Jde o audiovizuální prezentaci, která svým obsahem nikterak nepřekračuje haškovské meze mírného pokroku v mezích zákona. Moore si totiž dal velký pozor, aby její tón nebyl protiamerický, informace v ní použité jsou většinou převzaté z jiných sdělovacích prostředků, a politicky korektně chybí jakákoli zmínka o Izraeli. O to všechno se postaral velký výzkumný tým spolu s právníky.

Zdánlivě paradoxně není pro úspěch této prezentace příliš důležitá ani její forma. Snad jen nápad použít zvuk bez obrazu pro naznačení hrůzy, která se v New Yorku odehrála onoho jedenáctého září, je neobvyklý. (Zvuk pak hraje hraje dominantní roli i v záběrech nočního bombardování Iráku, čímž vrátí diváka na začátek a pravděpodobně k zamyšlení nad tím, v čem se vlastně barbaři na obou stranách liší.)

Výjimečný není Fahrenheit 9/11 jako takový, ale situace, kterou v Americe vytvořil: Miliony diváků jsou ochotny zaplatit za účast na politické akci, kterou zatraktivněla stupidita politické pravice. Moore dokáže udržet divákovu pozornost po celé dvě hodiny (neuvěřitelně dlouho ve společnosti, která počítá s tím, že televizní divák se nedokáže soustředit víc než několik sekund, nebo vět) a dát mu pár dobrých námětů k přemýšlení.

Moorův "hřích" je v tom, že "zneužil" okolnosti a pronikl do jednoho jednoho ze dvou médií, které se v Americe počítá. A to je přesně to, co si moc nepřeje.

Na tomto místě stojí za zmínku postřeh Noama Chomského: "Politicko-sociální historie západních demokracií zaznamenává všemožné pokusy, jejichž cílem je eliminovat vliv veřejnosti na formování politiky. To se už z velké míry povedlo v USA, kde prakticky neexistují politické organizace, fungující odbory, na korporační oligopolii nezávislé sdělovací prostředky a další struktury, které by pomohly lidem získávat informace, rozvíjet nápady a uplatnit je v politické aréně. Pokud každý jedinec sedí sám před vlastní televizní obrazovkou, jeho formální svoboda nepředstavuje pro moc žádnou hrozbu."

Chomský je ostatně živým důkazem toho, že to tak funguje. Jeho názory, jakkoli vytříbené, fakty podložené a relativně snadno dostupné (v každém knihkupectví najdete několik jeho knih), nejsou moci nebezpečné, protože neexistuje spojující linka mezi nimi a politickou platformou, která by je mohla využít. Přesněji řečeno, neexistuje ta platforma.

Vraťmě se ale k Moorovi. Z výše napsaného vyplývá, že Fahrenheit 9/11 nelze vytrhnout z kontextu událostí, které ho doprovázejí.

Fahrenheit 9/11 je ojedinělý i tím, že je vlastně "nekritizovatelný". Nejen proto, že Moore se dá měřit pouze jím samým, ale především proto, že jeho film je možná začátkem politického procesu, který může potenciálně vést k probuzení americké společnosti, takže teprve výsledek tohoto procesu určí, zda Moore něčeho dosáhl nebo ne.

Fahrenheit 9/11 je v podstatě mozaikou různých situací - nad nimiž rozum i cit zůstává mnohdy stát a z nichž si každý vybere něco jiného. Moore (americkému) divákovi v podstatě říká: "Hele, vole, kdyby ses trochu zajímal o to co se děje kolem tebe, tak bys tohle a tohle a tohle dávno věděl. A možná bys začal trochu přemýšlet, co s tím udělat."

Moore, na rozdíl od politických propagandistů jakékoli provenience, nenabízí řešení - nejspíš proto, že vlastně neexistuje v dostatečně zjevné podobě. Ostatně ani výzva nevolit Bushe není řešením krize americké společnosti, ale nanejvýše drobnou záplatou.

