Samozřejmě řadu věcí nějak dokumentujete a snažíte se s větším nebo menším úspěchem postihnout to podstatné nebo zajímavé. Mým cílem vždycky bylo přinést zprávu o obyčejném životě obyčejných lidí a programově jsem se s fotografem Khalilem Baalbakim vyhýbal tématům, která jsou "zpravodajská". V uvozovkách to píšu proto, že nynější zpravodajství, zejména televizní, je významně postiženo oním zmiňovaným voyeurismem. Ale to zabíhám jinam, byť souvislost tady je.

Proč lidi postižené nikdy nefotografujeme: pokládal bych to za akceptovatelné pouze s jejich souhlasem, pouze kdybych je znal a pouze tehdy, kdybych se chtěl podrobně a se znalostí věci věnovat např. problematice zaminování Afghánistánu (s podtextem "pomozme"). Ale i tehdy bych velmi váhal, jestli jako ilustraci nepoužít něco jiného než fotku nějakého nešťastného dítěte - třeba přiložený obrázek, resp. jeho detail. Zkrátka musel bych mít zatraceně dobrý důvod, abych někoho postiženého použil/zneužil k fotografování. Představte si, že by to byl váš příbuzný...

Ovšem neříkám, že vaše argumenty nechápu (byť nesouhlasím). Žijeme v době, kdy téměř vše je vnímáno pouze prostřednictvím obrazů, nikoli již slova. Takže jsem možná stejný dinosaurus jako Čulík, protože slova "děti bez nohou" v nás budí stejnou hrůzu jako fotografie dětí bez nohou.

Mimochodem, teď jsem se podíval do MfD. Řeší tam, kde a kdy si spolu začaly různé "celebrity". Jistě je tu také souvislost s bulvarizací a s tím, že ony celebrity se předvádějí bez sebemenšího studu, jako myšky v teráriu - včetně toho páření.

Autor je přírodovědec, působí jako dlouholetý vedoucí mezinárodního vědeckého projektu Africká Odysea, Nová odysea a dalších. Pracuje jako šéfredaktor internetové redakce Českého rozhlasu