28. 7. 2004
Irena Dousková, dětství a normalizační komunismusV úterý večer se promítal na Malé scéně Slováckého divadla na Letní filmové škole v Uherském Hradišti dvouhodinový televizní záznam příbramské inscenace, vzniklé podle knížky Ireny Douskové Hrdý Budžes. Jde o vynikající fiktivní monolog asi devítileté holčičky, volně založený na autobiografických zážitcích samotné autorky (do první třídy šla v prvním normalizačním roce 1970). Komunistický normalizační útlak je v dívčině prostředí i v její rodině přítomen, avšak kniha Ireny Douskové není politický antikomunistický pamflet. Je to mnohovrstevnaté svědectví o autentické skutečnosti. Divadelní představení stoprocentně nese až geniální herecké nadání Barbory Hrzánové, která hraje onu asi devítiletou holčičku a vede po celou inscenaci vlastně jediný monolog. Vstupy ostatních dvou herců jsou vinou režisérova pojetí nepřesvědčivé a přehrávané. Je paradoxem, že za toto vynikající, nepolitické umělecké dílo, přesně řečeno za neopatrný výrok herečky Hrzánové, učiněný, když ji za její výkon byla udělována Cena Thálie, jsou Hrzánová a zároveň zřejmě nyní i Dousková terčem popotahování v souvislosti s možným trestním stíháním za verbální "trestný čin". Znovu se tedy vynořuje v České republice neřešený problém s tzv. "verbálními trestnými činy". |
Herečka Hrzánová byla pozvána k výslechu za to, že se při udělování Ceny Thálie za svůj herecký výkon v této inscenaci řekla: "Jsem strašně šťastná, že můžu říkat na veřejnosti, že Rusáci a komunisti jsou svině." To je jistě hloupý výrok. Je nesprávné útočit na veřejnosti na jakoukoliv národnost, i když po čtyřiceti letech, kdy bylo Československo ruskou "kolonií", je docela pochopitelné, že prostší lidé chtějí mít svobodu říkat, že "Rusové jsou svině". Nechtěl bych žít v zemi, kde bych se nemohl svobodně vyjádřit o jakékoliv politické straně, že jsou její příslušníci svině. Několikrát jsem citoval výrok britského dramatika Harolda Pintera o premiéru Tonymu Blairovi v britském rozhlase ohledně irácké války. Pinter o Blairovi v rádiu řekl, že je to lhář a vrah. Kupodivu na něho v Británii Tony Blair nepodal trestní oznámení. Byl bych velmi rád, kdyby Dousková i Hrzánová byly skutečně v této věci pohnány před soud. Vznikla by tak obrovská mezinárodní ostuda, že by to snad konečně vedlo ke zrušení verbálních trestných činů v České republice. Režisér Jan Schmiedt v Uherském Hradišti v úterý svědčil také o tom, že inscenace, která vznikla v divadle v Příbrami, od samého počátku čelila obstrukcím tamějšího ředitele divadla. Ten chtěl nejprve zakázat hraní Internacionály v rámci inscenace s argumentací, že je to "státní hymna" a že není možné se jí posmívat. Pak mu vadilo, že se na jevišti spojuje komunismus s nacistickým hajlováním. Aniž bych měl cokoliv proti zesměšňování jakýchkoliv písní či hymen, na divadelním jevišti či proti spojování komunismu s nacismem prostřednictvím metafor, je nutno říci, že inscenace Jana Schmiedta je v mnoha ohledech hrubá a nepřesvědčivá. Funguje na dvou rovinách: Na jedné z nich je doslova geniální výpověď devítileté holčičky, tlumočené vynikající Barborou Hrzánovou, na druhé jsou velmi nedokonalé výkony ostatních příslušníků hereckého souboru, včetně dvou herců, kteří Hrzánové sekundují přehráváním. Rozdíl mezi výkonem Hrzánové a těchto dvou dalších herců by nemohl být propastnější. Chybou je režisérovo pojetí. Nechal