Perry Anderson v London Review of Books označil Světovou republiku literatury za knihu, která bude mít stejný osvobozující vliv jako Saidovo dílo Orientalismus. Protože to napsal známý kritik Perry Anderson a protože to vyšlo v London Review of Books, už se to, svým způsobem, stalo. Už čtením pozitivní recenze v renomovaném literárním časopise se sám čtenář stává součástí procesu legitimizace nového díla.

Proč je tato kniha od Pascaly Casanovové originální a brilantní? Normálně uvažujeme vždycky jen v intencích jednotlivých národních literatur. Avšak napadlo někdy někoho, jakým způsobem vstupují do našeho prostoru národní literatury literární díla odjinud? Zejména zvláštní je to v případě literárních děl, vstupujících do anglicky mluvícího literárního okruhu. Napadlo anglicky mluvící čtenáře někdy, proč se některá literární díla k nám dostanou a proč některá nikoliv? Odkud pocházejí spisovatelé, kteří se překládají do cizích jazyků? Jsou to prostě nejslavnější spisovatelé ve svých rodných zemích? (Ve skutečnosti tomu tak většinou vůbec není.) Pokud se vůbec nad těmito otázkami zamýšlíme, prostě předpokládáme, že se dovídáme o těch spisovatelích, kteří jsou prostě lepší než ti, o nichž se nedovídáme. (Avšak "lepší" podle jakých měřítek, vynucovaných kým?) Jinými slovy, stáváme se obětí mýtu mezinárodní literární meritokracie, jak píše Casanovová, "mýtu začarovaného světa, kde vládnou univerzální hodnoty prostřednictvím svobody a rovnosti, kde vládne představa literatury jako něčeho čistého, svobodného a všeobecně platného."

Casanovová tuto báji radikálně podvrací. Vychází z teorie světových systémů, z myšlenky, kterou rozvinuli Fernand Braudel a Immanuel Wallerstein, totiž že kapitalistickou ekonomiku, která vznikla asi od roku 1500, je nutno analyzovat jako jednotný globální systém provázaných národních ekonomik. Některé tyto ekonomiky patří k vládnoucímu "jádru", jiné jsou na závislé "periferii", žádnou z nich však nelze studovat jako samostatnou entitu.

Casanovová argumentuje přesvědčivě, že také asi od roku 1500 vznikl analogický svět literatury, "světová republika písemnictví". Podle její analýzy si "základní skupina národů" - Francie, Anglie a zakladatelé dalších "velkých" evropských literatur za posledních několik staletí vytvořili velké rezervy "literárního kapitálu", a jeho prostřednictvím ovládají prostředky kulturní legitimizace pro země, které se nacházejí na globální literární periferii. Tato periferie je region, který se vznikem evropského nacionalismu za poslední dvě staletí a v důsledku procesu dekolonizace výrazně rozšířil. Spisovatelé z této periferie usilují o mezinárodní legitimitu. A hlavním městem světové republiky literatury, místem, před nímž se musejí sklánět, mají-li získat konečné uznání, všechny ostatní země, je Paříž.

Je ostudné, pokračuje autor v časopise The Nation, že nejvýznamnější díla i anglosaské literatury získala slávu v Paříži, zatímco byla v Londýně i v New Yorku doslova neznámá. Faulkner, který byl v USA ještě tři roky před tím, než v roce 1949 dostal Nobelovu cenu, zcela neznámý, dosáhl ve Francii věhlasu už od roku 1931. Joyce, i když ho už uznávala avantgarda, nenašel nakladatele pro své dílo Odysseus, dokud knihu nepřeložil do francouzštiny Valéry Larbaud. Většina velké moderní anglické literatury také našla mezinárodní publikum prostřednictvím Francie. Casanovová se zmiňuje o Shakespearovi, Scottovi, Poeovi a Byronovi, všechno jsou to autoři, jejichž sláva se rozšířila po světě prostřednictvím překladů do francouzštiny. Borges i Kundera jsou dalšími autory, kteří se proslavili v anglosaském světě - a pak v celém světě - teprve poté, když jejich slávu posvětila Paříž.

