Jeden takový recept jsem si nedávno opsal z kuchařky. Hlavnímu ingrediencemi jsou názorová jalovost, omezený rozhled, neschopnost formulovat zásadnější myšlenky a kupodivu i naprostá apolitičnost předchozího života (nebereme-li v úvahu letitý nekonfliktní a tedy v podstatě konsensuální nebo možná kompromisní vztah s totalitním režimem).

Stejně a ne-li více než ingredience jsou k přípravě této krmě důležitá správná koření. Patří sem hlavně vysoká mediální frekvence, konformita vůči většinové společnosti a řádně propraná a uleželá veřejná oblíbenost. Jako vždy velmi záleží na správném poměru všech složek, aby výsledek byl dostatečně slaný i mastný, ne však příliš.

Samotná příprava je docela jednoduchá. Všechno se hodí do volebního hrnce (ten, co se v něm vaří volební guláš gratis) a obsah se pak na mírném ohni přihřívá. Ááá, málem bych zapomněl. Aby dostala polenta správný šmak a osobitost, musí se ještě přihodit vhodný věk a z hrnce se vám pak vyloupne politický kandidát k sežrání.

Není to můj vlastní vynález, jak jsem řekl, podle tohoto receptu už se vařilo. Naposled podle něj kuchtili Nezávislí, což je poměrně nová a hodně levná politická vývařovna. Ovšem láce je velkým lákadlem, člověk dostane pokrm se stejným názvem, chutná skoro stejně a zaplatí polovinu, co polovinu, někdy ani platit nemusí a ještě je mu mnohé naslibováno.

Poslední novinkou na menu Nezávislých je Petr Janda. Je to jméno z politických restaurantů, hospod, vývařoven a dokonce i z fast foodů neznámé, ale o to pikantnější. Petr Janda je hudebník a z politického hlediska je jeho pleť heboučká jako pozadí novorozeněte, ovšem už několikrát si lidé právě takovou nabídku oblíbili.

Petr Janda se má stát senátorem, protože delikatesa jménem Železný kvůli velké oblíbenosti expanduje do celé Evropy a díru v senátu je třeba zalepit něčím stejně (c)hutným a výživným. Jeho předchozí politický život nelze nijak komentovat, protože neexistuje. Hudebník už dosáhl úctyhodného věku dvaašedesáti let, aniž by kdy předtím o politickou strunu trsátkem zavadil. Jeho případná politická budoucnost vystačila na kraťoučký rozhovor v LN (7.8). Krátká výpověď možného budoucího senátora dá se sumarizovat jednou větou -- sám by se neangažoval (nejspíš by ho to ani nenapadlo) a nabídku dostal ze strany Železného Nezávislých.

Vzhledem k tomu, že je rebelem, vyvolala u něj nabídka spolčení se s politickými korytáři nejprve výbuch radosti, který umně skryl za dvouměsíční rozvažování, aby nakonec kývnul a šel to do toho zasmrádlého Senátu trochu provětrat svou nevázaností. S kapelou nebude problém, v klubu důchodců hrají jen dvakrát týdně.

Problém nebude ani s náplní jeho politické praxe. Mohl by jamovat na sociální téma, protože se cítí být lidu blíže než současná senátní ekipa. No a jinak si s tím hlavu moc neláme, protože si s tím hlavu nelámal doposud, a to je dostatečně dobrý důvod.

Politikem se může stát každý. Není k tomu třeba být zvolen do nějaké funkce, neboť samotná politická kandidatura je sdělením, že kandidát je ochoten a cítí se být schopen aspirovanou funkci převzít a vykonávat. Jediným zákonným omezením je tedy občanská svéprávnost a pro určité funkce i stanovený věk. Je jedním z hlavních principů demokratického společenského zřízení, aby podíl na politické aktivitě nebyl odepřen žádnému člověku, který je schopen nést odpovědnost sám za sebe a jako takový je i uznán kontrolním aparátem společnosti.

