pátek 20.00: Dosavadní ukrajinský prezident Viktor Janukovyč oznámil svou rezignaci.

čtvrtek 19.30: Konečné vítězství Viktora Juščenka v ukrajinských volbách nabylo platnosti poté, co ukrajinský Nejvyšší soud ve čtvrtek odmítl poslední, čtvrtou stížnost, kterou proti výsledkům voleb podal dosavadní ukrajinský prezident Viktor Janukovyč.

Podrobnosti v angličtině ZDE

čtvrtek 15.00: Činitelé v Indonésii nyní konstatují, že počet usmrcených osob jen v této zemi dosáhl už 80 000 a očekává se, že počet mrtvých z nejpostiženějších oblastí bude ještě o hodně vyšší.

Humanitární pracovníci se nyní snaží s nejvyšším úsilím dosáhnout milionů osob, které přílivovou vlnu přežily, avšak jsou nyní bez pitné vody, bez potravin a bez přístřeší. Pomocné týmy a zásoby plynou nyní do regionu, ale dosud do nejpostiženějších a nejvzdálenějších oblastí nepronikly.

Spojené státy, Austrálie, Japonsko a Indie vytvořily koalici na odstraňování následků katastrofy. Zahraniční vlády dosud přislíbily pomoc ve výši 220 milionů dolarů - z toho 35 milionů dolarů slíbily Spojené státy.

Avšak koordinátor pomoci u OSN Jan Egeland varoval, že to potrvá ještě "dva nebo tři dny", než se pomocné akce řádně rozjedou - a tou dobou to bude zřejmě pro desetitisíce lidí už příliš pozdě. "V současnosti děláme velmi málo," řekl Egeland.

středa 23.30: Hlavní večerní zprávy televize BBC 1 ve středu ve 22 hodin britského času přinesly drastické reportáže z mnoha postižených jihoasijských zemí. Reportéři BBC na místě poukazovali na to, že se na většině míst vůbec zatím nedistribuuje humanitární pomoc. Jeremy Bowen, reportér BBC na Srí Lance, konstatoval, že tamější vláda nemá absolutně ponětí, co se děje ani v oblastech nejbližších hlavnímu městu, nemluvě o severu země, který byl dosud pod kontrolou protivládních povstalců - proto vládní srílanské statistiky neobsahují ze severních částí země vůbec žádné údaje o počtu mrtvých ani pohřešovaných osob.

Reportéři televize z BBC z mnoha zemí postiženého jihoasijského regionu varovali, že pokud do oblastí nezačne plynout koordinovaná humanitární pomoc během několika hodin (od zemětřesení už uplynuly tři dny!!) počet obětí katastrofy se zdrasticky zmnohonásobí.

Když jsem včera ráno otevřel Britské listy a viděl Marčákovu karikaturu o tsunami, nějak jsem znejistěl. První reakcí byl nesouhlas s karikováním lidského neštěstí, ale ten brzy zrelativizovala vzpomínka na Fallúdžu a na to, jak jsem nedávný několikadenní krvavý boj o toto město mezi americkou armádou a povstalci přirovnal k paintballu. Nebyl jsem si ale úplně jist tím, zda je možné oba případy porovnávat jako rovnocenné. Po jistém uvažování jsem usoudil, že ne a následná diskuse mě v tom utvrdila.

Média i celá společnost řeší velký problém -- existují v komunikaci nějaké hodnoty, které je možné uznávat za nepřekročitelné? S tím souvisí aktuální otázka: Může být lidské neštěstí předmětem zlehčování ve formě karikatur? Odpověď zní, že ano, ale stejně jako jinde nelze tak jednoduše zobecňovat.

Přišla celá řada dalších názorů k tomu, kde jsou hranice svobody projevu a lidské piety. Pro dnešní vydání z jich vybíráme některé.

Všechny příspěvky na toto téma TÉMA BL

Snahy omezovat svobodu slova nejsou dostatečným důvodem k anarchii, píše Vojtěch Polák. Svoboda i demokracie jsou přímo podmíněné individuální morálkou. Přesněji řečeno minimální průměrnou úrovní individuální morálky v komunitě. Morálka a odpovědnost jsou jen druhou stranou téže mince.

Relativisticky lze tvrdit, že každý má svou pravdu, ale já si myslím, že někteří v tom mají jen (pravděpodobně účelově) zmatek. Je to celkem banální psychický handicap - neschopnost respektu k sobě i k druhým. Slepota k hranicím osobního prostoru - svého i těch ostatních.

