19. 11. 2004
Rok 1989 -- prohra či šance ?Jeden pohled zlevaU příležitosti 15. výročí 17. listopadu 1989 je, myslím, připomenutí omluvy KSČM za vše, co spáchala špatného její předchůdkyně KSČ, samozřejmostí. Sám tak jako představitel této strany činím. Působilo by ale neupřímně, kdyby současně nebylo řečeno, v čem dnešní KSČM spatřuje příčiny krachu předlistopadového režimu a jak s listopadem 1989 souvisí či nesouvisí dnešní problémy. V listopadu 1989 byla spuštěna vědomě připravovaná, imploze režimu, který už ztratil schopnost regenerace a která následně překročila původně projektovaný rámec. |
Postoj k listopadu 1989 je u zastánců socialistické alternativy kruciální téma. Objektivní a bezpředsudečné uchopení tohoto tématu je na levici (zejména na té radikální) stále ještě vzácné. Na postojích k tomuto tématu se přitom klíčuje, zda historická myšlenka sociálně spravedlivějšího uspořádání společnosti má ještě perspektivu, či zda se obhajobou neobhajitelného pokračuje v jejím pohřbívání jako slepé uličky dějin. Konec dějin, jak ho prorokoval F. Fukuyama, se sice nekonal - nové perspektivy se však dosud nevynořily z oparu nedávno skončeného XX. století. To platí jak pro socialisty všelikého ražení, tak i pro konzervativce či liberály. Debata, a to nejen ta včerejší, která proběhla v Poslanecké sněmovně, je potřebná a měla by i pokračovat. Zúčastnit takové debaty by se měli všichni, kteří nemají zájem omílat překonané fráze a hlásat pravověří zmrtvělých ideologií (včetně politiků samotných). A tak přispívám i já svojí troškou do mlýna. Především si myslím, že k tak významnému dějinnému zlomu musely přispět jak objektivní příčiny (vyčerpání režimu), tak i příčiny subjektivní -- připravenost elit (popř. kontra-elit) i vůle občanů a jejich odvaha se v kritické chvíli za změny postavit. Většina občanů tehdy před patnácti lety podpořila změny (včetně významného množství členů tehdejší KSČ) a následně strpěla likvidaci režimu, který se honosil názvem socialistický. Mnozí ho vnímali jako slábnoucí a represivnější verzi západního sociálního státu. Kritika režimu přicházela už tehdy zprava i zleva. Přes silné sociální jistoty pro mnohé nepředstavoval tento režim nějakou rozvinutou formu sociálně spravedlivé společnosti. Sociální pohodlí provázely často různé formy parazitismu a přehlíživého vztahu k "společenskému" vlastnictví. Oslabování důvěry v režim bylo provázeno tuhou politickou kontrolou. Kuratela v umělecké i vědecké tvorbě (zejména ve společenských vědách) a omezování kontaktů se světem se začala projevovat handicapem zejména v civilizační oblasti. To vše mělo dopad na nedostatečnou motivaci k výkonu a zejména v období dozrávající potřeby přechodu na intenzivnější rozvoj (zhruba od 60. let v souvislosti s využíváním vědy a techniky) začal režim narážet na své meze. Vlny pokusů o reformu však nezměnily podstatu režimu -- jen poněkud prodloužily jeho životnost. Poslední významnější vzepětí přinesl reformní rok 1968. V rámci sovětského bloku však byl odsouzen k nezdaru a jeho představitelé byli na dvacet let uklizeni stranou. Po roce 1989 se už velký comeback této generace reformních komunistů nekonal. Ztráta důvěry občanů v komunistickou stranu souvisela i s jejich schopností reagovat na zastaralost svých koncepcí a politického stylu. Čistkami zdecimované stranické elity byly myšlenkově impotentní, a tak převažovaly zjednodušené programy a mocenské taktizování. V bilancování pozitiv a negativ je zapotřebí komplexní přístup a nikoliv účelové vyzdvihování jednoho nebo druhého. Součástí takového přístupu je i ta skutečnost, že režim před rokem 1989 byl zakomponován do tzv. sovětského bloku a tedy je třeba ho hodnotit v jeho celistvosti. Těžko lze pak na obranu minulých uvádět, že v ČSSR byla relativně větší ekonomická stabilita i produktivita práce, když blok jako takový v ekonomické soutěži s "vyspělým Západem" prohrával. Neúspěch reforem vedl k tomu, že režim se v různých nepodstatných odchylkách všude bránil autoritářským centralismem. To se mimo jiné projevovalo i