To je z hlediska udržení demokracie nepřekročitelná konstanta. Má-li však mít otevřen přístup k politické funkci každý občan, nelze dále žádnou z nich více specifikovat a kvalifikovat, protože bychom rázem narazili na nejrůznější vzniklá omezení (už i ten věk čtyřiceti let v případě senátu a prezidenta je diskutabilní a postupem času bude vyvíjen tlak na jejich snížení, pokud ovšem obě poněkud anachronické instituce přežijí), která by sice mohla být výkonu funkce ku prospěchu, ale zároveň by automaticky diskriminovala skupinu určitých občanů, neboť každá kvalifikace má svůj diskvalifikační rub mince.

V demokratickém systému má tedy pouze většina (velmi často bohužel pouze v zastoupení) právo rozhodnout o tom, který kandidát je pro danou funkci nejvhodnější a bude povolán. Přitom pro tuto porotu platí stejná pravidla jako v případě kandidátů, jen věk je snížen na únosné minimum, odrážející ani ne tak aproximovanou vývojovou hranici, kdy člověk nabývá schopnost celostní odpovědnosti, jako spíše potřebu zapojovat jej do společenského života co nejdříve.

Demokracie tedy značně omezuje možnost vznášet na politické kandidáty další nároky a spoléhá se pouze na velmi neuchopitelné a značně iracionální veřejné mínění, které periodicky projevuje svou náklonnost a důvěru některým z nich. Ačkoli je to svým způsobem nepochopitelné, v demokratických společnostech to jakž takž funguje, dokonce dlouhodobě.

Největším problémem takového systému je nalezení způsobu, jak politického kandidáta verifikovat a perlustrovat po stránce jeho schopností, aspirací a úmyslů. Možná se to někomu bude jevit vzhledem k aktuálnímu politickému dění jako nevkusný a drzí vtip, ale tou nejlepší metodou k prověření politických kandidátů je v demokratickém zřízení běžná instituce politické strany.

Je to možné zejména kvůli tomu, že politická představa člověka v demokratickém systému je z objektivního hlediska velmi omezena a vyjadřuje se levopravým spektrem, resp. zařazením politické strany v něm.

Demokratická společnost si politické strany institucionalizuje formou finančních subvencí na jejich agendu a umožňuje jim tak existenci, protože stranické příspěvky by náklady na provoz nepokryly. A samozřejmě také potřebnou legislativou.

Politická strana dovnitř působí jako inkubátor politických kandidátů. Provádí onu selekci, na kterou si společnost nemůže dělat nárok, a která je tak důležitá. Sporná může být otázka, zda onu selekci neprovádí pouze pro své účely, ale to tady nechci rozebírat.

Určitě je v zájmu strany (a státu), aby ze svého rezervoáru vybrala nejlepší zástupce nejen do svého vedení, ale zároveň i jako kandidáty na veřejně volitelné politické funkce. Je tím zajištěna procedura kvalifikace (vzdělání, osobnostní a charakterové vlastnosti, manažerské schopnosti, únosná míra egocentrismu atd.) za dodržení podmínky demokratického přístupu všech lidí k věcem veřejným. Vhodný kandidát by měl zajišťovat konjunkturu stranickou i společenskou, což by se ve zdravé společnosti nemělo rozhodně vzájemně vylučovat a plnit tak očekávání organismu i jeho generativního orgánu.

Problém Petra Jandy (a mnoha dalších) ale ukazuje na poněkud odlišný přístup. Politický kandidát tohoto typu dospěl ke své kandidatuře cestou, kterou nelze považovat za politicky revidovatelnou. Mediální věk sebou přináší možnost, která otevírá vstup do politiky lidem, kteří objektivně nemohou (v období své kandidatury) přesvědčit společnost o dostatečné politické akreditaci žádným odkazem na svou politicky aktivní minulost. Herci, hudebníci, sportovci, podnikatelé či moderátoři samozřejmě nemají v drtivé většině případů politickou minulost; novináři ji sice mají, ale svou nečekanou politickou aktivitou ji spíše diskreditují. Proč by ale politické strany riskovaly neúspěch s politicky nekvalifikovaným kandidátem, přece jen jde o zúročení jejich snahy (o placené práci, kterou vykonávají pro společnost nemluvě)?