Také jsem si všiml, že mnoha lidem, bohužel, nikdo neprozradil, že když si např. tropí žerty na účet jiného, záleží jen na tom, jak to prožívá ten druhý. Jejich vlastní mínění je v tomto případě celkem bezvýznamné ...

Jan Čulík na sebe ve svém sloupku "Absolutní nedorozumění" prozradil více, než snad dokonce měl i na mysli. Polemizuje totiž s něčím, co nikdo neřekl. Nikdo nezlehčuje utrpení konkrétních přeživších a nikdo se nevysmívá smrti konkrétního člověka. Marčák relativizuje smrt a relativizuje následky tragédie. I hořký smích osvobozuje. Nikdo nezmenšuje katastrofu v Bengálském zálivu. Se smrtí vést dialog nelze. S falešným soucitem přeživších, s oním nasládlým marketingem soucitu v režii humanitárních organizací ano.

Jsem příjemně překvapen diskusí, kterou jsem nechtěně vyvolal reakcí na vtip Michaela Marčáka, píše Tomáš Hradil. Mnohokrát jsem přemýšlel nad tím, kde je hranice, kterou by humor nikdy neměl překročit, a zda by vůbec měla existovat. Domnívám se, že ano. Dělejme si legraci z fašistů, teroristů, ze srílanských vládních úředníků, kteří nezvládají organizovat humanitární pomoc, ne však z jejich obětí. Onu hranici představují velká utrpení. Jsem si vědom, že jde o relativní pojem. S vtípkem o poctivém daňovém poplatníkovi, který na nebi putuje do "oddělení blbců", nemám problém. Naopak se dobře bavím.

Mě osobně ta karikatura vůbec nepohoršila, ba naopak - spokojeně jsem se pousmál výbornému vtipu, píše Viktor Šuman. Moji morálku tohle neurazilo, mnohem víc se mě dotkne, když vidím, jak je naprostá většina lidí k této tragédii naprosto lhostejná. Pokud uvažujete o nějakém "potrestání" pana Marčáka, prosím, ještě jednou to uvažte. Co se týče stažení tohoto obrázku a omluvy ve Vašem sloupku, na to máte jako šéfredaktor samozřejmě právo. Děkuji za přečtení této zprávy, díky za skvělé čtení (blisty si čtu každý den) a vůbec :)

Zcela záměrně jsme v Afghánistánu nefotili děti bez nohou nebo v Etiopii lidi postižené elefantiázou a jinými chorobami. Nefotografovali jsme ani v Rusku invalidy na "skateboardech". Když jste ve třetím světě a jste tam s vědeckou expedicí jako my či z jiných "neturistických" důvodů, snažíte se ty místní lidi pochopit. To se vám samozřejmě nepodaří, ale podstatné je o to usilovat.

Píši vám poprvé a soustředím se, abych byl stručnější, než ty komentáře, které diskutují nad karikaturou pana Marčáka, zdůrazňuje Roman Ptáček.

1. Britské listy jsou pro mne vyhledávané čtení a jsem velmi vděčný, že existují.
2. Při prvním shlédnutí karikatury jsem prvně ucítil spojitost s přírodní a lidskou tragédií. Teprve potom jsem karikaturu pochopil.
3. Vaše vzájemné rozebírání téhož jsem pomalu ani jedno nedočetl do konce.
4. Omluvu pana šéfredaktora Čulíka přijímám.

Dovolte ještě, abych popřál všem jednotlivcům, jakožto i celým Britským listům, úspěšný nový rok 2005.

Je moc dobře, že BL ve chvíli katastrofy zkoumají, kam až může sahat humor. Nemyslím to ironicky, ale vážně. Opravdu, ta česká privatizace šla ve vlnách, a taky, zdá se, natropila dost nečekaných škod. (A někdo ví, že čekaných - vlastně dost podobně jako tsunami, o níž se ví, že nás utopí, jen nevíme, kdy přijde...)

Já myslím, že není špatné, že nás ta podobnost slov i důsledků napadne, nebo aspoň že nás na ni karikaturista upozornil.

Som veľmi pohoršený nad karikatúrou ktorú ste uverejnili na Britských listoch od autora Michaela Marčáka! Som Váš pravidelný čitateľ, ale po tomto už ku Vám neprídem. Toto je totálny výsmech všetkým zosnulým pri tejto katastrofe, nezaškodilo by trocha úcty! Ja viem že ste iné médium, ako väčšina komerčných , ale toto ste prehnali, podporujete takéto žarty! napsal Peter Polák.

Celkem s podivem sleduji diskusi, která se rozpoutala okolo jedné malovánky Michaela Marčáka. Nechápu co by na ní mělo být tak eticky závadného.

