S politováním musím konstatovat, že veškeré příspěvky "hájící" karikaturu Michaela Marčáka, zlehčující katastrofu, k níž došlo v jihovýchodní Asii, jsou založeny na neporozumění věci. Je tak složité pochopit argument Bohumila Kartouse?

Karikatura musí satirizovat nějakou lidskou pošetilost. Zaměřuje-li se na neosobní, přírodní jev, žádnou lidskou pošetilost to neodhaluje, respektive konjunkturálně "přidaná" kritika lidské pošetilosti (kupónové privatizace) v tomto případě tragický přírodní jev frivolně zlehčuje.

Tomu, jak se zdá, neporozuměl ani Jiří Drašnar, ani Michael Marčák.

"Mám rád černý humor a mám ho rád i v případech, kdy se týká mne," píše Michael Marčák. Tím právě se dotkl jádra celé věci. Ano, pan Marčák má právo dělat si legraci sám ze sebe a ze svého osobního smutku, pokud mu někdo blízký umře. Nebo třeba i z toho, že ho omylem v márnici jednou považovali za mrtvého.

Nikdo však nemáme právo zlehčovat smutek jiných lidí v této přírodní tragédii. Jenom oni sami mají právo si rozhodnout si ze sebe samotných případně v této věci udělat legraci - jako ten dědeček pana Drašnara v koncentráku - my jako vnější pozorovatelé na to právo nemáme. Imperativ lidské piety trvá a Britské listy ho budou dodržovat.

Souhlasím s mnoha (protikonzumeristickými i protikapitalistickými) argumenty Ireny Ryšánkové, k jádru věci, o kterou jde, se však článek paní Ryšánkové staví zcela mimoběžně.

Argumentace Štěpána Kotrby, že je třeba drsně a zcela otevřeně v médiích informovat o všech drastických aspektech umírání, celý tento problém, o němž se mezinárodně vážně diskutuje a o němž existuje už celá mediální literatura, nesmírně zjednodušuje.

Potíž totiž je, že informace o realitě ve sdělovacích prostředcích je vždy nutně informace nereálná, a tedy stylizovaná, a funguje v lidském vědomí zcela jinak než bezprostřední, osobní zážitek na místě. Drsná otevřenost sdělovacích prostředků vůči násilí a umírání, bez nejmenších ústupků lidské pietě, nevede u diváka k uvědomění, že je smrtelný, jak se domnívá Kotrba, ale naopak k znecitlivění k jakémukoliv násilí a ke scénám umírání, a tedy k dehumanizaci.

Samozřejmě, že hrozí nebezpečí i na druhou stranu, pokud vyloučíme ze zpravodajství veškeré informace o drastických aspektech skutečnosti. Je nutno dodržovat velmi citlivou rovnováhu mezi oběma extrémy. Ta je přesně definována dlouholetou mediální praxí kvalitních západních sdělovacích prostředků. Tuto rovnováhu se nám bohužel v Britských listech včera zveřejněním Marčákovy karikatury o tsunami spojené s "vlnami české kupónové privatizace" opravdu nepodařilo.

Takže je právem na místě šéfredaktorova omluva za publikaci této karikatury, zveřejněné nedopatřením bez jeho vědomí.