Jelikož politické strany nikdy příliš neriskují, musí existovat i u těchto nečekaných kandidátů nějaká forma kvalifikace, kterou lze vystavit jako vysvědčení, ale která je zároveň i dostatečně uspokojivým vnitřním důvodem ke kandidatuře u každého takového člověka. Nemůže to však být samotná jejich činnost nebo jejich profese. To, že někdo celý svůj život šoupal po ledě hokejkou, hrál v horším či lepším filmu nebo objížděl kulturáky se svým candrbálovým rock `n rollem by jistě politické straně nestačilo ani na místostarostování v Horní-Dolní. Tady se ovšem vůbec nejedná o to, co kandidát v minulosti dělal či nedělal, neřku-li jaké měl politické postoje a názory. Rozhoduje zde jediná věc, a tou je mediálně udržovaná popularita.

Ale jak může být pouhý fakt popularity dostatečně platnou vstupenkou do politického dění? Může. Je to dáno charakterem médií a jejich nespornou autoritou, kterou mají u veřejnosti. Je paradoxní, že i regionální rádio si u posluchačů dokáže vypěstovat určitou formu závislosti. A závislost bez autority není možná. Ono nepochopitelné postavení médií má snadno pochopitelnou příčinu. Ačkoli je médium pouhým, zdůrazňuju pouhým zprostředkovatelem té části světa, kterou jedinec nemůže obsáhnout vlastní zkušeností a poznáním, veřejnost je vnímá v jiné poloze.

Pro veřejnost nepředstavují média toho, kdo zprostředkovává novou skutečnost, ale jsou tím, kdo se na této skutečnosti kreativně podílí. Ačkoli by tedy měla být v přirozeném stavu každá sdělená skutečnost podrobena skepsi, je naopak drtivá většina takto získaných informací absorbována s nálepkou pravdy! To je způsobeno faktem, že většina lidí si nemůže být v dané skutečnosti více jista pravdou než samotné médium a také tím, že médium je vždy tím kdo podává zprávu a veřejnost je tím, kdo ji přijímá, aniž by existoval nějaká účinná zpětná vazba (tu lze ostatně vytvořit pouze u internetu, ale i zde je většina pouze pasivním příjemcem).

Velkou roli hraje vzdělání a všeobecná orientace; v současnosti nemůže ani existovat člověk či skupina, která by dokázala být fundovaným oponentem mediálně předkládaným (tvořeným, selektovaným) skutečnostem. To je stav, který není dost dobře možné změnit a nebude to možné ani v budoucnosti.

Co by bylo možné změnit je jakási absolutní idealizace probíhající skrze autoritu médií i tam, kde by to nikdo nečekal. Informace, které média vysílají vyvolávají kromě dojmu pravdy i pocit výjimečnosti. Každý člověk si, byť podvědomě, uvědomuje, že média nejsou v ubíhajícím čase schopna referovat o všech událostech, a tak je jejich výběr postaven na škále důležitosti. Na tomto výběru se ale veřejnost nepodílí a opět zůstává pasivním příjemcem a konzumentem. Značným problémem je, že se to všechno týká jak věcných, tak personifikovaných skutečností. Média v očích veřejnosti vypovídají pravdy o výjimečných událostech, stejně jako vypovídají pravdy a výjimečných lidech. Autorita, kterou požívají jako zvěstovatelé, je vlastně vytvořena recipročním vztahem mezi referovanými realitami a médiem -- schopnost sdělit lidu výjimečnou pravdu si přece zasluhuje uznání a respekt.

Je velmi zajímavé, že v případě dlouhodobě popularizované osoby se ztrácí původní příčina a význam její popularizace a ty jsou nahrazeny jakousi transcendentní mediální existencí, omezenou jen a pouze jejím výskytem v médiích. Původní kvalifikace, která tuto osobu dostala mezi výjimečné pravdy hodné zviditelnění se rozšiřuje takřka univerzálně všude tam, kde není zapotřebí žádná jiná speciální kvalifikace. Dlouhá léta popularizovaný zpěvák se sice nemá možnost stát díky této skutečnosti lékařem, zato však může být vnímán jako povolaný průvodce vařením, zahradničením, mezilidskými vztahy a bohužel taky politikou. Proč? Protože politika přece na základě demokratického principu nemůže požadovat konkrétní kvalifikaci a politikem přece může být jak zedník, tak lékař....