podřizováním se "vůli Moskvy", což se maskovalo frázemi o socialistickém internacionalismu. Nejsilněji byla tato hegemonie znát samozřejmě v zemích na západní hranici sovětského bloku. Ještě v době perestrojky přežívala největší míra komunistické ortodoxie v Praze a Berlíně. Zdejší oficiální politické garnitury byly navíc poznamenány svým provincialismem. V listopadu 1989 byla spuštěna vědomě připravovaná imploze režimu, který už ztratil schopnost regenerace a která následně překročila původně projektovaný rámec. Přinesla nezbytné prolomení nehybnosti, která nevyužilo mnohé z šancí, které se nabízely. Tzv. perestrojka tehdy dala některá východiska, ale ta se ukázala jako slabá a nedostatečná. Koncepční vakuum naplnily importované, a tudíž málo vhodné šablony. To, že dnes inkasujeme negativní důsledky zvolené formy transformace ekonomiky i politiky a současně i důsledky liberální globalizace, by nemělo vést k tomu, že nedostatky minulého systému budeme bagatelizovat. Znamená to odmítání tzv. systémové chyby v minulém režimu (často je z těchto kruhů slyšet, že občas se něco nepovedlo, ale v podstatě šlo o správný režim, který by při lepším a pevnějším vedení měl perspektivu). Pokud jde o souvislost dnešních problémů s listopadem 1989, tak především je třeba se vyvarovat jednoduchého černobílého vidění. Profesor Komárek v jednom svém nedávném rozhovoru na toto téma řekl: "Nehledejme příčiny v listopadu" a postavil se za pozitivní étos oněch dní. Konzervativní levice si zase někdy zjednodušuje řešení dnešní problémů pouhým antikapitalismem a chápe Listopad jako imperialistickými agenty vynucenou a občany mylně pochopenou odbočku na zákonité cestě dějin. A tak proti heroismu sametových revolucionářů se jako opačný extrém objevuje (zejména mezi exponenty minulého režimu) hodnocení listopadu jako kontrarevolučního převratu, které ale vlastně dělá z milionů lidí i desítek tisíc komunistů kontrarevolucionáře. Ve skutečnosti se v roce 1989 prolínaly dva základní a přitom protichůdné prvky -- jedním byl oprávněný odpor širokých vrstev společnosti proti režimu, který odbočil z cesty pokroku a emancipace člověka (jeho součástí bylo mnoho lidí se socialistickou orientací). Druhým prvkem byl přirozený a logicky přítomný zájem na změně nesocialistického typu, provázený značnými majetkovými změnami, jdoucími před znárodňovací akty období 1945-1948 a dokonce i první republiky. Tento směr také nakonec získal dominanci a prosadil se ve specifických podmínkách probíhající globalizace Za podstatný mám v této chvíli jeden zřejmý ale opomíjený fakt. V posledních volbách zůstala většina voličů vůči polaritě definované na ose "zarytí komunisté" versus "militantní antikomunisté" chladná a nešla volit. To na jedné straně potvrzuje, že primitivní antikomunismus má jen omezený dosah, na druhé straně to také znamená, že zastánci anachronické revanše za své odstavení od vlivu v roce 1989 mohou maximálně vliv antikomunistů poněkud rozšířit. Pro sebe a pro své představy o světě však popularitu získat nemohou. Myslím, že budoucnost bude mít ten, kdo uchopí nejlépe šanci, kterou Listopad představoval, kterou ale v mnoha ohledech nenaplnil. Z pohledu socialistické alternativy jej může naplnit levice otevřená novým myšlenkám, kooperující, a nikoliv levice pyšná se zdogmatizovaným patentem na rozum. Myslím, že i u tohoto tématu sedí kritika, která zazněla letos na Českém sociálním fóru v Praze: že česká radikální levice je ve své činnosti příliš orientována na téma sociální revoluce a chybí jí propojení s každodenním životem. Řekl to ve své analýze anarchista Ondřej Slačálek. Myslím, že i pro českou radikální levici je hoden zamyšlení výrok profesora Šamalíka, že i komunisté by měli chápat Listopad jako vítězství. V této souvislosti je zajímavé též srovnání vztahu obou polistopadových prezidentů k 17. listopadu. Bývalý prezident ČSFR a ČR Václav Havel u příležitosti 15. výročí roku 1989 sobě vlastním stylem upozornil na to, že mnohé z předlistopadového období přežívá. Místo diktátu totalitní partokracie mnozí