ve světě okolo něj. Je zároveň jakousi mocninou tohoto efektu, že čím intenzivněji si člověk uvědomuje potřebu kulturně -- společenského navigátora i jeho existenci mezi jednotlivcem a společností, tím více u něj dochází k prohlubování pocitu zodpovědnosti a svobody, jakkoli jsou tyto pojmy ve skutečnosti k sobě inherentní.

Tím jsme se dostali až k cíli, který by mělo vzdělání splnit. Není to jen jakási příprava na povolání (i takový názor se dá ještě dnes slyšet, kupříkladu pořad ČT Na hraně, který se zabýval problematikou školného). Vzdělání by mělo splňovat daleko víc, chce-li se společnost vyhnout problémům. Mělo by předně nabídnout svému objektu správný klíč a dešifrovací knížku, protože původní významy jsou nahrazovány šiframi, umožňujícími na jedné straně rychlejší komunikaci a na druhé straně vyžadující jejich znalost, protože bez ní by nemohly fungovat.

Srovnejme tedy takto vyložené vzdělání s tím, čeho se chce dosáhnout různými reformami. Nikdo z reformátorů by si nedovolil odejmout vzdělání funkci instrumentu. Ono to ani nejde. Tato funkce je právem zdůrazňována jako nezastupitelná. Už i k nám se pomalu začíná (stále více akademickými než politickými kanály) dostávat vědomí nepostradatelnosti vzdělání pro budoucnost za horizontem. Může za to hlavně technologická revoluce nastartovaná na konci dvacátého století, která nutí společnost ke zvýšení adaptability. I zde je už patrný rozpor mezi definicí vzdělání saturujícího individuální potřeby a vzdělání jako přirozeného instrumentu kulturního pokroku.

Druhá funkce vzdělání zůstává zcela nepochopitelně stranou. Ačkoli jsou si jí školští činitelé vědomi, ještě nikdo ji zcela nepochopil. Představa vzdělání jako orientační mapy je v našem školství naplňována tragikomicky. Tvůrci osnov nemají potuchy o tom, co je motorem současných kulturně -- společenských změn. Místo, aby někdo začal vážně uvažovat o zavedení povinné mediální výchovy na všechny vzdělávací stupně počínaje druhým, učí se žáci na základních školách vyplňovat složenky (!) či memorují z kalendáře státní svátky (!). Uznávám, že stát převzal péči o vzdělání od rodiny, ovšem neměl by to s tou iniciativou tolik přehánět.

Situace na středních školách je stejně trpká. Ačkoli má většina uchazečů zájem o humanitní obory, střední školy zaměřené na přípravu uchazečů na vysoké školy (tedy zejména gymnázia) dále odbývají humanitní vědní obory slepencem Základů společenských věd v dotaci dvě hodiny týdně.

Biflováním proti biflování. Aby těch reformních změn nebylo naráz mnoho, rozhodli se tvůrci, že konec biflování nebude zadarmo. Studenti by totiž měli povinně maturovat z matematiky (!). To ale není konec biflování, nýbrž jeho začátek. Většina studentů totiž nebude matematiku při svém dalším studiu potřebovat. Ovšem proč by si budoucí lékaři, právníci, většina učitelů, absolventi filozofických fakult a mnozí další nemohli před vysokou školou střihnout jednu maturitní zkoušku navíc, že. Pro mnoho z nich to bude znamenat právě jen pouhé zbytečné biflování.

Společnost je v tomto ohledu slabozraká i v případě možného zavedení školného. To se sice nepodaří prosadit nyní, ale po volbách (ať už předčasných nebo řádných) k tomu možná dojde. Zavedení školného v navržené podobě je jakýmsi symbolickým aktem, což přiznávají i sami propagátoři tohoto návrhu. Deset tisíc korun ročně od každého studenta nebude představovat významné řešení dlouhodobého podfinancování vysokých škol, každopádně to zvýší studentské náklady, které jsou pro mnohé už teď poměrně vysoké, ačkoli je většinou studenti sdílejí se svými rodiči (k otázce navyšování školného i v jiných ohledech je velmi zajímavý článek Jana Sýkory Pozor na zavádění školného na vysokých školách).

K čemu tedy taková "reforma"? Efektů má být hned několik -- studenti si prý budou lépe uvědomovat svůj vztah ke vzdělání (v souladu s Leviathanem), hodnota vzdělání tím pádem stoupne, a jelikož student si bude "vzdělání" kupovat, bude zároveň vyžadovat za své peníze dobré "zboží", čímž dojde ke zkvalitnění vysokého školství i ze strany poskytovatele "služeb".

Takže zaprvé. Uvědomění vztahu ke vzdělání v žádném případě neovlivní fakt, že si musí student něco připlatit. Na vysoké školy přicházejí dospělí lidé a už samotným rozhodnutím, že chtějí studovat dokazují, že svůj vztah již navázali (aniž bych si vysokoškoláky nějak idealizoval). Chce-li politická reprezentace tímto zvýšit hodnotu vzdělání, pak se jí to podaří, a to ve smyslu ekonomickém. Definic hodnot může být hned několik a v tomto případě je možné mluvit jen o hodnotě užitné. Užitná hodnota je vyjádřením poměru mezi nákladem na výrobu a následnou prospěšností určité věci (v tomto případě instrumentu). Užitná hodnota běžně kalkuluje pouze s dostupnými daty, která mají na užitnost vliv.

