Ústava České republiky č. 1/1993 Sb.

Čl. 1

(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Čl. 90

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Čl. 95

Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.

Ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky.

Čl. 1

(1) Ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy České a Slovenské Federativní Republiky platné v den zániku České a Slovenské Federativní Republiky na území České republiky zůstávají nadále v platnosti. Nelze však použít ustanovení podmíněná toliko existencí České a Slovenské Federativní Republiky a příslušností České republiky k ní.

Poznámka: Hlava první zvláštní části trestního zákona se v té době výslovně vztahovala na existenci ČSFR.)

Listina základních práv a svobod č. 2/1993 Sb.

Čl. 2

(1) Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.

(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Čl. 39

Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na jeho právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit.

Čl. 40

(6) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.

Trestní zákon ve znění zákonů č.  175/1990 Sb. a č. 290/1993 Sb.

§ 1

Účel zákona

Účelem trestního zákona je chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob.

§ 65

Zánik

nebezpečnosti trestného činu pro společnost

(1) Trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem k změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost.

§ 97

Sabotáž

(1) Kdo v úmyslu poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost republiky, zneužije svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce nebo se dopustí jiného jednání k tomu, aby

a) mařil nebo ztěžovat plnění důležitého úkolu státního orgánu, ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, hospodářské organizace nebo jiné instituce, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let.

(3) Odnětím svobody na deset až patnáct let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán,

b) způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu nebo jiný zvlášť závažný následek.

(Poznámka: Republikou se podle Ústavy ČR rozumí Česká republika.)

Zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.

§ 2

(1) Zejména pro skutečnosti uvedené v § 1 odst. 1 tohoto zákona byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů Československa od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný.

§ 3

Odpor občanů proti tomuto režimu, který ať již jednotlivě či ve skupině na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali na území státu i v zahraničí, a to ve spojení s cizí demokratickou mocností, legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.

§ 5

Do promlčecí doby se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.

Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb.

§ 4

Přezkumné řízení podle tohoto oddílu lze konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2,

spáchané po 5. květnu 1945,

e) podle hlavy první zvláštní části zákona č. 140/1961 Sb. ve znění předpisů jej měnících a doplňujících.

(Poznámka: Hlava první zvláštní části trestního zákona č. 140/1961 Sb. obsahovala oddíl první o trestných činech proti základům Československé socialistické republiky, včetně trestného činu sabotáže podle § 97.)

Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 5. února 1993, vyhlášené pod č. 56/1993 Sb.

Čl. 2

(2) Ukládám generálnímu prokurátorovi, ministru spravedlnosti a ministru obrany, aby mi po přezkoumání předložili k rozhodnutí návrhy na zastavení trestního stíhání, prominutí nebo zmírnění trestů uložených za trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí osobami, na které se toto rozhodnutí nevztahuje nebo se vztahuje jen zčásti, jde-li o

a) těhotné ženy,

b) ženy nebo osamělé muže pečující o dítě mladší 15 let,

c) muže starší 60 let a ženy starší 55 let a

d) osoby invalidní nebo trpící závažnou chorobou.

Verze připravená k zaslání senátu NS před jednáním

Vážený pane předsedo, vážení členové senátu Nejvyššího soudu ČR.

To, co bylo nutno uvést k mé obhajobě, k plnému vyvrácení dvou obvinění, tří různých, postupně předkládaných obžalob, jakož i tří diametrálně odlišných hodnocení mého údajného trestného činu na základě týchž podkladů, který byl nakonec v rozsudku Vrchního soudu v Praze posouzen jako sabotáž, je obsaženo ve vyšetřovacím a soudním spisu. Obhajoba v písemných a ústních vyjádřeních provedla podrobný rozbor důkazů a materiálů předložených v poslední, tj. třetí verzi obžaloby z roku 2002, dále při hlavním líčení před pražským soudem, v odvolání proti rozsudku Městského soudu, při veřejném zasedání u Vrchního soudu, v dovoláních obhájců podaných k Nejvyššímu soudu a komplexně v přílohách samotného odsouzeného k dovolání.

Cílem tohoto podání je dokázat, že mé bezmála devítileté trestní stíhání, včetně dvou dosavadních soudních jednání a jejich výsledků, je jednou dlouhou, nepřetržitou šňůrou protizákonných a protiústavních úkonů, systematicky směřujících k mému odsouzení bez ohledu na naprostou důkazní nouzi, k odsouzení doslova "za každou cenu".

I.  Společenská objednávka a politická atmosféra

Před tím, než se zmíním o vlastním meritu věci, dovolte, abych uvedl v jaké politické atmosféře je mé trestní stíhání a projednávání mého případu vedeno.

1/ Již v únoru 1992 na tiskové konferenci mluvčí ministerstva vnitra M. Fendrych oznámil, že vyšetřovatel Správy Federálního policejního sboru pro vyšetřování trestného činu vlastizrady v srpnu 1968 (P.  Faltus) ukončil vyšetřování a ve svém "Usnesení vedoucího vyšetřovatelského týmu..." ze dne 11.  2.  1992 označil osmnáct činitelů bývalého režimu za vlastizrádce, aniž ti byli obviněni a jako takoví vyslýcháni, čímž došlo k hrubému porušování principu presumpce neviny, jedné z klíčových zásad právního státu. Těžce to postihlo zejména členy mé rodiny a doslova způsobilo smrt mé manželky.

I když vzápětí - po kritice odborné veřejnosti - musel dozorující prokurátor V.  Nechanický toto usnesení vyšetřovatele změnit a zmiňoval se již jen o podezření ze spáchání tohoto trestného činu, přesto vyšetřovatelé a příslušní státní zástupci, a s nimi v jednom šiku i hromadné sdělovací prostředky a polistopadoví politici hovořili o označených občanech jako o těch, kteří se uvedeného trestného činu prokazatelně dopustili.