vzývají diktát neviditelné ruky trhu. V rovině abstraktního humanismu si postěžoval, že místo alternativních ohnisek myšlení vítězí masová konformita. Ekonomická globalizace se vymyká politické kontrole. Neodolal ani, aby nezkritizoval politické strany, které podle něj stále více chrání klientelistické sítě a politika se tak stává rejdištěm lobbistů. Určitá trpkost z toho, že z některých poražených se stávají vítězové a naopak, je myslím nadbytečná. Taková už bývá nemilosrdná logika dějin. Škoda, že nebyl konkrétnější, pokud jde o názory na pokojný charakter Listopadu. Sám se totiž stal poprvé prezidentem po vytvoření tzv. vlády národního porozumění a jednomyslně byl zvolen komunistickým Federálním shromážděním. Škoda, že nebyl konkrétnější, pokud jde o názory na úlohu tzv. helsinského procesu, který vlastně politickou oblevu 80. let v mezinárodním měřítku umožnil. Z jiného soudku je přístup současného prezidenta a čestného předsedy ODS. Václav Klaus už ve svém projevu k 28. říjnu vyzval k smíření s vlastní minulostí (použil tak paralelu našeho vztahu s Německem). Snaží se vyvažovat různé přístupy - odpustit, ale nezapomínat. Nedémonizovat minulost, ale ani ji nepřikrášlovat. Na objektivní hodnocení chybí skutečně dostatečný odstup a levná gesta vůči minulosti nepomohou. Opět je ale v jeho vystoupení cítit logika jediné správné cesty, věrnosti abstraktnímu ideálu liberálního trhu. V této optice pak se minulý režim nemohl než sebezhroutit, protože měl již ve svém genetickém kódu alternativní (nežádoucí) koncept. Toto objektivistické pojetí nejen zániku minulého režimu, ale i socialistického ideálu z 19. století nutně působí dojmem nekonzistentnosti v jeho uvažování. Kritika věčných rebelů, kteří nepochopili správnost jediné cesty, pak už skutečně zavání fobií z nositelů alternativ a není zralým úsudkem konzervativního politika Prezidentu Klausovi v tomto přístupu v parlamentní diskusi snaživě sekundoval předseda ODS Topolánek. Fakt, že se v souvislosti s odkazem listopadu 1989 pochlubil úspěšností sametového rozchodu Čechů a Slováků při rozpadu československé federace (zřejmě pilíř stranických dějin ODS), jen dokazuje, že má skutečně silnou náturu. Také vznik transparentního systému politiky v podobě ideově vyprofilovaných politických stran už je zřejmě součástí stranického náboženství. Proč však občané stále více ztrácejí důvěru v politický systém a upřímnost zájmů stranických sekretariátů, už nevysvětlil. K alergii na nepolitickou politiku připojil i alergii na politiky, kteří zaplevelují politiku moralizováním. Ódy na zlaté období nové původní akumulace českého kapitálu z první poloviny 90. let pak v této souvislosti působily až příliš účelově. Ale mravní étos každé strany a jejích představitelů ať zhodnotí její volič. Abych byl spravedlivý, z levé části politického spektra v diskusi se nedařilo tomuto přístupu nastavit zrcadlo a vnést do diskuse některé nové momenty. Ocenil jsem snahu premiéra Grosse udržet diskusi a konsensus v celém politickém spektru navzdory aktuálním tlakům. Tyto tlaky ostatně předvedla i většina členů ODS, když včetně svého předsedy ukázali svoji "nulovou toleranci" tím, že odešli při projevu představitele KSČM ze sálu. Také jsme ocenili, že předsedou KSČM byl připomenut i druhý rozměr 17. listopadu - smrt studenta Opletala před 65 lety. Nějak zapomínáme, že tento den také souvisí se zavřením českých vysokých škol nacisty a s popravami některých protestujících studentů. Proti nacismu stály tehdy téměř všechny složky společnosti včetně komunistů bok po boku. Možná i to by mohl a snad i měl být odkaz 17. listopadu. V každém případě byla parlamentní rozprava 17. listopadu 2004 prvním zásadnějším pokusem o politickou diskusi napříč politickým spektrem a jako taková trpěla ještě některými dětskými nemocemi. Nepochybně byla i ve vleku nedávných voleb do Evropského parlamentu, do Senátu a do krajských zastupitelstev. Měla ale i své pozitivní momenty. A právě ty je třeba do budoucna rozvíjet. Autor je poslancem Parlamentu ČR a místopředsedou KSČM |