Některé kritiky vyčítají Moorovi, že nejde dost daleko. Myslím, že to není úplně fér, protože on má k dispozici jen dvě hodiny a pak se musí zastavit. Síla jeho prezentace je je konec konců právě v tom, že posílá diváka do různých směrů a nechá na něm, kam až chce dojít.

Moore tu a tam uleví divákovi zařazením komických čísel bílých mužů v čele s Bushem, ale pak se rychle vrací ke svému nepříliš veselému poselství.

Bush svými výkony ovšem odvádí pozornost -- pro Moora velmi výhodně - od skutečnosti, že je vcelku jedno je-li americkým presidentem údajně chytrý nebo údajně hloupý člověk. Zbavuje ho nutnosti kritizovat Clintonovu vládu, jejíž zahraniční politika byla neméně katastrofální.

Fahrenheit 9/11 je ale v první řadě připomenutím toho, že zisk posvěcuje prostředky -- mezi něž patří i fráze o lidských právech, přestože táž jsou ve skutečnosti pro jakoukoli moc zátěží.

Moore to například naznačuje záběry delegace Talibanu v USA nebo scénu, v níž Bush s odhodlaným výrazem ve tváři pronáší k novinářům naučenou frázi o boji proti terorismu a za lidská práva, aby v další vteřině nasadil úsměv, naznačující, že už má tu obtěžující povinnost za sebou a vyzval přítomné, aby sledovali, jak odpálí golfový míček. (Připomělo mi to historku o českém herci, který četl pohádku pro děti a když skončil, řekl do omylem nevypnutého mikrofonu: "A teď mi, milé dětičky, polibte prdel, já si jdu pro penízky".)

Moorův film jsem viděl v poloprázdném kině v Kanatě. Představení v centru Ottawy, na které jsem chtěl jít předcházející večer, bylo vyprodané a tak jsem zvolil jistotu nedělního předměstského odpoledne, které nedokázalo naplnit dva sály, v nichž se film s hodinovým posunem promítal.

Když se objevily závěrečné titulky, neozval se potlesk, který údajně toto představení leckde doprovází, ale ticho. Nejen v sále, ale i ve vestibulu, jakoby každý chtěl ještě být chvíli sám se svými myšlenkami.

Sedl jsem do auta a vydal se ke svému dvě hodiny vzdálenému domovu. Po většinu té doby se mi vracela poměrně zastrčená scéna, v níž mladý americký voják, sloužící v Iráku, ukazuje CD, které si pouštějí do sluchátek kvůli motivaci "kill those motherfuckers". Mnohým divákům možná unikne a přesto je v ní zkondenzovaná morální zvrácenost současné americké společnosti, která se na jedné straně pokrytecky kroutí před nahotou, vulgarismy a sexem a na druhé straně je lhostejná k tomu, že vojenská mašinerie systematicky přetváří děti na zabijáky, těšící se na to, že si střelí naostro a udělají první vryp do pažby.

Jenže tyhle děti pak padají všude tam, kde jsou ve hře zájmy bílého muže. Z údajů o amerických ztrátách v Iráku vyplývá, že z 907 amerických vojáků, kteří tam k 25. červenci 2004 zahynuli, jich 172 (19%) bylo ve věku 18-20 let. Mnozí z nich příliš mladí na to, aby si mohli koupit cigarety, pivo nebo panáka. A paradoxně i na to, aby mohli Moorův film vidět, protože v něm je násilí a hrubé výrazivo.

"Jenom těch lidí je mi líto, co pro ten podvod umřeli," se zpívá v jedné české písni. Dědečkova slova, původně věnována jinému režimu, jsou, jak Moore naznačuje, platná i pro americkou společnost. A vlastně pro jakoukoli společnost, jejíž představitelé sice "mají nějaké názory", ale nejsou ochotni s nimi něco dělat. Ačkoli kdo ví, zda to vlastně není dobře.