Toto porušování zákona zesílilo po zřízení zvláštní části policie České republiky, tj. "Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu", (dále jen "ÚDV"), které - ač do 1.  1.  2002 působilo nezákonně - mj. rozvinulo dalekosáhlou diskreditační kampaň, která se rok za rokem prohlubovala. Přičemž se znovu a znovu potvrzovalo, že za dané situace nejsou podmínky pro zveřejnění pravdivých informací o této věci v hromadných sdělovacích prostředcích.

Pozoruhodná je také skutečnost, že z proklamovaných 18 údajných vlastizrádců nebyl nikdo za tento trestný čin odsouzen. Jediným odsouzeným - ovšem za zcela jiný údajný trestný čin - jsem se stal já.

2/ Postup, naprosto nepřijatelný v právním státě, uskutečněný však v České republice, kdy si jeden z policejních úředníků, v našem případě ředitel "ÚDV", dopisem ze dne 30.  10.  1996 pozve na dny 25. až 26.  11.  1996 mimo Prahu na kobereček "neposlušné" nejvyšší představitele státních zastupitelství a dokonce i soudů (včetně Ústavního soudu!) ke "sjednocení postupu při objasňování a stíhání zločinů komunismu". Soudě podle radikální změny v postojích Městského státního zastupitelství (dále jen MSZ) v Praze ke shromážděnému materiálu bylo to evidentně velmi účinné, protože - i podle vyjádření soudu - od tohoto okamžiku se postoj MSZ v Praze k naprosto stejnému materiálu diametrálně změnil! Tuto změnu dokumentuje i stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze 6. března 2001, kdy tento soud projednával stížnost ministra spravedlnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze, potvrzujícího stanovisko Městského soudu v Praze, který vrátil předchozí obžalobu MSZ jako naprosto nedoloženou.

Nejvyšší soud ČR, po rozboru předchozího vývoje kauzy, stížnost ministra zamítl a mimo jiné výslovně upozornil: "Shora podrobné chronologické shrnutí trestního stíhání obviněného považoval Nejvyšší soud za důvodné uvést, neboť v přípravném řízení došlo k podstatnému posunu náhledu státního zástupce na uvedenou trestní věc. V roce 1996 byly shromážděné důkazy k uvedenému znaku hodnoceny ze strany státního zástupce jako nedostatečné, avšak tytéž důkazy v nově podané obžalobě, aniž by byly podloženy novými skutečnostmi, jsou považovány za dostatečné. V této části lze plně souhlasit s odůvodněním Vrchního soudu, že obžaloba byla v této části podána při plném vědomí její nepodloženosti, na podkladě pouhých, byť pravděpodobných, hypotéz a domněnek."

Přestože od roku 1996 bylo uskutečněno několik doplňujících vyšetřování, důkazní situace (přesněji důkazní nouze) se nejen vůbec nezlepšila, ale právě naopak, po dalších výsleších a po zařazení nových listinných důkazů, byla posílena obhajoba a ještě více zpochybněna obžaloba.

3/ Následné "ukáznění" Městského státního zastupitelství, jehož předchozí postup, souladný se zákony, vyvolal zlobnou reakci "ÚDV" i významných politických představitelů a také "odpovídající" kádrová opatření, tak aby Městské státní zastupitelství napříště již akceptovalo protizákonné postupy a závěry "ÚDV".

Potvrdilo to veřejné přiznání tehdejšího ministra spravedlnosti ("JUDr." Kalvody) i V. Bendy, že nového městského státního zástupce prověří a zhodnotí podle jeho vztahu ke kauze "vlastizrady".

4/ V hlubokém rozporu se zákony a principy právního státu byl vyvíjen zjevný politický tlak na státní zastupitelství a soudy, aby určité vyjmenované občany odsoudily za každou cenu. Závažnost tohoto protiústavního postupu je podtržena tím, že hlavním formulátorem této "společenské objednávky" byl opakovaně bývalý prezident republiky V. Havel! Ten v červnu 1995, v souvislosti ze zahájením oficiálního trestního stíhání údajných vlastizrádců tento tlak "zdůvodnil" a posvětil, neboť podle něho to bylo nutné "kvůli kontinuitě mravního cítění společnosti, kvůli společenské hygieně", s tím, že odlišné názory mezi "ÚDV" a MSZ v Praze znevažují vyrovnání s minulostí a "navíc to znevažuje sám pojem vlastizrady a vlastizrádce."

Když přes všechny nezákonné tlaky se ani za šest roků nedařilo nikoho za vlastizradu odsoudit, protože v té době soudci tlakům nepodlehli a nebyli ochotni odsoudit bez důkazů, podnikl V. Havel nový, velmi brutální výhrůžný útok, když doslova prohlásil: "podvědomý pocit určité míry spoluviny a spoluúčasti může vést k oslabení potřeby soudit předchozí režim a jeho činitele. Jenomže bez upřímné společenské objednávky promítnuté do jasného politického odhodlání se efektivnější a rychlejší práce vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců v této věci nedočkáme." (Projev z 28.  10.  2001)

Povinnost soudců řídit se politickou objednávkou formuloval jednoznačně, bez skrupulí již v době, kdy byl ministrem vnitra, J. Ruml, když prohlásil: "Myslím, že je to velmi vážná věc, která musí být ovlivňována především veřejným míněním a prohlášením politiků." Věru příkladný respekt k ústavě, k právu, k nezávislosti soudů!

II.    Úloha "ÚDV"

1/ Především nutno konstatovat, že "ÚDV" se stal legální součástí systému orgánů přípravného řízení oprávněných provádět vyšetřování, až od 1.  1.  2002, takže celé vyšetřování mé záležitosti - před tímto datem - nemělo právní oporu. Bylo a je to i nadále tím závažnější, že "ÚDV" a celá jeho činnost plně organizovala i režírovala přípravu politických procesů.