Pořád stejně: Smál jsem se povodním, dědeček se smál zážitkům z koncentráku atd. Ano, oni se mohou smát, neboť se smějí vlastnímu neštěstí a relativizují ho tak, aby bylo možné ho psychicky zvládnout. Tato rovina však v inkriminované karikatuře opět obsažena není.

Argumentace např. Ondřeje Hausenblase je nepřesná. Humor Monty Pythonů byl jiný. Dělat si legraci ze sexuálního zážitku Panny Marie je něco jiného než dělat si legraci z osobního smutku člověka, který přišel o rodinu v důsledku přírodní katastrofy. Mimoděk se toho dotkl Ondřej Fér, když napsal:

"Když právě před pěti lety zemřela moje babička, v televizi dávali parodii na reklamu se sloganem "správný ležák musí odpočívat sedmdesát dní." Šlo o jediný záběr na mrtvolu starého muže. Nesmál jsem se jen proto, že se mě ten obraz osobně dotýkal. Dnes už bych se zasmál."

Přesně. Jenže my musíme respektovat smutek těch lidí, jichž se katastrofa osobně dotýká. To je podstatou lidské piety.

Tato Marčákova karikatura je nepřijatelná právě proto, že zneužívá osobního, soukromého prostoru pro smutek pro levnou "legraci".

Můj kolega ve studiu Bohumil Kartous otevřel včera Britské listy a nad Marčákovým vtipem o kuponové privatizaci znejistěl. Ačkoliv se svým spolužákem v mnohém souhlasím, tentokrát jsem znejistěl naopak já. A nejen nad jeho příspěvkem. Překvapila mne i reakce Jana Čulíka. Obávám se totiž, že do Britských listů s Marčákovým vtipem přišla hrozba, jíž čelil právě nedávno na stránách BL zmíněný Larry Flynt.

Polemika o etice, dobročinnosti a etice dobročinnosti, kterou započala karikatura Michaela Marčáka, pokračoval v ní Jan Čulík, Štěpán Kotrba a řada dalších autorů...

Ve svém článku "Je svoboda slova dělitelná individuální morálkou?" píše Štěpán Kotrba:

Osobně bych vládní pomoc jdoucí z daní nepovažoval za cynismus - tedy pokud se mi podaří podaří pozapomenout, že se taková pomoc často poskytuje velmi výběrově. Tsunami je ovšem spektakulární záležitost komerčně vylepšená přítomností Gotta a několika dalších "celebrit".

I kdyby byl Marčákův vtip naprosto cynický, vyjma osobního vkusu není jediného důvodu ho "zakazovat". Jedna z funkcí humoru je přerámovat skutečnost a učinit ji emocionálně akceptovatelnější. Můj děda mi jednou řekl, že se nikdy tak nenasmál jako v koncentráku. Humor, jak myslím řekl Bergson, je vždycky sublimovaná krutost. V tom je jeho léčivá síla. Souhlasím s námitkou, že ta krutost musí být cílená a musí něco odhalovat, stále však trvám na tom, že Marčákův vtip v žádném případě nesnižuje tragédii v Bengálském zálivu ani jí nezneužívá víc, než jakákoliv jiná "citlivá" reakce. Především proto, že se katastrofy vůbec netýká. Pouze vytváří asociaci mezi dvěma odlišnými katastrofami, jejíž zdánlivý "cynismus" se může ukázat velice brzy předvídavý a pravdivý.

Britské listy považuji za poměrně vzácný mediální úkaz. Je to totiž jedno z mála médií, které je ochotno a schopno na svých stránkách zveřejňovat bez předsudků názory, které se dívají na témata z různých stran - i z takových, které mne osobně dokáží nadzvednout. Ale nedomnívám se, že ten, kdo má jiný názor než já, je blbý. Jemu se možná zdá pitomý názor můj. Polemika, která se rozpoutala kolem "vhodnosti" či "nevhodnosti" kariaktury, reagující na pohromu na Srí Lance, Thajsku, Maledivách a v dalších zemích mne neudivila. Považuji ji totiž za přesný odraz šíře názorů, které se, alespoň se domnívám, ještě objeví. Totiž - objeví se ihned poté, co v sobě překonáme oněch povinných několik minut či dní ticha, kdy - tu upřímně, tu pokrytecky - soucítíme s oběťmi.

Mne osobně karikatura s vlnou tsunami nepobuřuje. Vzpomínám si totiž na předloňské povodně, z nichž jsem dělala reportáže.

