F. A. Brabec je především kameraman a jeho filmy v první řadě působí vizuálně. S jeho vizuální poetikou člověk ovšem může i nemusí souhlasit. V Kytici jsou barvy často bulvárně přehnané: jeden můj britský univerzitní kolega se po zhlédnutí tohoto filmu vyjádřil, že mu obrazovým zpracováním připomíná televizní reklamu na pastu na zuby. Jinde, například v Boleru, zvládá Brabec obrazovou a barevnou strukturu svého obrazu přesvědčivěji a pevněji. Není úplně špatná ani v Krysaři.

Záchranou pro "čtyřiadvacetihodinový" film Krysař je jeho velmi silná stylizace. Brabec ani na okamžik nepředstírá, že by mu šlo o realistický příběh. Filmuje divadelní happening. Do silvestrovských ulic českého hlavního města vtrhne skupina tanečníků, oblečená především v rudých kostýmech. Brabec zpracovává jejich tanec vizuálně. Silně při tom využívá fotogeničnosti památek starého pražského města.

Zajímavé je, že ani nevadí, že jde o město současné. Brabec se do svého vysoce stylizovaného, "středověkého", "romantického" příběhu prostřednictvím bezčasí snaží zatáhnout dnešní, aktuální, současné pražské "hříšné" město. V doprovodu tanečníků v rudých kostýmech projíždí v červeném otevřeném automobilu těhotná Agnes s ženichem Kristiánem a - "hledají kostel, kde by mohli být oddáni". V příběhu spolu zápolí úlisný ďábel s mýtickým Krysařem, který má schopnost přinést lidem očistu. Krysař má ve službách ďábla údajně o půlnoci svou píšťalou "zničit hříšné město", avšak těhotná Agnes opustí poněkud autoritářského Kristiána a zamiluje se do Krysaře. Kristián se svému soku postaví, vytrhne mu z rukou píšťalu, avšak když se na ni pokusí zahrát, umírá. Krysař se vzdává lásce s Agnes a město neočistí. Proto - ďábel vítězí a Krysař s Agnes z města odcházejí.

Brabec jako kameraman umí nakládat s obrazem, jeho barevné kompozice jsou vesměs uspokojivé, vzhledem k tomu, s jakým spěchem všechno muselo být natočeno. Kombinuje zejména červenou barvu s různými odstíny modré. Jiným základním rysem jeho vizuální poetiky je kontrastovat tmu se zářivým bodovým světlem - ať už je to světlo svíček (svíčky má Brabec rád, už to prokázal ve Svatebních košilích), anebo třeba s Havlovým červeným srdcem na Pražském hradě - které ovšem, v souvislosti s označováním Prahy jako "hříšného města" skutečně potvrzuje konotace bordelu...

Slabinou filmu jsou mnohdy vypjaté a banální dialogy, deklamované na úrovni českotelevizní pohádky. Ale příliš to nevadí, protože výchozím bodem filmu je stylizace, nadrealita a úmyslně histrionické představení snese skoro všechno. Film je doprovázen hudbou z muzikálu Daniela Landy. Je variací na neoromantickou novelu Viktora Dyka a myslím, že dokázal zachovat určitou míru atmosféry, obsažené v původním literárním textu. Důležité je, že film, ačkoliv je improvizací, má relativně pevný, i když nadsazený a přehnaný, příběh, který dává všemu ostatnímu docela pevnou kostru. Přestože se často opakuje řádění tanečníků kolem červeného auta, celkově má film jen překvapivě málo opravdu nudných, hluchých míst. Opakuji: myslím, že hodně zachránila Brabcova kamera.