2/ Dvě obvinění z roku 1995, jejichž neopodstatněnost byla již tehdy více než zřejmá, se při dnešním pohledu jeví jako zcela nesmyslná. První z nich bylo okamžitě zamítnuto i Městským státním zastupitelstvím, které v té době ještě dodržovalo a hájilo zákon i v politických kauzách, a proto je zrušilo jako nezákonné, neboť postrádalo náležitosti zákonem rigorozně stanovené pro tento procesní úkon. A druhé obvinění - které již tyto požadavky údajně splňovalo - pak bylo v plném rozsahu vyvráceno výsledky mnohaletého, několikrát doplňovaného vyšetřování.

3/ První návrh "ÚDV" ze dne 5.  1.  1996 na podání obžaloby z vlastizrady, byl MSZ v Praze dne 4.  7.  1996 vrácen s odů-vodněním, že "stanovisko vyšetřovatele nelze akceptovat, neboť vyšetřování zůstalo v podstatných bodech neúplné natolik, že nejen neodůvodňuje podání žaloby, ale znemožňuje jakékoli meritorní rozhodnutí ve věci samé". A dále s tím, že,  "principiálně nelze nedostatek důkazů nahrazovat jakýmsi >komplexním hodnocením případu< jak navrhuje vyšetřovatel."

4/ Protiprávním byl postup vyšetřovatelů "ÚDV", kteří v rozporu s požadavky zákona, že je nutno vyhledávat a posuzovat obě stránky věci (tj. jak potvrzení, tak popření údajného trestného činu) nejen nevyhledávali nic, co by potvrzovalo nevinu obviněných, ale naopak ještě navíc soustavně ignorovali vše, co svědčilo pro obviněné, co sdělili svědkové, co v tomto směru předložila obhajoba a dokonce nebrali v úvahu ani obdobná upozornění soudů.

Vyzývavá jednostrannost a arogance "ÚDV" byla dána "mimořádností" a politickým charakterem jeho postavení. Vždyť to odpovídalo koncepci, kterou tomuto úřadu dal do vínku jeho první ředitel - V. Benda. Otevřeně prohlašoval, že jeho úřad nesmí být (a skutečné také nebyl!) nestranický a nadstranický, že chápe svou úlohu a funkci v čele "ÚDV" veskrze politicky, a že právě proto není policistou, aby mohl účinně zajišťovat i politickou stránku působnosti úřadu, že při vhodném právním posouzení, což závisí na obratnosti vyšetřovatelů, bude možno stíhat představitele komunistické nomenklatury, že se dá dešifrovat skoro vše, jde jen o to, jaký způsob a jaké prostředky rekonstrukce se zvolí! Úroveň podkladů pro tři postupně předložené obžaloby mé údajné vlastizrady to plně potvrdila!

5/ Protiprávní - a jak se také v krátké době prokázalo, doslova podvodné - spojení dvou zcela odlišných a naprosto nesouvisejících věcí (věci šesti obviněných vedoucích pracovníků StB a mé věci, označované z tohoto důvodu jako "a spol.") s výslovně zdůrazněným cílem dokázat údajné spolčení ke spáchání trestného činu vlastizrady!

III.   Státní zastupitelství a soudy

1/ Posuzování stejného činu v těsně časovém kontextu podle různých ustanovení trestního zákona svědčí buď o bezradnosti jak tuto věc zdárně vyřešit, nebo o snaze vyjít vstříc politickým požadavkům a odsoudit za každou cenu. Jinak by se totiž nemohlo stát, že

-MSZ v Praze dne 6.  11.  2002 hodnotí "trestný čin" jako "vlastizradu" podle § 91 tr. Zákona,

-Městský soud v Praze dne 9.6.2003 jako "zneužití pravomoci veřejného činitele" podle § 158, odst. 1., písm. a), odst. 2., písm. c),

-Vrchní státní zastupitelství v Praze v roce 2003 jako "vlastizradu" podle § 91 tr. Zákona,

-Vrchní soud v Praze dne 13.10.2003 jako "sabotáž" podle § 97, odst. 1., písm. A), odst. 3, písm. c).

Přitom tato diametrálně odlišná hodnocení vycházejí převážně ze stejných podkladů MSZ, o jehož odborných znalostech lze mít oprávněné pochybnosti, když např. na závěr obžaloby, na str. 19 autoritativně tvrdí, že "stíhání trestných činů se netýká žádná z vyhlášených amnestií prezidenta republiky". Opak je pravdou!

2/ Přestože jak Městský soud (20.6.2000), tak Vrchní soud v Praze (7.  9.  2000) výslovně upozornily, že "znalecký posudek" předložený Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR je v příkrém rozporu se zákonem, byl nejen ponechán ve spisu, ale i nadále zůstal základní součástí obžaloby, ze které - přes svá formální odmítavá prohlášení - vycházel i Městský soud v Praze, a dokonce jeden z jeho autorů (Dr. Tůma) byl také předvolán jako znalec!

Nejen to. Z křiklavě ideologicky i osobně podjatého Dr. Mencla, který původně, v průběhu vyšetřování, působil jako svědek, učinil Městský soud v Praze odborníka a pozval ho k hlavnímu líčení jako znalce!

A navíc - místo toho, aby křivá svědectví a nepravdivé odborné posudky byly v souladu se zákonem náležitě posouzeny, a tedy odmítnuty jako důkazy, staly se základní oporou obžaloby i rozsudků soudů. V tomto směru byl od dubna 1997 tento přístup příznačným rysem činnosti MSZ v Praze v mé věci.

3/ Protiprávní bylo také důsledné ignorování opakovaných návrhů a žádostí obhajoby na výslech dalších svědků a na získání důležitých dokumentů, majících zásadní význam pro posouzení viny či neviny obžalovaného. Rozsáhlý seznam návrhů obhajoby obsahovala např. příloha k mému vyjádření ze dne 1.  5.  1997 pro MS v Praze ke zprávě sdělovacích prostředků o tom, že MSZ v Praze podalo na mě obžalobu, ale i ty byly do poslední chvíle z větší části ignorovány.