Až jsem se lekl, jak odbornou diskusi jsem vyvolal svým vtipem, kde jsem srovnal valící se vlny tsunami s vlnami kupónové privatizace. Na svou obhajobu -- nikoliv omluvu, bych chtěl říci jen pár slov. Mám rád černý humor a mám ho rád i v případech, kdy se týká mne. Nejlépe jsem se bavil, když jsem se v nemocnici probudil v márnici, když mě považovali za mrtvého.

Nepovažuji smrt za tabuizované téma. Považuji ji za součást života.

Byl jsem postižen povodní 2002 a Marčákův vtip mi naprosto nevadí - právě naopak. Byl jsem evakuovaný s rodinou na Strahově a pak v Podolí apod. Naše rodina přišla během povodně skoro o všechen majetek. Já jsem zhubl (bohužel nebo naštěstí) o 20 kg. Můj rodinný příslušník byl během povodně v nemocnici s infarktem. A přesto a možná právě proto se směji podobným vtipům. I o povodních. Například tomu, že žraloka naše rodina v bytě neměla. Co také dělat, když se na člověka žene jedna rána za druhou. Beru to jako Jaroslav Hašek. Ten to chápal, že smích (i černý humor) vlastně léčí, napsal redakci čtenář I. Vrba. Tak do nového roku hodně štěstí a když třeba přijde ta vlna - tak to budu mít alespoň za sebou a pak v Pekle (kam jinam se mohu dostat) bude dobrá společnost. Máme přece hroší kůži.

To napsal redakci Britských listů po obědě čtenář Tomáš Hradil z firmy MediaCon jako reakci na zveřejněný vtip karikaturisty Marčáka , zobrazující vlnu tsunami s doprovodným textem dvou topících se mužů: "Až teď jsem, vážený příteli, pochopil tu monumentalitu první a druhé vlny kupónové privatizace !". Připojil ještě číslo účtu "na pomoc" Srí Lance. Jan Čulík označil vtip za úlet, omluvil se mravokárnému čtenáři a stáhl karikaturu z vydání. Instinktivní moralistní reakce Jana Čulíka pokládá před nás naléhavé celospolečenské otázky.

Je demokracie nedělitelná, a nebo se musí v pokoře sklonit před individuálním vkusem čtenáře či dostatkem odvahy šéfredaktora? Co by tak asi na reakci Jana Čulíka řekl autor Satanských veršů, Gurpreet Kaur Bhattiová či Yasmin Wildová, případně co by šéfredaktor odpověděl autorům knihy karikatur o životě Ježíše - kuřáka marihuany, které fanatický křesťanský poslanec Karas neúspěšně žaloval u českého soudu?

Autorka birminghamského divadelního představení , ani vedení divadla se cenzurním tlakům nepodrobili, stovky britských sikhů zaútočily na birminghamské divadlo...

Mezi ně patří neposmívat se mrtvým, nezveřejňovat voyeuristické drastické fotografie mrtvých či zraněných a být na straně slabých proti mocným. Základní principy lidskosti a civilizovanosti nelze rozmělnit postmodernistickým relativismem. Ačkoliv si práce karikaturisty Michaela Marčáka nesmírně vážím, protože se až geniálním způsobem mnohdy dotýká hloubky skutečností, jíž nejde dosáhnout jinak než karikaturou (zrovna včera jsme o tom vnitroredakčně diskutovali na základě Marčákovy chvály od Fabiana Golga), v tomto případě byla hranice přijatelnosti překročena. Karikatura byla původně zveřejněna nedopatřením bez šéfredaktorova vědomí. Právem si na ni čtenáři stěžovali a právem jsem se jako šéfredaktor listu za její zveřejnění omluvil. Nyní ji ovšem musíme vydat znovu, neboť se stala zdrojem vnitroredakční kontroverze. Zastávám názor, že k docela povrchní politické argumentaci zneužila tragické události pro tento list nepřijatelným způsobem. Neboť hranice lidské piety existují a zrelativizovat je nelze.

Jan Čulík, šéfredaktor Britských listů

Nezastávám názor šéfredaktora, že zobrazení smrti či násilí v detailu je voajeristické. Není. Je hluboce pedagogické. Kdo z vás byl v uplynulém roce přítomen něčí smrti zblízka? Pokud reportáž s detailním pohledem na mrtvého, rozmašírovaného na neřízeném přejezdu vlakem, probudí ty řidiče, kteří si stále myslí, že jim se to nemůže stát, splnila svůj účel přesto, že pobouřila city truchlících pozůstalých. Možná zachránila někoho, kdo neskončil podobně.

Mediální obraz nebývá totožný s realitou, a přitom realita je a musí být jediným kritériem reportážní žurnalistiky.

