Ze zoufalství jsem se vrátil do temných let šedesátých, kdy 20 let po válce sháněli u nás na dvorku podporu pro své zařazení pod tzv. dvěstěpětapadesátku, tedy pod paragraf, podle kterého byli odměňováni hrdinové odboje. Nemohu si nevzpomenout na ty, kteří dovodili své hrdinství z faktu, že jim v opilosti ujel za Protektorátu vlak. Oni totiž nejen že bojkotovali veřejný dopravní prostředek, tak jak to učinili Pražané u příležitosti prvního výročí Mnichova nebo černoši v letech padesátých v Alabamě, ale navíc nezaplacením jízdného ekonomicky sabotovali Reichsbahn a posléze trpěli nadávkami manželky nebo rýmou, když nastydli při přenocování ve škarpě. S odstupem 20 let se však cítili hrdiny a velice se divili, že jim "to" děda nechce podepsat. Děda nadával a říkal mi, abych si pamatoval, "...že zrovna kvůli takovejmhle by nikdy nevlez k protifašistickejm a dvěstěpětapadesátku, ať si strčej..."

Já jsem si to pamatoval, ale pochopil jsem to až mnohem, mnohem později. Nicméně pod dojmem těchto vzpomínek jsem si uvědomil, že pod slovem vyrovnání se s minulostí se možná myslí hluboké si uvědomění nebo prefabrikování minulých skutečných i fiktivních morálních zápočtů, na základě kterých většina lidí chce něco zcela dnešního získat, další velká skupina má vyrovnanou bilanci a jenom malá hrstka si uvědomuje, že možná něco dluží.

Já osobně jsem přesvědčen, že je dáno, aby všichni lidé vstupovali do života jako dlužníci minulosti. Je to přirozený řád života, který vkládá štafetu do rukou nových generací a zabezpečuje tak pohyb evoluce časem. Generace přicházejí jako dlužníci, aby na konci svého času se věřiteli generací příštích. Není zápočtu nazpět časem. Není cesty zpátky. Možná, to někdo zkouší, ale skoro vždy to končí katastrofou spočívající v tom, že si strůjce časové smyčky většinou vpadne sám sobě do zad.

Málo si uvědomujeme, že život není nic, co můžeme vlastnit nebo něco, co je spojeno výhradně s naší existencí. Základní lidské právo na život není možné chápat tak, že můžeme obětovat vše a všechny pro zachování našeho života, ale tak, že naší první povinností je chránit životy a existenci těch druhých. Každý z nás je pouze malým nositelem malé části evoluce a jsme zároveň jenom časově omezeným viditelným či hmatatelným projevem života.

Představa, že se takovýto element má nějak dostat do vyrovnaného stavu s s výslednicí působení všech minulých projevů života a jeho evoluce je absurdní sama o sobě. Myslím si, že jediný možný vztah k minulosti musí být dán pocitem kontinuity a úcty k dílu, které nám bylo předáno. Nemám pocit, že dnes v Čechách musíme pracovat s dílem Jakeše, Husáka nebo KSČ. Máme k dispozici obrovské dědictví předků a je jenom na nás, zda budoucí generaci předáme toto dílo obohacené nejen o jedovaté sliny,ale také o nějaký reálný příspěvek k lepšímu. Za naše nářky, že jsme nic neudělali, protože jsme museli nadávat na "totáč" nám budoucí generace asi moc úcty nevzdá.

Dnešní svět je úplně jiný než ten, který jsme opustili v listopadu 1989. Je opravdovou katastrofou pro celou naší společnost, že se v ní stále dopřává tolik sluchu těm, kteří rekriminují to, co se stalo před patnácti, třiceti pěti, padesáti a více lety a ještě tvrdí, že dokud se nedozvíme pravdu, tak budeme žít dnes ve lži. A že dokud se nevyrovnáme s minulostí, tak vlastně tady dnes žijeme jaksi provizorně.

Je to skutečně do nebe volající hloupost. Už i moderní matematika, která se jen velmi pomalu vysvléká ze svěrací kazajky osvícenské pýchy počínající Isaacem Newtonem a končící Davidem Hilbertem, je dnes připravena dokumentovat, že pravděpodobnost výběru možných budoucích stavů v daném bodě nestability přímo závisí na kvalitě a formě trajektorie, po níž systém do bodu nestability dospěl. Zároveň jednoznačné postuluje nutnost existence komplexity takového systému, kterou definuje jako nelinearitu doprovázenou nevratností v čase.

Je příznačné, že jako první kopl hrdým matematikům přesvědčeným o universalitě matematiky a existenci totální dokazatelnosti všeho z jednoduchých axiomů, které jsou jasně v souladu s realitou, brněnský rodák Kurt Gödel již v roce 1931. Ve své geniální práci o nerozhodnutelnosti nade vší pochybnost ukázal, že v každém složitějším logickém systému existují pravdivé výroky, ke kterým nelze dojít od základních axiomů a naopak.

Výběr z možných budoucích vývojů společnosti je tedy jednoznačně dán cestou, kterou společnost do dnešního dne dospěla, a nikoliv nějakými scénáři z trezorů tajných služeb nebo dokonce existencí mrtvého studenta Šmída, jak se nám v minulých dnech snažili nakukat smutní rekové 17.listopadu...

Kdo si myslí, že manipulováním s minulostí může ovlivnit přítomnost a budoucnost, ten se hluboce mýlí a vytváří tak jenom sobě i druhým nebezpečný svět manipulativního klamu, který ovšem leží mimo realitu života. Možná, že se ukájí filmem Zítra vstanu a opařím se čajem nebo poněkud sofistikovanějším MATRIXem.

Odpověď na tyto manipulace daly i nedávné volby, které byly mimochodem naprosto jasným hlasem pro reálnou změnu daleko více než hlasem pro ODS nebo proti ČSSD, jak se nám snaží politické strany a na nich zcela jistě nezávislí politologové namluvit. Kdo ji dokáže nabídnout, ten bude vítězem voleb parlamentních v roce 2006. 17 let po 17. listopadu 89 tak bude stát česká společnost opět na rozcestí...

A tak jsem se vyrovnal s minulostí tím, že jsem s díky vzpomněl na odkaz předků a jdu něco dělat, aby i moji potenciální vnuci a pravnuci měli na co vzpomínat. Ne na mě, ale na něco, co jsem jejich generacím zanechal a co nebylo jen pro zlost...