4/ Znemožňování mé obhajoby, na což v roce 1998 (Usnesení ze dne 4.  3.) považoval na nutné upozornit i Vrchní soud v Praze, který kritizoval, že "tímto postupem, (tj. postupem městského státního zástupce v Praze ve dnech 29.  4. a 2.  5.  1997) kdy obviněnému nebyla dána možnost, aby se ke všem skutečnostem, kladeným mu za vinu, vyjádřil, uvedl argumenty a navrhl důkazy na svoji obhajobu, byla závažným způsobem porušena práva obviněného a porušen zákon v jeho neprospěch v ustanovení § 33 odst. 1 a § 92 odst. 2 tr. řádu."

5/ Velmi závažné je také zjištění, že senáty Městského a Vrchního soudu v Praze při svém rozhodování postupovaly v rozporu i s dalšími právními normami, ke kterým podle zákona měly přihlížet.

a)  Podle zákona o soudní rehabilitaci č.  119/1990 Sb., občan, který byl v období let 1948 - 1989 odsouzen za trestný čin sabotáže, měl právo na rehabilitaci. Takže pokud bych byl po srpnu 1968 odsouzen za sabotáž (které jsem se podle tvrzení Vrchního soudu údajně dopustil!), pak bych byl podle zmíněného zákona již rehabilitován! Není tedy protismyslné, že při platnosti tohoto zákona, v době, kdy jiní byli již rehabilitováni, jsem byl za totéž já nyní odsouzen? A dokonce aniž bych se takového trestného činu dopustil?

Takže skutečnost, že soudy nepřihlédly k zákonu o soudní rehabilitaci, zmiňuji zejména proto, že pokud zákon č. 119/1990 Sb. stále platí, měl soud konstatovat, že i v případě, jestliže jsem se trestného činu dopustil, jsem ze zákona plně rehabilitován. Absurditu mého odsouzení umocňuje také to, že k opačnému závěru, k uvedenému rozsudku šestiletého vězení došel Vrchní soud v době již třináctileté platnosti tohoto zákona o rehabilitaci! A tedy také (nebo tím spíše!) v případě, že údajný trestný čin údajně spáchaný před 35 roky byl odsouzen až v roce 2003 podle zákonů platných v roce 1968! Ještě závažnějším důvodem diskvalifikujícím rozsudek Vrchního soudu je plně prokázaný a Městským soudem potvrzený fakt, že jsem se žádné sabotáže, ani jiného trestného činu proti socialistickému zřízení v roce 1968 ani nikdy jindy nedopustil.

b)  Rozhodnutím o amnestii ze dne 3. února 1993 (Sb. č. 15/1993 - článek II., odstavec 2.) prezident republiky uložil mj. ministrovi spravedlnosti, aby mu "po přezkoumání předložil k rozhodnutí návrhy na zastavení trestního stíhání, prominutí nebo zmírnění trestů uložených za trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí osobami, na které se toto rozhodnutí nevztahuje nebo na které se vztahuje jen zčásti, jde-li mj. o muže starší 65 let (bod c) a osoby trpící závažnou chorobou (bod d) ". Jak známo, odsouzený bohatě splňuje, ba přeplňuje obě citovaná hlediska!

Uvedl jsem rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ne proto, že bych se ho dovolával a žádal o amnestování (neboť stále platí, že mi nejde o amnestii, či o milost, ale jen a jen o spravedlnost), nýbrž proto, že bylo povinností soudů také k uvedené normě přihlédnout, zahrnout ji do svých právních úvah a vyrovnat se s jejími požadavky.

6/ Dále, možno konstatovat, že celý proces a mé odsouzení je také v příkrém rozporu s některými klíčovými zákony a dokonce se samotnou ústavou. Zejména pak s pasáží, stanovující jaké zřízení hájí ústava a zákony České republiky. Konkrétně jsou tyto pasáže ústavy a jednotlivé zákony uvedeny v mé příloze k dovolání ze dne 28. ledna 2004.

Jde o to, že do pravomoci obecných soudů České republiky nepatří ochrana společenského a státního zřízení Československé socialistické republiky, která přestala existovat dne 23.  4.  1990. Nemohu být proto nyní odsouzen za trestný čin který jsem měl spáchat proti ČSSR, proti tehdejšímu socialistickému zřízení, když navíc nebyl předložen jediný důkaz, že jsem se něčeho takového dopustil. A protože jsem nebyl a nemohl být obviněn ani z toho, že jsem se dopustil jakéhokoliv trestného činu proti současnému režimu, proti České republice a jejímu ústavnímu pořádku, je více než paradoxní, že jsem byl postaven před současné soudy.

Z toho, co jsem dosud uvedl, je zřejmé, že v tomto případě se jedná o plně prokázané hrubé komplexní a všestranné porušování zákonů od počátku vyšetřování až k rozsudkům Městského a Vrchního soudu v Praze. To ostatně v jednotlivých obdobích různé orgány trestního řízení samy konstatovaly a odsuzovaly.

IV.    Další závažné připomínky formálně právního charakteru

1/ Zcela určitě je i pro mne nepříjemné, musím-li upozornit také na takový jev, jakým byla manipulace s materiály vyšetřovacího spisu, nedůstojná a pod úroveň orgánů přípravného řízení.

Projevilo se to dokonce v několika podobách. Šlo o -

a)  dodatečné vkládání a antidatování materiálů, údajných důkazů o spáchání trestného činu (viz např. "úřední záznam" vyšetřovatele ÚDV, datovaný dnem 15.  12.  1995, který však 18.  12.  1995, kdy se obviněný a jeho obhájce seznamovali s vyšetřovacím spisem, ve spisu ještě zařazen nebyl!) ;

b)  zmizení materiálů, dříve již zařazených do spisu a svědčících ve prospěch obhajoby (např. sovětského dokumentu - záznamu velvyslance SSSR o jednání s ministrem kultury ČSSR v březnu 1968) ;

c)  zařazení do spisů rozsáhlých materiálů jiných věcí, které se mé věci vůbec netýkaly, s cílem vyvolat klamavý dojem, že se týkají, že jsou důkazem mého údajného trestného činu, a mého zločinného spolčení se skupinou lidí k jeho spáchání, a jejich ponechání ve spisu, přestože Městský soud i Vrchní soud v Praze uložily tyto materiály vyřadit;

d)  zařazení do spisu a dokonce i uplatnění při jednání Městského soudu v Praze jako důkazů takových materiálů, které byly získány nezákonným způsobem v roce 1968. (Např. záznamy nezákonných výslechů některých pracovníků ÚSS, prováděných zvláštním komandem vyslaným J. Smrkovským.)