Prezident George W. Bush konečně přerušil své vánoční mlčení. Vystoupil před novináři na svém texaském ranči v Crawfordu a přislíbil dlouhodobou americkou pomoc zemím v jihovýchodní Asii, postiženým nedělním zemětřesením. Uvedl, že Spojené státy budou těsně spolupracovat s Japonskem, s Indií a s Austrálií na pomoci proti následkům zemětřesení. Dodal, že Washington pro začátek přislíbil pomoc ve výši 35 milionů dolarů, ale že jsou Spojené státy připraveny přispět daleko více.

Není jasné, napsal americký list New York Times, zda se Bushova neplánovaná tisková konference konala v důsledku Bushova znepokojení, že ho kritikové obviní z necitlivosti, bude-li dále mlčet. Bush však dal jasně najevo, stejně jako v úterý ministr zahraničí Colin Powell, že USA odmítají kritiku, že by byly "lakomé".

Podrobnosti v angličtině ZDE

Odcházející americký ministr zahraničí Colin Powell odmítl v americké televizi kritiku čelného činitele OSN, že se bohaté státy světa rozhodly obětem katastrofy v jihovýchodní Asii poskytnout jen minimální pomoc a že se chovají jako lakomci. "Spojené státy nejsou lakomé," konstatoval Powell. Americký Úřad pro mezinárodní rozvoj zvýšil mezitím přislíbenou pomoc ve výši 15 milionů dolarů na 35 milionů dolarů.

I když koordinátor nouzové pomoci OSN Jan Egeland svou kritiku v úterý odvolal, domácí americká kritika chování prezidenta George W. Bushe sílila.

středa 19.00: Počet mrtvých, způsobených zemětřesením a tsunami v jihovýchodní Asii zřejmě překročí 100 000, konstatoval ve středu Červený kříž. Oficiální počet mrtvých už dosáhl 75 000. Očekává se, že bude dále rychle stoupat, vzhledem k tomu, že Indie dosud nemá informace o situaci na Andamanských a Nicobarských ostrovech, které jsou severně, nedaleko ostrova Sumatry, kde bylo epicentrum zemětřesení.

Prezident George Bush odmítl obvinění, že je západní pomoc jihoasijským obětem "ubohá". Vyjádřil se, že dosavadní přislíbená americká pomoc ve výši 35 milionů dolarů "je teprve začátek", neoznámil však zvýšení této pomoci.

Podrobnosti v angličtině ZDE

středa 14.00: Vlády se konečně rozhoupaly k většímu mezinárodnímu pomocnému úsilí pro lidi, kteří přežili nedělní katastrofu v jihovýchodní Asii, v jejímž rámci zahynulo podle nejnovějších odhadů více než 70 000 osob, asi polovina z nich dětí. Přesto však do mnoha oblastí ještě pomoc vůbec nepronikla.

Jen v indonéské provincii Aceh zřejmě podle odhadů Michaela Elmquista, šéfa Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí pro Indonésii, zahynulo 50 000 - 80 000 lidí. Zřejmě až 40 000 osob zemřelo jen v samotném pobřežním městě Meulaboh. Tři čtvrtiny západního pobřeží na Sumatře byly zničeny. Na některých místech je to sto procent.

Televizní štáb tiskové kanceláře Associated Press přeletěl nad touto oblastí a viděl, že města jsou zahlcena blátem a mořskou vodou. Nebyly skoro žádné známky života, jen pár vesničanů hledalo na plážích potraviny. Oblast je v podstatě nedosažitelná.

Žít s vrtkavou, nevypočitatelnou, krutou přírodou, je něco, na co jsou lidé v jižní Asii dávno zvyklí, napsala v britském deníku Daily Telegraph Mihir Bosová z indického Radžastánu. Pomáhá také, že v době strašlivé tragedie lidé otevřeně vyjadřují svůj smutek, brutální, syrovou formou. Je charakteristické, že televizní stanice BBC World, která je v této části světa silně sledována, prezentovala záběry mrtvých daleko uměřenější formou než indická televize, jako by diváci potřebovali ochranu před drsným lidským zoufalstvím. Indická televize zjevně zastává názor, že diváci nepotřebují být chováni v bavlnce, jako lidé na Západě.

V rámci projektu dms (www.darcovskasms.cz) je nyní možno aktuálně přispět i na pomoc postiženým oblastem v Asii. Veřejnou sbírku zaregistrovala Nadace ADRA. Každý, kdo se rozhodně pomoci, může odeslat sms zprávu ve formátu DMS ASIE na číslo 8 77 77 (stejné pro všechny mobilní operátory). Cena jedné dms je tarifní cena za zaslanou sms + 30,- Kč + DPH. Na pomoc Asii tak přispěje každý dárce 27,03 Kč, informuje Veronika Brůhová.