U tak složitého procesu, jakým vzdělání je, se užitnost v podstatě nedá číselně vyjádřit, leda by někdo dokázal vypočíst nějaký koeficient vzdělanosti aplikovatelný v makroekonomických ukazatelích. Mám ale pocit, že takových géniů se prostě v současnosti naší politice nedostává a jejich příchod by se neměl ani očekávat.

Naopak by bylo dobré vymanit vzdělání z instrumentálních měřítek, protože to, co pro společnost představuje, je zdaleka takové normy přesahující. Je to jako bychom chtěli přelít moře do láhve, která v něm plave. Nejen, že hodnota vzdělání je naprosto nevyčíslitelná, pokoušet se o to je navíc velmi nebezpečné. Hrozí situace, kdy vzdělání vtěsnané do miniaturního prostoru užitnosti přestane plnit společenské funkce, které plnit má, a které nejsou společností kompenzovatelné jiným způsobem; vzdělání se stane tím, čím bylo na počátku: pouhým nástrojem kulturní expanze. V době, kdy expanze není z prostorového hlediska možná by se jednalo o sebevraždu.

Zvýšení kvality výuky na vysokých školách je otázkou úplně jiných mechanismů. Jde hlavně o personální obsazení vysokých škol, ve kterém jsou (alespoň dle mých zkušeností) velké mezery. Je jistě tristní skutečností, že finanční ohodnocení vysokoškolských učitelů a učitelů vůbec je tak mizerné. Aby si musel přednášející na vysoké škole přivydělávat jinou (i manuální) prací je naprostou degradací a zesměšněním tohoto poslání. O poslání však mluvím proto, že to se nedá nikdy (stejně jako vzdělání) vyjádřit finančně. Vysoké školy nikdy nenabídnou svým zaměstnancům takové finanční podmínky jako soukromý sektor. Celá záležitost má hlavně etický charakter - každý, nejen vysokoškolský učitel, musí považovat svou práci za povolání, nikoli za zaměstnání. Z toho plyne závěr, že ani při ideálním splnění finančních požadavků se kvalita výuky na vysokých školách nezlepší, neboť je to jen částečná podmínka.

Jeden nesporný význam školné mít bude. U studentů se zvýrazní individuální vnímání vzdělání, jeho zvěcnění. Jeho majitel s ním bude více jednat jako s nakoupeným vlastnictvím, a to zcela po právu. Společnost tak na něm nebude moci chtít, aby se o svobodu a zodpovědnost, kterou tímto získal, s ní podělil. Přitom žádný vzdělaný člověk nemůže svého vzdělání užít více pro sebe než pro společnost. Žádný lékař nemůže vydělat více než zachránit lidského zdraví a životů, stejně jako žádný učitel by si ani při té nejvyšší možné valorizaci učitelských platů nemohl odnést tolik peněz, kolik vzdělání můře poskytnout svým studentům. Tak by šlo samozřejmě pokračovat dál a měly by být zmíněny i výjimky potvrzující pravidlo. Vzdělání je prostě substanciálně sociální záležitostí a není dobré snažit se tuto premisu vyvracet.

Reforma počítá i s větší mírou sponzorství ze strany soukromých firem. Je pochopitelné, že ty budou nejvíce zajímat technické obory, zejména jejich výzkum. Pro vysoké školy tohoto zaměření budou každé peníze jistě dobré, ale stát (zastupující společnost) by si měl dobře rozmyslet, zda si ponechá rozhodující moc nad nimi ve svých rukou. Mohlo by stát (tak jako v mnoha jiných případech), že se na tomto svém vývoji a výzkumu bude podílet jen jako pasivní hostitel obchodních impérií, která jediná budou schopna významným způsobem takové obory financovat. A pokud se jim taková příležitost naskytne, pak určitě nezaváhají. Ovšem žádné altruistické pohnutky bych v tom nehledal.

Vzdělání by jistě mělo být poskytováno za důstojnějších podmínek. To se ale netýká pouze vnitřní reformy školství. Klima společnosti rozhodně není jakékoli převratné reformě nakloněno. Každá reforma bude jen byrokratickou hříčkou tam, kde vzdělání nemá dostatečnou společenskou oporu. Dokáže mi například někdo vysvětlit, proč je průměrný plat policisty v ČR (nepočítaje různé nesmyslné výhody a prebendy) o několik tisíc korun vyšší než průměrný plat učitele?

Ačkoli jsem se celou dobu bránil spojovat vzdělání s penězi, v tomto případě je mi z toho opravdu špatně, protože to o mnohém vypovídá a není to pochvala ňoumy jako posledního ministra vnitra.

Dokud se bude tato společnost jen strachovat, aby jí někdo nevytáhl z kapsy peněženku, nebude schopna vzhlédnout jen o píď dál, než kam dosáhne polévkovou lžící. Místo, abychom se vzděláním hrdě zaštiťovali, táhneme jej jako kus luxusního hadru blátem nadbytečnosti . V takových podmínkách můžeme klidně dál bez jakékoli obavy z úspěchu reformovat a reformovat.