2/ Nelze se nezmínit o tom, že v obžalobách se projevoval tak závažný rozpor s požadavky práva, jakým bylo zjevné falšování údajů, přičemž tyto údaje byly uvedeny s odvoláním na jednotlivé důkazy a dokumenty zařazené ve vyšetřovacím spisu. Ani v této záležitosti nebyly výhrady obhajoby, případně i soudů, brány v úvahu!

3/ S právní praxí je jistě v rozporu také stav, kdy se obviněný, obžalovaný dokonce z vlastizrady (!) a posléze i odsouzený, o závažných skutečnostech bezprostředně se ho dotýkajících (např., že na něj byla podána obžaloba), dovídá nikoliv od příslušných orgánů, ale z hromadných sdělovacích prostředků. Tak tomu bylo např. v dubnu - květnu 1997, což mělo i další závažné negativní důsledky.

V.   Závěr

Na shora uvedené i další protiprávní úkony orgánů přípravného řízení obhajoba několikrát upozornila ve svých vyjádřeních a připomínkách v průběhu vyšetřování. Věnoval jsem jim souhrnněji i samostatný materiál "Protest obviněného Ing. Karla Hoffmanna proti další manipulaci s materiály, významnými pro posouzení jeho údajné trestné činnosti v srpnu 1968" ze dne 10.  4.  2000, který je součástí vyšetřovacího spisu a kterým jsem na celou řadu z nich naléhavě upozornil.

Dále uvádím ještě další dvě vlastní trpké zkušenosti, dokazující, jak orgány, které mají být garantem dodržování zákonů, tuto povinnost nejen neplní, ale naopak porušování zákonů tolerují, či dokonce kryjí. Je to současně důkaz, že na tyto jevy obhajoba v minulosti již nejednou, ale marně, upozorňovala.

Především to je informace, jak skončilo mé upozornění ze dne 20.11.1997 ministerstvu spravedlnosti (jímž jsem odmítl připojit se k žádosti jednoho slovenského občana aby mi byla udělena milost) na nezákonnosti provázející mé trestní stíhání.

Po roční pauze jsem dostal sdělení VSZ v Praze (ze dne 9.  11.  1998), kterým jsem byl ujišťován, že nebylo zjištěno nic závadného v postupu MSZ v Praze a že ani jinak nebyl porušen zákon. Další vývoj kauzy - i s přihlédnutím k rozsudkům - to zcela vyvrátil.

A konečně musím informovat také o tom, jak skončila moje stížnost ze dne 6.  11.  2000 na záměrné průtahy trestního stíhání a tím na hrubé porušování Listiny základních práv a svobod, adresovaná ministru spravedlnosti. V odpovědi ředitele odboru organizace a dohledu ministerstva spravedlnosti ze dne 29.  11.  2000 je uvedeno, že VSZ v Praze přezkoumává usnesení Městského soudu a Vrchního soudu v Praze s tím, že o výsledku přezkumného řízení, pokud vyústí do návrhu na podání stížnosti pro porušení zákona, budu písemně vyrozuměn Ministerstvem spravedlnosti.

Záležitost však vyvrcholila tím, že jsem od tohoto ministerstva již žádné vyrozumění nedostal. A navíc pan ministr spravedlnosti dne 15.  1.  2001 podal Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona v můj neprospěch! Nejvyšší soud ČR však stížnost ministra dne 6.  3.  2001 oprávněně zamítl jako neopodstatněnou.

Vážený pane předsedo, vážení členové senátu Nejvyššího soudu, uvedl jsem několik závažných důvodů, proč bylo mé trestní stíhání od samého počátku protiprávní, proč jsem byl nucen odmítnout jak obžalobu, tak i rozsudky obou uvedených soudů a proč jsem podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Z tohoto důvodu jsem měl také zájem, aby toto mé dovolání bylo projednáno na veřejném zasedání.

Spoléhám na to, že tento ctihodný tribunál Nejvyššího soudu ČR je oddán právu, že bude dán průchod spravedlnosti.

5.  5.  2004 Ing. Karel Hoffmann

Vážený pane předsedo, vážení členové senátu Nejvyššího soudu ČR.

I když jsem svůj zásadní postoj k dnešnímu projednávání mého dovolání proti nespravedlivému a především protiprávnímu rozsudku Vrchního soudu zaslal předem v písemném vyhotovení, dovolte, abych i zde alespoň ve stručnosti vyjmenoval důvody, pro které nemohu souhlasit s jakýmkoliv rozsudkem odsuzujícím mě za protisocialistickou činnost v srpnu 1968 a připomenul, že porušování zákonů bylo základním rysem charakterizujícím činnost příslušných orgánů po celou dobu mého trestního stíhání. Jde o tyto závažné skutečnosti -

1/ Systematické hrubé porušování presumpce neviny nejen od okamžiku oficiálního obvinění z vlastizrady v r. 1995, ale dokonce již od roku 1990.

2/ Neustálý - a žel úspěšný - politický a mediální tlak na mé odsouzení za každou cenu.

3/ Důkazy nepodložená vstřícnost "ÚDV", státních zastupitelství i jednotlivých soudců ke společenské objednávce některých nejvyšších politických představitelů České republiky na potrestání údajných vlastizrádců.

4/ Protiústavní existence a protiprávní činnost "ÚDV" do 31.  12.  2001.