Při četbě příspěvku z 29.12 Jak přispět postižené Asii" se nemohu ubránit pocitu že mobilní operátoři nás mají za blbce a myslí to upřímně. Pošlu-li svou dárcovskou SMS, daruji 30 Kč - z nich dorazí na místo určení 27,03. To znamená že mobilní operátor si odpočítá 10% jen za to, že tuto službu umožnil. Stát si vezme téměř pětinu z darované částky na DPH (19%).

V bezprostředním sousedství tohoto článku BL otiskly informací o tom že vlády se snaží zintenzívnit humanitární pomoc - s podtitulkem "Hrozí zneužití pomoci zkorumpovanými vládními úředníky".

Pošlete-li pomoc formou dárcovske SMS, přibližně 30% částky která je vám účtována, zmizí v kapsách systému a operátorů ještě dříve než je přesměrována k potřebným.

Stejnou formu dárcovské SMS nabízeli všichni mobilní operátoři českým zákazníkům v souvislosti s kalamitou v Tatrách. Ty katastrofy, to je kšeft..., míní čtenář J. Lev.

Veronika Brůhová, která do Britských listů zaslala informaci, propagující službu "dárcovské SMS", ze které si svých více než 10% odpočítávají telekomunikační operátoři a další procenta stát, pracuje jako PR a koordinátorka projektu pro DMS Fórum dárců -- Palác Lucerna, Štěpánská 61.

V středečním sloupku vzpomenul Štěpán Kotrba film Lid versus Larry Flynt v souvislosti s obranou svobody slova. Je zvláštní, že na sklonku roku se TV Nova "pochlapila" a kromě tohoto osm let starého, leč jak vidno stále aktuálního snímku Miloše Formana uvedla o svátečním víkendu i jiný příběh, jenž se dotkl několik set let starého, avšak dosud palčivého problému -- lidské neschopnosti vzájemného respektu.

Na mysli mám dvoudílný film Robinson Crusoe, jehož ztvárnil -- pro českého diváka jistě překvapivě -- francouzský herec Pierre Richard. Příběh Daniela Defoa o trosečníkovi je českému čtenáři známý především díky dobrodružnému převyprávění Josefem Věromírem Plevou, v němž jsme byli ale ochuzeni o možnost zamyšlení nad soužitím různých kultur vedle sebe.

Mezi tím, co o svobodě slova píše Jan Čulík a ve vedlejším sloupku Štěpán Kotrba není žádný rozpor, protože každý mluví o jiném úseku společnosti.

Nesdílím apokalyptickou vizi Štěpána Kotrby, který argumentuje v tomto sloupku, že "intelektuálský výmysl", totiž svoboda projevu, je v dnešním světě na ústupu - že svobodu projevu potlačují různé náboženské fundamentalismy, ať už křesťanské (především ve Spojených státech) anebo jiných náboženských věr. Situace je daleko otevřenější. Svět je daleko víc v pohybu.

18. prosince zaútočilo tisíc rozzuřených sikhů na divadlo v anglickém městě Birminghamu. Házeli vajíčka, rozbíjeli okna, zranili tři policisty, pokusili se vylézt na jeviště a nakonec se jim úspěšně podařilo po dvaceti minutách od začátku zlikvidovat divadelní představení. Hra jménem Hanba vyvolala zuřivost sikhského davu, protože její autorka, Gurpreet Kaur Bhattiová, 35, sama příslušnice sikhského náboženství, která se narodila a žije v Británii, odmítla ustoupit jejich nátlaku. Sihkům v Birminghamu se nelíbilo, že ve hře od Bhattiové, charakterizované jako černá komedie, dochází v sikhském chrámu k znásilnění a zabití jedné ženské postavy. Přesvědčovali autorku, aby děj hry přesunula ze sikhského chrámu do místního komunitního střediska. Autorka se cenzurním tlakům odmítla podrobit, stovky sikhů tedy zaútočily na birminghamské divadlo. To nakonec nevidělo jinou možnost, než inscenaci v zájmu bezpečnosti diváků i ostatní veřejnosti zrušit. Úřady nepodnikly nic. Svoboda projevu prohrála.

Yasmin Wildová, herečka, která hrála v Birminghamu Min, oběť znásilnění v sikhském chrámu, konstatovala, že konzultace se sikhskou komunitou před uvedením hry Hanba vytvořily v sikhské komunitě v Birminghamu mylný dojem, že mají sikhové právo do hry cenzurně zasahovat.