Universálně kvalifikovanými jsou tak hlavně všemožní herci, baviči, zpěváci a další řemeslníci showbyznysu, pro něž se, z mně neznámého důvodu, užívá označení umělci (možná odvozenina ze slova umělý, nikoli umění). Tím opravdu nechci generálně vylučovat herce atd. z účasti na politice, myslím že T.Fischerová naplňuje svůj poslanecký mandát zodpovědně a účastní-li se lidé z branže na vedení ministerstva kultury, pak taky nelze nic namítat. Jedním dechem dodávám, že to ale nejsou případy mediálně kvalifikovaných univerzálů.

To, že se díky mediálnímu výskytu takto univerzálně "habilitovali" pochopitelně sami tito lidé vnímají, což posiluje jejich sebevědomí i přesvědčení o vlastních schopnostech a záleží pak pouze na jejich troufalosti, jak velké krajíce se rozhodnou žvýkat. A politika je přece jen kus žvance.

Politická strana příliš neriskuje v případě, kdy sáhne po takovém univerzálovi, který má kromě stálé mediální adresy také pověst nekonfliktního a přátelského člověka, resp. podařilo-li se mu takový dojem vytvořit. Záleží také na mnoha dalších okolnostech, třeba jaká je politická atmosféra, či jaké šance má daný politický subjekt ve volbách, jaká je volební účast, o jaké volby se jedná, protože kandidatura univerzála není samospásná, o čemž už se přesvědčili třeba soudruzi z KSČM ( H.Růžičková) nebo přátelé z ODS ( J.Jirásková, M.Knížák). V době, kdy je politická situace vyostřená nebo doznívá nějaký velký politický zvrat je veřejnost příliš citlivá na velká překvapení, přičemž během politického zvratu je naopak možná účast mnoha nepoliticky orientovaných lidí, ale tehdy spíše oprávněně. Nelze proto jednotlivé situace dost dobře srovnávat.

Žel, současná nehybnost a fádnost politického dění a možná i opodstatněná nechuť k profesionálním politikům může usnadnit cestu universálů do volených orgánů, přičemž pro ně i pro strany samotné je nejlepším místem k usazení Senát, orientovaný spíše poradně a reprezentativně. Už nějakou dobu v něm za Brno a ODS kope Karel Jarůšek ( slovní spojení je vypůjčeno z předvolebního letáku). Bývalý fotbalista má kromě předchozího ještě jednu devizu, je tím, čemu se říká patriot. Slováci zase poslali do Bruselu a Štrasburku ze střídačky už několik let odpočatého Petera Šťastného, bývalého hokejového útočníka a nám se zase kuloáry EP prohánějí bývalý kosmonaut, docela nedávná moderátorka nebo třeba povedený podnikatel, milá tvář pro Čechy natrvalo spojená se sobotním obědem, který plynule vyměnil firmu Nova za firmu Nezávislí, pročež mu stát opět na jeho novou komunikační hračku s rodičovskou láskou přispívá, jelikož kdo si hraje, nezlobí.

Na základě stejných "kvalit" jako předešlí jmenovaní má slušnou šanci dostat se do Senátu i Petr Janda. Jen se musí, tak jako to udělal K.Jarůšek, jenž se nedostavil k předvolební televizní debatě, vyvarovat zbytečné přímé konfrontaci se svými protikandidáty a mohl by na šest let spokojeně dosednout. Třeba by se mu podařilo Senát i rozpustit, tak jako se mu to zdařilo v případě jeho hudebního tělesa. To však zanedlouho zase "zázračně a nečekaně" obživlo, což by u Senátu znamenalo nemalé výdaje ze státní kasy navíc. Leda, že by ze senátorů poskládal pěvecký sbor, aby se na tom combacku dalo něco trhnout.