se unést svým politickým přesvědčením a normalizační zázemí sedmdesátých let zkreslil hned dvěma způsoby. Měl pocit, že musí komunismus karikovat, protože ho nenávidí. Jenže komunistický režim lze daleko účinněji odhalit i jinak, prostě jen tím, že jeho propagandu nevzrušeně a objektivně cituji. Režisér inscenaci necitlivě naplnil písněmi, ikonami a motivy ze stalinských padesátých let, i když se inscenace odehrává v letech sedmdesátých. V sedmdesátých letech se však děti neučily ve školách o Pavlíku Morozovovi ani už nezpívaly stalinské písně. A zadruhé, režisér měl pocit, že musí normalizační artefakty, citace z oficiální ideologie, karikovat a ironizovat. Historické a politické pozadí hry tedy nefunguje. Výpověď devítileté školačky je vážná (i když svou podstatou nutně komická). Inscenace by měla hlubší vyznění, kdyby byla výpověď hlavní devítileté hrdinky dána do kontrastu ze zcela objektivně, věcně citovanou, nezkreslenou a neironizovanou oficiální politickou propagandou sedmdesátých let. Kromě toho, v knize Ireny Douskové o politický protest v první řadě vůbec nejde. To, že hlavní hrdinka byla dítětem v normalizačních letech, je vlastně náhoda. Je těmito roky, ať už byly jakékoliv, do hloubi duše definována, ať chce nebo nechce. Hrdý Budžes se řadí k těm dílům české a světové literatury (v Británii Adrian Mole, v české exilové literatuře kniha Striptease Chicago od Jana Nováka), v níž dětská výpověď svou intenzivní autentičností slouží jako nástroj k odhalení a k obžalobě nedokonalé skutečnosti světa dospělých. Intenzita svědectví devítileté dívky i její jazyk je zároveň dojemná i komická. To, co ta dívka říká, vypovídá mnoho nejen o našich kořenech, o mezilidských vztazích a o světě jako takovém. To, že jde o komunistický útlak, který rodinu drtí, je záležitostí relativně podružnou, která funguje až v dalším plánu. V úterý jsem hovořil s Irenou Douskovou o jejím literárním díle podrobněji; rozhovor přineseme ve čtvrtečním vydání Britských listů. Recenze próz Ireny Douskové je ZDE |
Česká literatura | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
28. 7. 2004 | Irena Dousková, dětství a normalizační komunismus | Jan Čulík | |
21. 7. 2004 | Šťastný život a správná metodologie vědy | Stanislav Heczko | |
1. 7. 2004 | Proč nejsem komunistou | ||
24. 6. 2004 | Svět, který se zřekl šamanů a bláznů | Zdena Bratršovská, František Hrdlička | |
17. 6. 2004 | Zaniklo nakladatelství Catbird Press | Jan Čulík | |
9. 6. 2004 | V pozoru | Antonín Jaroslav Liehm | |
8. 6. 2004 | Blízká setkání | Emil Hakl | |
8. 6. 2004 | Emil Hakl: Autentické svědectví o světě | Jan Čulík | |
4. 6. 2004 | Jednota v mnohosti, aneb má česká kultura v Evropské unii šanci? | Jan Čulík | |
2. 6. 2004 | Šroubovák | Jaroslav Hutka | |
31. 5. 2004 | Jak ČR ignorovala slavné francouzské inscenace románu Ladislava Fukse | Jiří Tušl | |
25. 5. 2004 | Hrabalova Hra života | ||
25. 5. 2004 | Autorská čtení časopisu Weles | ||
10. 5. 2004 | Jiří Kratochvil: Lady Carneval - Nesmyslnost a nutnost zapomnění | Jakub Kára |
Umělci, kultura a kolaborace? Za komunismu... | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
28. 7. 2004 | Zadali si mladí stalinisté v Československu v padesátých letech? | Jan Čulík | |
28. 7. 2004 | Jak si Hurvínek představuje válku... | Štěpán Kotrba | |
28. 7. 2004 | Irena Dousková, dětství a normalizační komunismus | Jan Čulík |