5/ Neskrývaný tlak "ÚDV", tedy určité části policie, (podporovaný mj. tehdejšími ministry vnitra a spravedlnosti!) na státní zastupitelství, aby převzalo svévolný výklad práva uplatňovaný a prosazovaný tímto úřadem.

6/ Konkrétní kroky Václava Bendy, usilujícího o podřízení představitelů státních zastupitelství a dokonce i soudů (včetně Nejvyššího a Ústavního soudu) jeho protiprávnímu působení.

7/ Vynucená kádrová opatření na Městském státním zastupitelství, tj, výměna městského státního zástupce, odůvodněná "nutností" odstranit překážky prosazení návrhů "ÚDV" a zajistit tak realizaci společenské objednávky na odsouzení některých občanů, aniž by se trestné činnosti dopustili.

8/ Zcela nepravdivá, účelová obvinění "ÚDV" celé řady občanů z "vlastizrady", jejichž neopodstatněnost byla v průběhu vyšetřování velmi rychle prokázána.

9/ Protiprávní opakované návrhy "ÚDV" na podání obžaloby z vlastizrady, přestože neexistovaly důkazy o spáchání takového trestného činu.

10/ Tři téměř totožné (byť stále nově zdůvodňované) nepravdivé, všemi soudy odmítnuté obžaloby z vlastizrady, podané MSZ v Praze, přičemž v poslední, 3. obžalobě je více než 130 nepravdivých, nepřesných a klamavých tvrzení.

11/ Nezákonné a účelové spojení dvou nesouvisejících věcí (mé věci s věcí 6 vedoucích pracovníků StB) s cílem dokázat údajné zločinné spolčení ke spáchání trestného činu vlastizrady.

12/ Různé formy a způsoby manipulace s materiály vyšetřovacího spisu. (Dodatečné vkládání antidatovaných materiálů; zmizení materiálu, již zařazeného ve spisu příznivého pro obviněného; zařazení do spisu celého souboru materiálů věci pracovníků StB, která se mnou nesouvisela a proto musela být následně oddělena; zařazení do spisu materiálů, získaných nezákonným výslechem v roce 1968.)

13/ Protizákonný jednostranný a podjatý přístup a postup vyšetřovatelů "ÚDV", kteří v rozporu se svou povinností nejen nevyhledávali důkazy ve prospěch obviněného a obžalovaného, ale dokonce systematicky ignorovali takovéto důkazy předkládané obhajobou.

14/ Prokazatelné falšování údajů z materiálů vyšetřovacího spisu, na které se ÚDV či MSZ v Praze odvolávají.

15/ Nevysvětlený, ničím nezdůvodněný právní přemet MSZ v Praze při hodnocení obsahu vyšetřovacího spisu, na což dne 6.  3.  2001 upozornil i Nejvyšší soud ČR.

16/ Obžaloba i Městský soud v Praze vycházely ze "Znaleckého posudku", ač ten byl již dříve příslušnými soudy (jak Městským soudem tak i Vrchním soudem v Praze) označen jako odporující zákonu.

17/ Městský soud v Praze přizval jako znalce občana, který se již dříve v průběhu trestního řízení v této věci projevil jako velice podjatý svědek.

18/ Ignorování návrhů obhajoby na předvolání některých důležitých svědků a získání závažných dokumentů či jiných materiálů.

19/ MSZ v Praze i MS v Praze místo toho, aby křivé svědectví a nepravdivé posudky stíhaly, plně se o ně opíraly při zdůvodňování obžaloby či rozsudku.

20/ Vrchní soud již v roce 1998 upozornil, že je mi znemožňována obhajoba.

21/ Jak "volně", resp. neodborně jsou vykládány zákony, dokazují diametrálně odlišné závěry v mé věci, ke kterým postupně došly jednotlivé orgány trestního řízení -

vlastizrada - MSZ v Praze,

zneužití pravomoci veřejného činitele - Městský soud v Praze,

vlastizrada - Vrchní státní zastupitelství v Praze,

sabotáž - Vrchní soud v Praze.

22/ Ignorování zákona č.  119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci některých skutečných trestných činů spáchaných v době existence ČSSR; situace je tím bizarnější, že ač jsem se tohoto trestného činu nedopustil, jsem z něj sice obviňován a obžalován, ale zákon o rehabilitaci těch, kteří se takového trestného činu dopustili, respektován není. Zřejmě proto, že jsem se takového trestného činu nedopustil.

23/ Ignorování rozhodnutí prezidenta ze dne 3.  2.  1993 o amnestii.

24/ Hrubé porušení ústavy i příslušných zákonů, které výslovně určují, že soudy ČR hájí zájmy České republiky, tedy nikoliv Československé socialistické republiky. Ovšem, jak známo, já jsem nebyl obviněn, obžalován a také odsouzen za to, že jsem ohrozil či poškodil zájmy České republiky, ale právě naopak, že jsem údajně ohrozil zájmy Československé socialistické republiky.

Vážený pane předsedo, vážení členové senátu, uvedené skutečnosti - stejně jako všechna předchozí vyjádření obhajoby - přesvědčivě dokazují, že mé trestní stíhání i oba dosavadní rozsudky proti mně jsou v hlubokém rozporu s právním státem, s konkrétními zákony a jsou plošným porušením Listiny základních práv a svobod občanů.

Doufám, že Nejvyšší soud České republiky bude postupovat v souladu s právem, takže konečně bude spravedlnosti učiněno zadost. Ing. Karel Hoffmann, 5. 5. 2004

Především považuji za podstatné uvést následující poznatky a skutečnosti

1.  Na rozdíl od stanovisek z mého bezprostředního přátelského i odborného okolí, které sledovalo průběh mého trestního stíhání, a které bylo rozhodnutím senátu Nejvyššího soudu (dále jen NS) překvapeno, sám jsem odmítnutí dovolání očekával. Kdo důsledně sleduje atmosféru vytvářenou kolem stíhání některých bývalých předlistopadových funkcionářů ÚV KSČ jako údajných vlastizrádců a sabotérů, nemůže mít pochybnosti o tom, že politický tlak na odsouzení byť jen jednoho z nich za každou cenu byl a je nadále tak silný, že nelze očekávat vítězství spravedlnosti. Proto mě odmítnutí dovolání nepřekvapilo, ba naopak tento symbolický dárek současného režimu k mým osmdesátinám jsem očekával.