Prosinec je časem nákupů, přejídání a dárků. Mikuláš, Vánoce, Silvestr... Na jednoho je toho až moc! Ve školách žáci nadělují rodičům vánoční akademie a pořádají charitativní akce. Učitelé se scházejí nad prostřeným stolem a výjimečně nerozebírají prospěch studentů, protože čtvrtletní pedagogická porada již proběhla. Školy ovládne klid a pohoda jako v minulých letech...

Článek z časopisu "Popular Mechanics" z roku 1954.

Sofie, to je věčný příběh času a opakování. Nebývám tam často, ale když se vyskytnu v sofijských ulicích, vím přesně, která dlaždička na kterém chodníku v centru města se pode mnou smýkne a zpod které po dešti vytryskne gejzír vody. Dokonce vím, které stálé postavy potkám na kterém rohu - titíž lidé prodávají květiny, titíž lidé prodávají hudební disky, titíž lidé stojí a čekají na pár mincí z kterékoliv kolemjdoucí ruky. I v městských parcích se čas jakoby cyklicky opakuje a na stejné lavičky se vracejí titíž lidé.

Je to letadlo značky Gulfstream V Turbojet, jakým rádi létají ředitelé velkých firem a mezinárodní celebrity. Jeho identifikační číslo bylo donedávna N379P. Svědkové toto letadlo často vídají na vojenských letištích od Pákistánu přes Indonésii až po Jordánsko. Často do něho nastupují osoby v kápích a s pouty na rukou. O údajném majiteli tohoto letadla, firmě Premier Executive Transport Services, ani o jejím řediteli a kanceláři neexistuje žádná dokumentace, zjistil americký deník Washington Post. Celé je to krycí hrou pro mezinárodní "protiteroristické" operace CIA.

Strana v současném demokratickém systému nežádá svůj mandát na voliči, ale na médiích, která s nimi stojí ve stejné polovině politického spektra. Vysvětlím: Demokratický systém sje založen na periodickém opakování krátkého období, kdy je vláda nad společností svěřena její plnoprávné občině. V tomto období se rozhodne, zda bude dočasný směr vývoje společnosti prodloužen po přímce, nebo zalomen. V ČR je tomu tak jednou za čtyři roky, mimo volby druhé kategorie. Mimo toto kopulativní období zůstává na zvolených manipulantech společenskou mocí, jak s ní naloží.

Ale kde se tedy člověku po ty dlouhé roky zjevuje to tělo demokracie, ta "veřejná diskuse", která dělá demokracii tím, čím má být, tedy vládou lidu, zjevení, na které lze poukázat jako na projevy života demokratického systému?

V této knize nám autorka ukazuje svět literatury, který je relativně nezávislý na hospodářských a politických vládnoucích systémech a v němž bojují navzájem o nadvládu jazykové systémy, estetické pořádky a žánry. Autorka odhaluje v globálním "světě literatury" vznikající režim nerovnosti, kdy se "malé" jazyky a literatury se stávají obětí neviditelného, avšak nemilosrdného násilí ze strany velkých jazyků a literatur.

Tato ambiciózní kniha prezentuje první systematický model jak porozumět vzniku, šíření a celosvětovému hodnocení literatury. Casanovová ukázala, jak celosvětově hodnotíme ve světě literatury "originalitu" a "modernost". Argumentuje, že je nesmírně důležitý tzv. "literární kapitál", který poskytuje hodnotu a legitimitu jednotlivým kulturám v jejich neustálém úsilí získat mezinárodně moc. Casanovová definuje tři hlavní éry geneze světové literatury - latinskou, francouzskou a německou - a podrobně zkoumá tři obry v říši světové republiky literatury - Kafku, Joyce a Faulknera.

Potud charakteristika knihy z internetového knihkupectví amazon.com. Avšak jaké tedy musí mít (české) literární dílo vlastnosti, aby proniklo do světové literatury a kultury? Knihu Casanovové recenzoval v americkém časopise The Nation William Deresiewicz, viz níže. Vznesl celou řadu zásadních otázek. Nejsem si jist, zda se všemi souhlasím. Je pravda, že to, co se z české kultury kdy mezinárodně prosadilo, bývá často poněkud náhodné. Je také pravda, že dnešní mezinárodní pojetí české kultury je velmi zkreslené. Tato kniha by měla být pobídkou k analýze, co způsobuje, že (česká) "kultura na periferii" občas proniká do kultury mezinárodní a většinou nikoliv, poznamenává Jan Čulík:

