Ti, kdo u nás viděli kromě Moorova Bowling for Columbine i jeho starší dokumenty The Big One a Roger and Me (a takových českých publicistů bylo vzhledem k minimu projekcí zřejmě méně než těch, kteří se o americkém režisérovi po jeho úspěchu v Cannes tak směle rozepsali), zjistí, že se Moore ve svém nejnovějším filmu v zásadě drží své metody: sám je opět průvodcem -- komentátorem, občas osobně vystupujícím před kamerou a iniciujícím situace. Ve Fahrenheit 9/11 ještě více a ještě sarkastičtěji pracuje s televizními i soukromými archivy a populárními písněmi a filmy. A především: ani tentokrát se Moore nikterak netají s tím, že nabízí názorově vyhraněný, angažovaný, politický snímek.

V jeho první části ukazuje především pochybnost prezidentských voleb roku 2000 a snaží se postihnout, jak radikálně se G. W. Bush nehodí do svého úřadu a jak nekompetentně jej zastává. Jako hlavní body své kritiky adresované vrcholné politice USA Moore předkládá kromě známých výtek hlavně údajnou pasivitu G. W. Bushe, zvláštní chování amerických úřadů k Saudům žijícím v USA včetně příbuzných Usámy bin Ládina a vztahy rodiny Bushových k arabským investorům i arabským radikálům s důrazem na ekonomické zájmy amerického establishmentu.

Tyto prvky Moorovy kritiky jsou nejspornějším místem celého filmu a ne náhodou se na ně soustředí odsudky režisérových kritiků. Tvůrce zde totiž spíše jen vrší nápadně sugestivně podaná podezření bez dostatečné argumentační hloubky a konciznosti, navíc by domyšlení některých jeho výtek zřejmě vedlo k tomu, že by politika USA v některých aspektech (hlavně rychlost a rozhodnost vojenských akcí) byla ještě násilnější a přinesla by asi ještě více "vedlejších důsledků" a prohřešků proti lidským právům.

Moore rovněž vytrhává věci ze souvislostí a počíná si nekorektně: např. argumentem o pochybných kvalitách G. W. Bushe sotva mohou být záběry pořízené před zahájením jakéhosi televizního vysílání, na kterých politik vypadá hloupě nebo ustrašeně, zkouší si grimasy atd. - to je lidské. Zkrátka a jednoduše: z faktografického hlediska je třeba být k Moorově filmu skeptický, některá jeho tvrzení jsou matoucí (např. zvláštní odsun Saudů z USA po 11. 9. 2001 proběhl nestandardně, podle všeho ale ne v době, kdy se vůbec nesmělo létat -- to z filmu v daném kontextu zjevné není, diváci si pomyslí pravý opak).

A přece je přes všechny právě uvedené výtky film Fahrenheit 9/11 nesmírně podstatným počinem. Musíme si totiž uvědomit jeho žánr: je to politická satira, ba "politický entertainment" a nejspíše především pamflet, a to pamflet autorem otevřeně přiznaný. Nelze jej hodnotit jej se stejnými měřítky jako třeba dokumenty BBC o událostech druhé světové války, přísně usilující o objektivitu.

Zvláštnost žánru Fahrenheit 9/11 je patrná i ve srovnání s Moorovými předchozími dokumenty: nyní jde o film vystavěný dost chatrně (spíše jde o pásmo jednotlivých "bodů obžaloby", nepříliš dobře komponované a gradované). Kultivovaný evropský divák by měl mít na paměti, že Moore svůj bojovný snímek (někteří kritici připomínali, většinou s negativním akcentem, Brechtovy "Lehrstücky") připravil hlavně pro průměrného amerického diváka a voliče. Proto tolik odkazů k popkultuře často na úrovni pouhých vtipů, odtud nejspíše i téměř citově vydírající prodlévání u matky amerického vojáka padlého v Iráku.

Co Fahrenheit 9/11 činí navzdory uvedeným pochybnostem významným dokumentárním filmem, je Moorův humor, pohyb mezi komikou a tragičnem a především odstup od sebe sama. Silné jsou především pasáže, v nichž režisér sám iniciuje nějaké situace, což muselo být právě u daného tématu vzhledem k nepřístupnosti kritizovaných osobností a institucí běžnému občanu velice těžké: v jedné scéně Moore volá z davu na prezidenta Bushe své jméno a dříve, než může něco připojit, ho prezident "uzemní": "Najděte si nějakou pořádnou práci"! ( Moore mu to pak "vrací": ukazuje, jak podezřele mnoho času Bush trávil na počátku svého funkčního období na dovolené či přinejmenším daleko od svých pracoven).

Jindy se Moore před Kapitolem snaží přesvědčit senátory, aby poslali do americké armády v Iráku své děti -- slouží tam totiž údajně z jejich ratolestí jen jediná. Bohužel i takové Moorovy postupy označují ti z jeho kritiků, kteří jsou vůči němu zaujatí, za demagogické či manipulativní. Ony jimi ale nejsou: Michael Moore zde vychází z faktické existence výrazného nepoměru mezi zastoupením jednotlivých vrstev americké společnosti v armádě (respektive ve skutečném bojovém nasazení) a působivě ukazuje rozpor tohoto faktu s ideologickými hesly politiků o patriotismu atd.

Další velký klad filmu Fahrenheit 9/11 je plodem Moorovy skvělé obeznámenosti s fungováním amerických médií a schopnosti zacházet s "found footage" - z obrovského množství zpravodajských i privátních materiálů dokáže jak dávat všeobecně známé záběry do nových kontextů, tak zdůrazňovat ty, které sítem hlavních médií neprošly, nebo překvapit těmi nikdy nezveřejněnými.

Pro evropského diváka mohou být ještě překvapivější než pro amerického: vzpomeňme si jen, zda jsme se bezprostředně dozvídali o protestech především Afroameričanů po amerických prezidentských volbách roku 2000. Moore ukazuje reklamy na bizarní domácí úkryty před terorismem - jakési velké trezory -, na padáky, které lze údajně otevřít již při skoku z desátého patra... Moore to vše ironizuje a napadá skutečnost, jež byla tématem jeho Bowling for Columbine: vláda Spojených států opírá svou legitimitu stále více o strach prostých Američanů, který sama všemožně vzbuzuje a udržuje.

Dokumentární film Michaela Moora Fahrenheit 9/11 je nesmírně prospěšným dílem: v pravý čas nabízí divácky atraktivní syntézu nejpodstatnějších událostí naší doby, faktograficky spornou, ale podnětnou výzvu k diskusi. Snímek může mimo jiné plnit funkci svérázné občanské výchovy: i když přivede jen zlomek svých -- především amerických -- diváků k hlubšímu zájmu o to, "jak to vše bylo a je", vykoná velmi mnoho pro celý svět.