2.  Pozornost zasluhují časové údaje osudu dovolání. Vrchní soud v Praze mě odsoudil dne 13.  10.  2003, avšak výrok rozsudku s jeho odůvodněním jsme já i moji obhájci obdrželi až po šesti týdnech, tj. dne 28.  11.  2003. V lednu 2004 (12.  1. JUDr. Horákem a 21.  1. JUDr. Kubíčkem) bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Dodatečně dne 28.  1.  2004 jsem senátu NS poslal své vyjádření k rozsudku Vrchního soudu a k němu připojil Přehled právních norem, vztahujících se k mé trestní věci.

Podle informací sdělovacích prostředků senát NS rozhodnutím ze dne 27.  5.  2004 dovolání zamítl, ovšem text tohoto rozhodnutí jsme obdrželi až 23.  7.  2004, tedy za 8 týdnů od rozhodnutí a po více než 6 měsících (26 týdnech) od okamžiku, kdy bylo podáno dovolání!

3.  Jako již mnohokrát předtím se stalo, že ten, koho se rozhodnutí příslušného soudu bezprostředně dotýká, byl zpraven o tomto rozhodnutí nikoli soudem, jak by to po právu mělo být, ale ze sdělovacích prostředků, publicisticky zkreslených, a pak musel dlouhou dobu čekat na oznámení, proč, z jakého důvodu soud k takovému rozhodnutí dospěl.

4. Pro mne je nevysvětlitelná též tato okolnost. Mí obhájci byli soudem dotázáni, zda souhlasí s projednáním mé věci na neveřejném zasedání senátu NS či zda žádáme veřejné projednání. Protože jeden z obhájců odpověděl, že nemá námitky proti neveřejnému zasedání, ale druhý obhájce sdělil, že nesouhlasí s projednáním v neveřejném zasedání, byl jsem Městským soudem dopisem ze dne 28.  1.  2004 vyzván, abych se k této otázce sám vyjádřil. Proto jsem dne 3.  2.  2004 odpověděl, že po opětovném projednání této otázky s obhájci nesouhlasím s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Na veřejné projednání věci jsem se také celou tu dobu připravoval, o čemž svědčí texty mých uvažovaných stanovisek, určených pro senát NS. První, rozsáhlejší, jsem chtěl zaslat NS v okamžiku, jakmile mi bude oznámen datum jednání o mém dovolání. A krátký text jsem připravil jako vystoupení před senátem NS. Oba uvedené materiály jsou zařazeny v tomto mém novém samizdatu. Lze tedy pochopit mé překvapení, když jsem se ze sdělovacích prostředků dozvěděl, že můj názor - přestože jsem byl na něj opakovaně dotazován - příslušný senát nezajímá, že si prostě nepřeje abych byl jednání přítomen a nenarušoval je svým dokazováním, že rozsudky byly konstruovány na podkladě nepravdivých tvrzení. Takže podle postupu senátu Nejvyššího soudu ČR jsem zřejmě více než neskromný, když jsem předpokládal, že mám nárok na to být přítomen při projednávání věci, zda zemřu za běžné, normální situace nebo ve vězení. Pro mne tak zůstává nezodpovězená otázka, k čemu byla všechna ta korespondence o tom, jaké zasedání soudu preferuji. Je to jen další příklad, jak jsou práva, stanoviska a návrhy obviněných, obžalovaných a odsouzených ignorována!

Po prostudování usnesení Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS) musím konstatovat:

Především - přestože obhajoba v plném rozsahu, beze zbytku vyvrátila odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen VS), a přestože se NS neopírá a nemůže opírat ani o jediné nové zjištění, ani o jediný důkaz, byť vzdáleně naznačující, že bych se byl trestného činu dopustil, opakuje bez jakéhokoliv opodstatnění závěr VS. Platí to především o nepravdivých tvrzeních, v usnesení NS dokonce několikrát opakovaných, že jsem údajně postupoval "v úmyslu zabránit odvysílání .... Prohlášení předsednictva ÚV KSČ", "se záměrem pomoci tak protireformnímu křídlu v KSČ a potažmo intervenujícím vojskům", "dal svým podřízeným pokyn k okamžitému vypnutí rozhlasových vysílačů na přesně neurčenou dobu" což - jak je opakovaně doloženo v mnoha předchozích zcela konkrétních vyjádřeních obhajoby - je v rozporu s historickou pravdou. Nebudu je zde proto znovu rozebírat.

Dále - jak je možné spoléhat na objektivitu soudu - a v tomto případě dokonce Nejvyššího soudu! - když vědomě zamlčuje rozhodující skutečnost, tj., že odsouzený neudělal nic jiného, než že se pokusil zajistit výslovně mu uložené rozhodnutí prezidenta republiky, vyvolané jeho obavami z krveprolití.

To je zamlčováno a současně v podmínkách, kdy platí zákon o protiprávnosti "komunistického režimu" a Komunistická strana Československa, její vrcholné orgány a jednotliví představitelé jsou za svou údajně nezákonnou, protilidovou činnost když ne stíháni, tak alespoň permanentně hanobeni, se soud najednou odvolává na stanovisko předsednictva ÚV KSČ, jako na nejvyšší autoritu a neuznává rozhodnutí nejvyššího ústavního činitele - prezidenta republiky!

Jaký další přesvědčivější důkaz o licoměrnosti a politické motivaci mě odsuzujících rozsudků je ještě třeba uvádět?