Jak tato situace vznikla? Casanovová nalézá kořeny vzniku mezinárodní literatury v eseji Joachima du Bellaye z roku 1549 "Obrana a ilustrace francouzského jazyka" - tato esej byla vyhlášením války proti nadvládě latiny. Během následujících sta let si Francie vytvořila svůj "literární kapitál" především překládáním a napodobováním klasických starořeckých a římských vzorů. Takže do vlády Ludvíka XIV., do věku Pascalova, Molierova a Racinova nahradila francouzština latinu jako jazyk literárního klasicismu. V důsledku toho, argumentuje Casanovová, anglická literární totožnost a další národní literární identity vznikly v konkurenci s francouzskou literární totožností. Když se pak probudilo národní vědomí národů, jako bylo Německo - vznikl nový způsob akumulace literárního kapitálu. Jako první ho definoval Herder - německý filozof z osmnáctého století. Literární kapitál podle něho už neměl pocházet od klasických vzorů, vznikal nyní z jedinečné národní "duše", z "génia" národa, který vyjadřovala jeho tradiční orální kultura.

Vznik mezinárodního literárního prostoru je důsledkem soupeření mezi národními literaturami. Právě v důsledku tohoto boje se paradoxně prosadily literární hodnoty nezávisle na národních politických a morálních agendách. Tím, že spisovatelé vytvořili nadnárodní sféru literatury, vytvořili prostor, kde mohla být literatura posuzována vlastními měřítky, a tak autoři mohli ignorovat své národní publikum, které bylo většinou nesmírně konzervativní. Jinými slovy, vznik nadnárodního literárního prostoru umožnil vznik literární avantgardy. A protože byla Paříž vůči avantgardě nesmírně vstřícná, stala se světovým ohniskem literatury.

Republika literatury má svá vlastní pravidla, dodržuje svůj vlastní historický čas, rozděluje svět podle své vlastní mapy a má svou vlastní ekonomiku, svou vlastní nerovnost a své vlastní formy násilí.

V druhé části své knihy ukazuje Casanovová, jakými prostředky se spisovatelé z literární periferie snaží proniknout do centra. Dokazuje, že hlavním prostředkem, osvobozujícím spisovatele ze samoty bezvýznamnosti na literární periferii je motor literárních inovací. Literární inovace vznikají téměř výlučně jen v důsledku touhy marginalizovaných spisovatelů po mezinárodním přijetí. Ibsen, Joyce, Faulkner, Beckett, Borges, García Márquez, Rushdie: všichni se učinili modernějšími než Paříž a přetvořili ohnisko světového literárního vývoje k obrazu svému. A za druhé, motor literárních inovací a mezinárodního uznání osvobozuje periferní spisovatele od nadvlády kultury jejich vlastní země a od jejích domácích morálních a estetických předsudků.

Navzdory jistému frankocentrismu, hlavní argument Casanovové, který se týká literárního vývoje posledních asi 150 let, je nenapadnutelný, píše recenzent v americkém časopise The Nation. Casanovová vytvořila mapu globální literární moci a vznesla celou řadu dalších otázek. Jaké přesně jsou mechanismy a instituce legitimizace literárních děl? Jak důležití jsou recenzenti a čtenáři recenzí? Jak aplikovatelný je její model na mocenské vztahy mezi jednotlivými zeměmi? Jak relevantní je její model pro ostatní umění, mimo literaturu? (Zcela zjevně relevantní je.) A jak relevantní je vůbec pro dnešní svět? Casanovová totiž uznává, že systém literární internacionalizace, ovládaný z Paříže, se možná už rozpadá a ustupuje komerční globalizaci, ovládané především americkými nakladatelskými koncerny. Vzniká-li nyní masově produkovaná, globálně marketingově zpracovávaná "literatura", která imituje styl modernismu ("světovou prózu", jakou píší lidé jako Umberto Eco či David Lodge) - je možné, že skutečná, autentická literatura, je nyní už nahrazována jen chytrou, falešnou imitací sebe samé.

Kompletní článek v angličtině ZDE