Liberální Brusel není vánoční a novoroční mýtopoetické náboženské tradici nakloněn. Důvodem jsou abrahámovská náboženství - židovství, křesťanství a islám - vyrostlá z kořene biblických textů. Dělají mu těžkou hlavu. V (post)moderním pojetí lidských práv a svobod jsou si rovna. Není možné, aby např. katolictví, které vybojovalo Evropu pro křesťany proti nájezdům musulmanům na jihu i do střední Evropy za zázračného přispění Panny Marie, tu mělo přednost a bylo v Evropské ústavě. Ani teologové nejsou zajedno. Z katolických navrhuje paralelní soužití evropských náboženství Tomáš Halík, kněz v civilu, původně psycholog. Obavy o křesťanskou Evropu politicky otevřeně formuluje hradecký sídelní biskup Dominik Duka - katolický dominikán.

Letošní vánoce byly krátké a deštivé, takže byla spousta času na knihy, přehrabování se v rodinných dokumentech a starých tiskovinách. Narazil jsem při tom na časopis Přítomnost, konkrétně na jeho první ročník z roku 1924. Letos tedy uplynulo 80 let od vzniku demokraticky smýšlejícího českého čtvrtletníku Přítomnost, který se věnoval analýze aktuálních politických, sociálních, ekonomických a kulturních témat. U jeho zrodu stál prezident T. G. Masaryk a šéfredaktorem byl výjimečný zjev na české novinářské scéně Ferdinand Peroutka.

• 23. 12. 1996    Strašidelný příběh: O ulici v Edinburku, postižené morem, jejíž obyvatele zazdili zaživa
• 30. 12. 1996    O nesamozřejmosti existence českého národa: novoroční zamyšlení s Milanem Kunderou
• 24. 12. 1997   Vánoční čtení: Jan Ámos Komenský (1592 - 1670): Labyrint světa a ráj srdce. Poutník prohlédá ryňk světa a z světa utéci chce
• 31. 12. 1997   Karel Čapek: Hovory s TGM - O kritickém myšlení
• 23. 12. 1998   Zamyšlení s vynikajícím básníkem - Jiří Orten: Jeremiášův pláč
• 31. 12. 1998   Jan Hus : Proti slepé poslušnosti
• 31. 12. 1998   Bohumil Hrabal: Bambino di Praga
• 24. 12. 1999   Adam Michna z Otradovic
• 30. 12. 1999   Jaroslav Durych: Budějovická louka

Vánoce roku 2000 byly zcela pohlceny rebelií v České televizi proti novému generálnímu řediteli Jiřímu Hodačovi. Jak nepřesvědčivá komedie to byla, se můžete ze zpětného pohledu přesvědčit    ZDE ZDE

• 21. 12. 2001   Místo, kde je domov Vánoc (Jan Čulík)
• 21. 12. 2001   Chtíc, aby spal (Adam Michna z Otradovic)
• 21. 12. 2001   Černěť já se přistrojím (Jan Josef Božan)
• 21. 12. 2001   Kapka rosy tekoucí (Bedřich Bridel)
• 21. 12. 2001   Komenský a jeho Labyrint: Proměna renesančního člověka v osobnost baroka (Kathryn Murphy)
• 21. 12. 2001   Zdeněk Kalista: Baroko se v nejistotě přibližovalo k Bohu skrze tento svět
• 20. 12. 2002   Komenského dvě cesty, to jest kterak skrze Labyrint dnešního světa objeviti Ráj svého srdce (Jakub Žytek)
• 18. 12. 2002   Vánoce, Vánoce přicházejí (Štěpán Kotrba)
• 23. 12. 2003    Proglas
• 30. 12. 2003    Smělýmu srdci štěstí spomáhá

Vánoce, svátky míru a konzumerismu TÉMA

V listopadu 2004 přispěli čtenáři na provoz Britských listů částkou 8550 Kč, zadavatelé reklamy nám zaplatili 2400 Kč. Příspěvky stačí na běžný administrativní provoz listu, avšak neumožňují nám zatím financovat systematickou novinářskou práci ani systematickou technickou správu a technický rozvoj ani odbornou právní pomoc. Právě pro nedostatek financí nejsme schopni rychle zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Za finanční pomoc od čtenářů, i za bezplatnou reinstalaci zařízení, kterou provedli Jan Panoch a Dominik Joe Pantůček, upřímně děkujeme. Hlavní potíží v současnosti je, že nemáme finanční prostředky na kompletní zprovoznění veškeré funkčnosti serveru Britských listů.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Předsednictvo OSBL svolává valnou hromadu na 8. 1. 19:30 do sklepních prostor restaurace Hybernia, Praha 1, Hybernská 7.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.