Dále - Městský soud v Praze bez ohledu na můj věk a současný zdravotní stav i na stanovisko lékaře - soudního znalce, rozhodl, že mám 9. srpna do vězení nastoupit. V konfrontaci s tím faktem pak vystupuje do popředí význam záměrného oddalování zveřejnění usnesení senátu NS, což znemožňovalo již dříve - tedy za mé aktivní účasti - zpracovat a také odeslat stížnost pro Ústavní soud. Rozpětí necelých čtrnácti dnů mezi obdržením usnesení senátu NS a nástupem do vězení znemožňuje můj podíl na zpracování této stížnosti.

Jen člověk zcela ignorující životní zkušenosti by mohl odmítnout názory těch, kteří tvrdí, že postup českých orgánů trestního řízení (v každém případě těch, které se zabývaly mou věcí!) promyšleně sleduje tři základní cíle. První jsem již uvedl v předchozím bodu - co nejvíce ztížit obviněnému, obžalovanému a zejména pak odsouzenému každý další krok k dosažení spravedlnosti.

Druhý, základní cíl pak charakterizuje sám život - patnáct roků systematické diskreditační kampaně, devět roků trestního stíhání provázeného dalším stupňováním morálně politického pronásledování, záměrné protahování jednotlivých kroků prohlubujících psychické týrání vybraných občanů a s tím spojená sociálně ekonomická likvidace.

A třetím cílem, bezprostředně spojeným s poslední zkušeností, tj., že NS potřeboval šest měsíců na rozhodnutí a jeho následné doručení, byla snaha dostat můj údajný trestný čin, můj "zasloužený" trest a naopak "zásluhy" těch, kterým se podařilo alespoň jednoho z bývalých představitelů KSČ dostat do vězení co nejblíže k výročí srpna 1968, aby toho bylo možno opět využít k podnícení nové kampaně nejen proti mně, ale hlavně proti KSČM, jejíž rostoucí preference nedávají spát zejména těm, kteří již věnovali tolik úsilí dosažení kriminalizace komunistů.

Dále - jak nejen jednostrannou, nýbrž i doslova nicotnou obranou možností nápravy nesprávných soudních rozhodnutí je dovolání k NS, dokazuje přesvědčivě i můj případ.

Přesně v souladu se zákonem, se směrnicemi i dosavadními asi ročními zkušenostmi s touto praxí (zpracovanými a publikovanými jedním ze členů NS), tj. čím se smí a čím naopak nesmí dovolání zabývat, se mí obhájci v dovoláních, která mým jménem podali, soustředili na formální právní stránku rozhodnutí Vrchního soudu. To však vzhledem ke stanoveným limitům instituce dovolání nepostihuje a nemůže postihovat rozhodující "problém", tj., že rozsudky Městského i Vrchního soudu byly založeny na nepravdivých tvrzeních a na zkresleně hodnocených důkazech.

Proto jsem považoval za potřebné přece jen senátu NS jako součást dovolání předložit i rozbor této rozhodující, politickými tlaky vynucené "vady" předchozích závěrů soudů.

Senát NS - který tato "chyba" prokazatelně nezajímala - se s tím vyrovnal velmi jednoduše. Zakončil své rozhodnutí (viz str. 14) tímto konstatováním - "Jestliže odvolatel vypracoval a vedle dovolání podaného prostřednictvím výše jmenovaných obhájců uplatnil vlastní vyjádření k rozsudku Vrchního soudu v Praze, je třeba uvést, že k tomuto podání nemohl Nejvyšší soud přihlížet. Nelze je totiž se zřetelem k ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. považovat za dovolání či jeho součást." Vida, vše je jasné, zákonu bylo učiněno zadost, a tak co záleží na tom, že někdo byl neprávem odsouzen!

Dále - mimořádně důležitou pro vítězství spravedlnosti je skutečnost, zda se rozsudky soudů opírají o skutečné důkazy, o ověřená tvrzení a objektivní znalecké posudky. Jak obhajoba spolehlivě prokázala, v mém případě tomu tak nebylo, protože soudy se opíraly o komplexně nepravdivou obžalobu a o plně vyvrácená, historickým faktům odporující vyjádření údajných znalců, mj. pana Dr. Tůmy. Jak mohlo být stanovisko tohoto historika objektivním v mé záležitosti, ukázalo jeho nedávné vyjádření k jedné z aktuálních událostí, která rozbouřila názorovou hladinu v české veřejnosti. Mám na mysli diskusi o tom, zda bojovníci proti socialismu se zbraní v ruce, tedy skuteční vlastizrádci a navíc mnohonásobní vrazi, bratři Mašínové, jsou hrdiny a zda zaslouží příslušné ocenění, např. státní vyznamenání. Jestliže pan Dr. Tůma prohlásil, že "Mašínové byli jistě stateční a bojovali za správnou věc" pak je jen logické, že já, který jsem celý život sloužil socialistickému zřízení, jsem pak podle jeho měřítek vlastizrádce a sabotér. Podle toho také vypadalo jeho "znalecké" vyjádření.

Uvedl jsem tento malý příklad, abych i na něm ukázal na jakých základech byly vybudovány rozsudky, odsuzující mě do vězení, což však evidentně pro senát NS nebylo důležité.

Konečně - jsem právní laik, ale musím prohlásit, že mě udivuje, když dokonce i NS ČR se v mé věci uchyluje k právní ekvilibristice v souvislosti se zákonem č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu jen proto, aby na jedné straně dokázal, že tento zákon se mě týká, když jde o nepromlčení mého údajného trestného činu, ale naopak, že se mě netýká, přestože jsem se podle něj dopustil sabotáže, neboť něco takového stejný zákon prohlašuje za čin "legitimní, spravedlivý a morálně oprávněný". Jen těžko lze nalézt přesvědčivější důkaz o licoměrném uplatnění "dvou metrů". Dokonce dvojnásobně!

Potud mé vyjádření k rozhodnutí NS ČR. Jsem přesvědčen o tom, že tato moje "trestní věc" bude předmětem právních i historických rozborů nejen v České republice, ale i v zahraničí.

Ing. Karel Hoffmann, 26.  7.  2004